Vážnější i nevážné vzpomínání na události kolem studia

               Vážnější i nevážné vzpomínání na události kolem studia
            Ing. František Lhotský
Když jsem kdysi objevil tajemství počítače, internetu a mailů, objevil jsem i několik zajímavých adres, připomínajících mi dávno uplynulá školní léta a některé moje později na klasickém psacím stroji zachycené zážitky. Jedna z těch adres zněla SENSEN, jiná pak Post bellum. Protože jsem v daný okamžik vůbec nesnil, ba právě naopak, vrtalo mi pak hlavou, zda by se mělo jednat o Bellum primum či Secundum. Problém jsem si zjednodušil tak, že jsem se rozhodl pro pracovní název „Ante bellum, in bello et post bellum“, neboť jako ročník 1932 jsem si osoboval právo obsáhnout širší a delší časový úsek. I ta předválečná doba přece měla, byť relativně klidnějším průběhem, vliv na chápání událostí pozdějších válečných let a po nich dalšího boje prý za světový mír. Nakonec však asi pod vlivem klasického vzdělání jsem setrval u parafráze na námi oblíbeného Gaia Iulia Caesara a jeho Komentáře o válce galské. V mém podání to byla „válka pěší a u pomocných technických praporů“, tedy Commentarii de bello in regimento pedestro et in cohortibus auxiliaribus technicis. Tento text jsem trochu rozšířil časově pro lepší pochopení laskavými čtenáři do předválečné i poválečné doby, ale na příhody spojené se studiem se tolik prostoru nedostalo. Ostatně i ty potřebují uvést do děje z širšího věcného a časového hlediska.
Světlo světa jsem spatřil přesně na den a měsíc o devět let později než naše nejstarší sestra Věra. Prostřední Blanka mne předběhla o rok a půl, bohužel však pro nás oba mladší v době, kdy se začala šířit dětská obrna. Ta si za svůj cíl vybrala právě Věru. O obrně se tehdy vědělo hodně málo a tak byla vina v rodině – a možná i lékaři – kladena na plavání, kterému Věra holdovala. Výsledkem toho pro nás mladší bylo, že nám byla voda(s výjimkou pití a mytí) zakázána, zvláště důrazně jsme byli varováni před kalnou vodou Rokytky, která nám tekla před domem, bývalým mlýnem. A tak, když jsme si jednou hráli s dětmi sousedního zahradníka a já jsem s fošny, tvořící lávku pro ně na druhý břeh, sklouzl do vody, dostala sestra za mne menší výprask, ale nezaslouženě. I když tehdy jsem jí ho asi škodolibě přál. Věra, které v důsledku obrny ochrnula pravá noha,  musela na ní nosit zvláštní fixační aparát s kloubem ve výši kolena a koženými fixačními upínači na lýtku a stehně a opírat se o hůlky. Měla k dispozici „společnici“, rodačku z Krkonoš či Jizerských hor, Fräulein Engländer, která jí vozila na kolečkovém křesle a nás seznamovala se základy německého jazyka. To byla pro nás sice dobrá přípravka, ale najednou koncem r.1938 Fräulein musela či za každou cenu chtěla odjet domů do Sudet k rodičům, přestože jí otec nabízel možnost odcestovat včas do Švýcarska. Ona totiž nebyla árijského púvodu a jako děti jsme tento problém moc nechápali, ale později jsem si již několikrát musel správné řešení představovat a promýšlet. Nebo jen optimální?
