Milá Sárinko, milý Kryštofku

Tahle fotka vznikla v roce 2007, na oslavě mých šedesátých narozenin v Písecké bráně. Tam jste byli i vy dva. Sice ještě cvrčci, tobě bylo, Kišinko, devět let a Sasince pět let. Neměli jste ještě tolik rozumu z toho, že sedíte vedle pana prezidenta. A ono o to ani nešlo. Zajímavé bylo, že tenhle úžasný prezident přišel oslavit narozeniny s vaší babičkou. Uměla jsem si to někdy představit?  Čestné slovo, neuměla.

Redaktorka Československé televize a přední disident, chartista, člověk z úplně jiné společenské supiny, než se kterou jsem do té doby přišla do styku? Stali se z nás blízcí spolupracovníci a troufám si říci, že i přátelé. A já jsem na to moc pyšná. Z redaktorky jsem se stala ředitelkou, a myslím, že i úspěšnou, velké české nadace. Jak se to stalo? Začalo to v roce 1991 ve studiu na Kavčích horách. Připravovala jsem více než deset let oblíbený magazín Vysílá studio Jezerka. U stolu se vždy sešly zajímavé osobnosti ze všech sfér tehdejšího života. Hosté vyprávěli o svém životě, o tom, co dělají, co chystají. Vedle předního vědce seděl třeba populární hokejista, známá herečka, ředitel úspěšné firmy… Nebudu snad nafoukaná, když řeknu, že diváci se na pořad těšili a vždy jsme je někým zajímavým překvapili. V lednu 1991 jsem jako hosta pozvala i jaderného fyzika Františka Janoucha, který přijel do Prahy ze Švédska, kde v nucené emigraci žil od počátku sedmdesátých let. Kromě odborné práce, které se tam věnoval, založil i Nadaci Charty 77 a podporoval disidenty v Praze. Hned v roce 1990 přestěhoval nadaci do Prahy a o tom ve studiu vypravoval. Neuplynul týden a na mém stole v redakci v televizi zazvonil telefon. Kdepak mobily, o těch se nám ještě ani nesnilo. Volal František Janouch. Paní redaktorko, sešla byste se se mnou? Chtěl bych Vám nabídnout práci v Nadaci Charty 77. Sluchátko mi málem vypadlo z ruky. Předesílám, že jsme se vůbec neznali, viděli jsme se jednou ve studiu. Pravda ale je, že ve mně zrál úmysl televizi opustit. Doba se změnila a obrazovka by měla patřit novým lidem, kteří s tou minulou nebyli spojeni. To jsem si opravdu říkala. A to jsem byla, nedá se nic dělat. I když si za tím, co jsem dělala, stojím, nestydím se za to a i dnes mi lidé na ulici často moje pořady připomínají. Kromě Jezerky třeba Nad dopisy diváků, Pojďte s námi nakupovat, Zadáno pro ženy a na tu dobu opravdu odvážné Sondy. Ale to je na jinou vzpomínku, na jiný dopis. 

Do Nadace Charty 77 jsem tedy nastoupila, a jsem tu už dvacet osm let. Učila jsem se od Františka Janoucha, jak se dělá charita a on ode mě, jaká je jeho rodná země, kterou musel s rodinou opustit. Vstoupila jsem v pětačtyřiceti letech do úplně jiné profese, než kterou jsem dělala do té doby, ale byla to výborná zkušenost a doporučuji vám ji. Nebojte se, člověk se celý život učí a objevuje, co v něm je. Ale už jenom telegraficky k nadaci. Byla a je to stále krásná práce, a myslím si, že jsem se ji trochu naučila. Z malé tříčlenné nadace jsme dnes jedním z největších hráčů v neziskovém světě. Veřejnost žasla nad projekty, se kterými jsme ji oslovili, Konto Míša, Konto Bariéry a desítky dalších. Učili jsme s Františkem Janouchem tuhle zemi charitě. A musím říct, že jsme byli a jsme úspěšní! Myslím, že jsem i v celé rodině zasadila semínko pomoci a myšlenku, že pomáhat se má, že člověk by neměl myslet jenom na sebe a každý, kdo může, by to měl podle svých možností dělat. Snad jsme tak i s dědou žili. A když se na vás dva podívám, na vaše životy, mám z vás obrovskou radost. Rodina se opravdu povedla.

A ještě poslední dovětek k Václavovi Havlovi. Měli jsme skvělý vztah a byli jsme do posledního dne jeho života přáteli. Pomáhala jsem paní Dáše s Nadací Vize a dodnes jsem členkou Správní rady Knihovny Václava Havla. Možná mi to nebudete věřit, ale pokaždé na zasedání Správní rady si vzpomenu na to, co nám Václav Havel říkal a kladl na paměť. Nedělejte, prosím, z „mojí“ knihovny moje muzeum a mauzoleum. Byly to krásné roky a rozumím mu čím dál více.

Vaše babička

Popis k fotce: Oslava mých šedesátin – u stolku sedí Václav Havel, Dášenka a já.