Snad to byla Boží prozřetelnost nebo předvídavost mého otce, která ho přiměla poslat mne do školy vlastně o rok dříve. Že bych byl snad doma tak zlobil, aby se mne na část dne zbavili, jsem nikdy nezaslechl. Ale s přihlédnutím k pozdějšímu vývoji v tom malém českém světě to   vlastně byla výhoda nebo klika. Narozen ve znamení štíra 1932 jsem měl podle dodržovaného obyčeje jít do školy až v září 39. A určitě jsem doma tolik zase nezlobil, aby se mne máti ráda na část dne zbavila – to jsem nikdy ani nazaslechl. S přihlédnutím k pozdějšímu vývoji v tom malém českém světě to byla neskutečná klika, i když jí otec s velkou pravděpodobností mohl pomáhat. Pamatuji se jen, že jsem musel absolvovat nějaké psychotechnické vyšetření a lékařskou prohlídku. Díky této prozřetelnosti rodičů a jedné z mnoha později následujících reforem školství jsem další rok získal za války, když obecnou školu Němci zkrátili na 4 roky. Většina spolužáků totiž přecházela z 1.třídy měšťanky do primy gymnasií (nebo prvních ročníků odborných škol).Ale ani rodiče se svou aktivitou a podaná přihláška dítka ještě neznamenala žádnou jistotu. Tenkráte totiž byla prováděna selekce i z hlediska psychické a fyzické zdatnosti. Všichni adepti byli povinni se zúčastnit tzv. Ausleselagerů, týdenních soustředění, které se v našem případě  konaly v areálu školy Voršilek v Ostrovní ulici. Zřejmě se to týkalo jen těch, kteří přecházeli ze 4.tříd obecné školy, protože sestra Blanka šla do Vyšky z 1.měšťanky , takže jsme se vlastně sešli ve stejném roč- níku.
V libeňském gymnaziu nás primány tehdy přivítal sympatický a distinguovaný ředitel Hemmer, který nám představil naši třídní profesorku Elišku Bláhovou. Tu jsme měli na dějepis a zeměpis až do maturity. Jen jako třídní ji v posledním roce vystřídal náš matikář dr.Karel Rössler, se kterým jsem se řízením osudu ještě jednou ve školství setkal. Pana ředitele Hemmera během roku poslal německý zemský školní inspektor Werner do penze, ze služebního ředitelského bytu se musel bezodkladně vystěhovat a na jeho místo byl dosazen málo sympatický matematik „Venca“ Mattauch, který trval na tom, že studenti ráno při pří- chodu do školy musí zdravit zdviženou pravicí. Všichni ho proto měli za kolaboranta a bezodkladně po revoluci 1945 byl vyhozen kamsi do pohraničí. Ale není možná vyloučeno, že to jeho hajlování byl jen zastírací manévr. Za kolaboraci nebyl souzen a nakonec se prý po čase opět vrátil učit do Prahy. Byla tam však v profesorském sboru jistá kantorka Trpišovská, která byla odsouzena k trestu smrti, protože udala jednoho  oktavána za šíření zpráv nepřá- telského rozhlasu, které z něho  prý tahala a nechala ho za odměnu nahlížet do svého hlubokého výstřihu.
Své gymnaziální vzdělání jsme získávali vlastně dvojjazyčně. Jistěže byla čeština hlavním jazykem a česky se učl i přírodopis nebo třeba kreslení, ale kromě 4 hodin němčiny týdně při rozdělení třídy na dvě poloviny, byly v němčině i části zeměpisu a třeba i hodina týdně matematiky. Jednou z výhod tohoto dvojjazyčného vyučování bylo, že jsme se museli učit psát kurentem a číst texty tištěné ve švabachu. Výhodou této znalosti pak takřka po 70 letech bylo, když jsem začal pátrat po rodokmenu a luštil zápisy v matrikách a pozemkových knihách. Ale i Němci přišli relativně brzy na to, že bude jednodušší, když na latinku přejdou sami, než aby čekali, až se jim Evropa a svět přizpůsobí. Ostatně už druhý díl Augustinovy učebnice němčiny byl vyveden v latince, takže asi šlo spíše o to, abychom nasáli tradici         Goetha a Schillera a mohli se učit slavnou báseň Král duchů, čili Erlkönig, z originálu. Ostatně  řadě z nás byl obsah prvního článku onoho druhého dílu znám z dříve zhltaných příhod anglického stíhacího pilota Bigglese v první světové válce. Tam popisovaný souboj s esem německé Richthoffenovy eskadry byl v učebnici přisouzen v současné době říšskému leteckému maršálovi Hermannu Göringovi. Otázka, zda podobné rytířské činy, jako byl ten v učebnici popisovaný, se odehrávají i v současné době, nám zodpovězena nebyla.
Za války, podobně jako později v období boje za světový mír, bylo nutné šetřit suroviny všeho druhu, zvláště ty, kterým dnes říkáme recyklovatelné. Tak se začal sbírat starý papír, aby mohly být tištěny nové noviny. To byl nepochybně jeden z důvodů vzniku plánovitého hospodaření, ale pro studenty možné ulejky z vyučování. Proti gymnaziu za zámečkem, kde sídlila místní radnice, byl tak zvaný sběrný dvůr. Tam nám půjčovali dvoukolové káry, se kterými jsme mohli objíždět libeňské ulice a od domovnic z tamnějších domů přebírat a odvážet shromažďovaný materiál v jednotlivých domácnostech, který by jinak měly samy na sběrná místa donášet. Při tom školy a jednotlivé třídy soutěžily, která bude mít lepší výsledky. Později byl název modifikován na socialistickou soutěž, když soukromé vlastnictví bytového fondu bylo zlikvidováno včetně deputátních bytů domovnických. A protože se nám jeden den za příznivého počasí a nepříznivého výhledu vyučovacího programu – měla se psát kompozice z latiny – vypravili jsme se do sborovny za „zrzavým mediem“. Tak byla neuctivě pro barvu svého přelivu nazývána naše latinářka, paní profesorka Kamila Fürstová, jinak dcera autora  schválených učebnic a čítanek. Na naši žádost o omluvu nepřítomnosti  na hodině rozhořčeně odvětila, že to nejde, protože se bude psát kompozice! „Ale my jdeme sbírat papír pro vítězství Velkoněmecké říše“, zněla naše přidrzlá odpověď. Co si v tu chvíli myslela, nevíme dodnes. Pustila nás a zřejmě se nikomu z kolegů o tom slůvkem nezmínila.
Nám pak do konce války a školního roku bylo stydno za to, co jsme plácli za blbost, protože si nemohla být jista, jak to vlastně myslíme a kdo to ještě mohl slyšet. Zajímavější pro celou třídu byla inspekční  návštěva již zmíněného zemského školního inspektora Wernera na hodině matematiky, kdy si za objekt své kritiky a útoku vybral našeho matikáře profesora Maternu. Ten však hovořil plynně německy, i když s rakouskou výslovností, a absolutně se Wernerovi nedal. Když ten zvýšil hlas, Materna rovněž, takže nakonec na sebe přímo řvali, že to muselo být slyšet po celém patře. Nakonec to Werner nezvládl a prásknul za sebou dveřmi. Materna po chvíli dívání se z okna  pokračoval v psaní na tabuli a výkladu. I Werner se možná také uklidnil a když se později objevil na hodině zeměpisu, tak byl velmi spokojen. Eliška nám totiž vymyslela takové mnemotechnické pomůcky – na otázku, co se produkuje na hornorýnské nížině, jsme na nápěv jedné známé melodie sborově zapěli „Wein, Getreide, Gemüse, Obst, Holz, Tabak, Vieh,“ Werner slintal blahem a byl klid. Ale Maternovi se pomstil nějakým přeložením do horoucích pekel, ze kterých se po konci války vrátil živ a snad zdráv.
Ten zmíněný nedostatek papíru měl samozřejmě i dost významný vliv a to jednoznačně na nedostatek  nových učebnic. To školy obecně řešily tím, že ze svých fondů zřídily knihovny, ze kterých nám učebnice zapůjčovaly. V těch učebnicích byly po stranách našimi předchůdci vepsány různé poznámky a informace. Např. v učebnici chemie stálo „Pozor, tady dělá Prvek vtip!“  Tou přezdívkou Prvek byl míněn jinak oblíbený chemikář prof.Tomeš se svými výroky typu „zde, v této lahvičce byl diamant, ale nějaký darebák mi ho rozkousl“,  „v této baňce byla kyselina sírová, ale ti rošťáci v praktikách ji vypili“, takže praktický pokus se nekonal. Jindy při hodině fyziky a její části akustiky chtěl nám prof.Cimbůrek dokázat, že ve vakuu se zvuk nešíří. Připravil ruční rtuťovou pákovou vývěvu, pod recipient vložil nataženého budíka a začal vyčerpávat vzduch. Jenomže Mirek Borek byl také připraven s elektrickým zvonkem na baterii. Chudák fyzikář se chvíli s pokusem mořil, pak dospěl k závěru, že v aparatuře je nějaká závada a že se možná k předvedení vrátíme jindy. Bude-li čas. Možná se nějak dozvěděl o této lumpárně, ale pak ji akademicky přešel a ignoroval a my přišli o možné divadélko.
V hodinách kreslení, později nazývaného výtvarná výchova, prof. Josef Boháč-Heřmanský, sám sice akademický malíř, se nesnažil naučit všechny portrétovat, či malovat krajiny apod. Jen chtěl, abychom pochopili některá pravidla a zásady, hru barev a stínů, míchání barev, používání a kombinace různých materiálů, praktické rady pro vlastnoruční vázání brožova- ných publikací i pro barvy v domácnosti. Tehdy v sekundě jsme měli koncem října v jeho hodině v tak zvané kreslírně výborný výhled na libeňské havelské posvícení. Dostali jsme za úkol na toto téma něco nakreslit, i když atrakce stojící na otevřené ploše Libeňského SK byly tenkráte za války jen spoře osvětleny Můj soused se pustil do díla a stvořil podobu stánku, kde se mládenci snažili ulovit nějakou tu papírovou růži pro své milé. Podíval jsem se lépe a znovu, nevěře svým očím. Pak pro jistotu na hřiště, ale tam už zhasínali. Tak znovu na jeho kresbu a vyprsknul jsem v hlasitý smích. Na výkresu nesl stánek hrdý název „TŘELNICE“. „Co to máš za pitomost?“, ptám se a ukazuji prstem. Udiveně se otočil a povídá: „Dyť se přece říká třílet!“ To už jsem snad řval smíchy, což neušlo pedagogově pozornosti. Přišel, posoudil, pak beze slova vzal tužku, doplnil“S“ a mně stranou udělal malou pedagogicko-psychologickou přednášku o tom, jak pravdu sdělovat vhodnějším způsobem. Tak abych si spolužáka usmířil, přinesl jsem na další hodinu výtvarky takovou malou, úhlednou krabičku, která vypadala jako bonboniérka. Po sejmutí víčka tam na tmavě hnědém podkladu bylo 8 hranolků, válečků a jedna koulička v barevných staniolech. Čokoládové bonbony jako vyšité! Za války čokoláda! „Vem si“, povídám. Norbert po jednom šáhl a já v tu chvíli stiskl na boku krabičky nenápadně umístěné tlačítko jako spoušť. Z bonboniéry se na Berta vyřítil proud jisker jako z malého tanku. Lekl se a zděšeně zařval, jenomže v tu chvíli do kreslírny právě vstoupil pan profesor Boháč a rovnou zamířil k nám. Pro rušení výuky bonboniéru zabavil, ale ve sborovně pak na ni chytal jednoho kolegu za druhým. Musím však po pravdě říci, že na konci školního roku mi ji vrátil a škodolibě líčil, jak kolegy a kolegyně na to chytal. Nevím, zda prozradil, komu patřila, ale mně ji nikdo nevyčetl.
Koncem prázdnin mezi primou a sekundou v r.1943 jsem dostal spolu s několika dalšími spolužáky ze školy písemný příkaz zúčastnit se sklizně chmele v tehdejších Sudetech v lounsko-žatecké chmelařské oblasti. Jeli jsme pod dozorem několika profesorů vlakem a možná spojenečtí letci o tom věděli, takže žádní „kotláři“ náš vlak neohrožovali. Možná by to byli s chutí dělali někteří výpravčí nebo přednostové stanic, kterými vlak projížděl, když několikasethlavý sbor jim posměšně vyřvával písničku z Burianova filmu o červeném nosu a čepici. Jedna teorie také hovořila o tom, že to se Spojenci dohodli přímo Němci. To víte, pivo je pivo bez ohledu na hranice a politiku. V oné vesnici se nic zvláštního nepřihodilo, kromě toho, že jsme jednou pořádně promokli a nechtěli proto druhý den v mokrém oblečení na chmelnice s tvrzením, že jsme nachlazeni. Jenže německý správce velkostatku nechal uvařit horký čaj, rozdal aspiriny a šlo se. A nikomu nic nebylo. Jen jednou k večeru jsme zažili mohutný nálet spojeneckých bombardérů na asi 60 km vzdálené Hydrawerke – výrobu syntetického benzinu v Dolním Jiřetíně (Záluží) u Mostu. Zář ohňů a výbuchy jsme mohli pozorovat dost dlouho do večera, než nás kantoři zahnali spát. Bylo to dosti dramatické a tísnivé, ale nepřipouštěli jsme si možnost zažít to doma. Zábava tam však mezi kamarády byla prima a tak po válce jsem na chmelové brigády docela rád jezdil a dosáhnul slušné výkonnosti. Nějaký ten výdělek jsem si vždy přivezl, ale hlavní byla ta spontání i někdy organizovmaná zábava a legrace.
Daleko méně oblíbené byly řepné brigády. Minimálně proto, že jak na jaře při jednocení, tak na podzim při sklizni po oborávce při oklepávání zeminy to bývalo v předklonu a v blátě.
Těmto brigádám se mi dařilo celkem úspěšně vyhýbat s poukazem na to, že těch chmelových jsem se účastnil bez nucení a výmluv. Ale v septimě napodzim 1949 jsem tomu neunikl – jela tentokráte kompletní celá třída i s děvčaty pod velením naší angličtinářky prof. Zdeňky Dusilové, později Chocové. Skončili jsme na Podbořansku v městečku Maštov, kde na nás čekal předseda národního výboru. Ten pak obcházel jednotlivé hospodáře, kolik kdo chce či potřebuje pracovních sil. Nakonec nás zůstalo asi 6 neumístněných v čele s předsedou třídního výboru a „stařešinou“ Leošem Mandelem, kteří jsme byli odesláni na okraj obce na Státní statek. Už samotný dvůr byl dokonale rozbahněn a když jsme chtěli pořádné a uvnitř čisté gumáky, tak šafář opáčil, že jsme si je měli přivézt a ve dvoře pod střechou pro nás práci nemá. A že si máme dojít zpět za předsedou, ať se postará ten. Takže začalo druhé kolo nabídky pracovních sil, jako za dob feudálních. Když jsme procházeli kolem místního koloniálu, místní obchodník projevil o jednu pracovní sílu zájem, zatímco ze zbývajících spolužáků nikdo. Mysleli si totiž, že byť nebude mít žádné velké latifundie, že ten brigádník bude na všechno sám. Já jsem byl  optimista, který souhlasil a jemuž se důvěra do obchodního podnikání vyplatila. Žádný dobytek, ani pole, spal jsem v teple v kumbále za krámem, vstával až v 7 hodin – co více jsem si mohl přát. Přinášet konve s mlékem, pytel s cukrem nebo moukou, aby se paní nemusela dřít, to přece nebylo špatné řešení. Nakonec mi svěřili i odstřihávání potravinových lístků, přebírat peníze a vracet drobné. Asi by si mne nechali i na pár dalších týdnů, kdyby to šlo. V posledním ročníku gymnasia, po Nejedlého reformě dle sovětského vzoru čtvrtém, všeobecně však stejně dále nazývaném oktávou, už jsme se přece jenom měli soustředit na učivo, takže žádná brigádní povyražení se nás už netýkala.                                                                                                               Po skončení války, když už nebyla žádná omezení pro příjem rozhlasu, se v obchodech začaly objevovat ve výprodejích různé radiotechnické součástky jak z doby předválečné, tak i po německé armádě. Tak jsem se začal pomalu a nesměle pokoušet o vniknutí do tajů radiotechniky. Samozřejmě šlo hlavně zpočátku o krystalkovou technologii, protože baterie byly tehdy těžké, málo vydržely a byly drahé a alespoň zpočátku jsem měl přece jenom dost velký respekt z 220V v síti. Ale bylo to zajímavé zkoušet různá zapojení, která nebyla zcela běžná a přitom dávala slušný zisk v síle signálu. A tak když bylo, nemýlím-li se 1947, v Praze  mistrovství světa v ledním hokeji a rozhlasové reportáže běžely i dopoledne, litovali někteří spolužáci, že o ně přijdou. Sebevědomě jsem prohlásil, že informovanost jim zajistím, jen  budu potřebovat trochu organizační spolupráce. Začalo to technickým průzkumem, jak zabezpečit uzemnění a jak anténu, aby si toho kantoři snadno nevšimli. Nakonec to nebylo až tak moc složité: vedle jednoho z oken byl po vnější straně fasády veden bleskosvod, drát antény jsme spustili z nejvyššího patra školní budovy. Horší bylo zorganizovat a zdůvodnit změnu v zasedacím pořádku, když jsem se musel přesunout do řady u oken. Troufalé tvrzení, že mi to doporučil oční lékař, prošlo a ani nikdo nevyžadoval nějaké  písemné vyjádření. Horší bylo po skončení celé akce vysvětlovat, proč to zase měníme. Problémem spíše bývalo, že po asi tři týdny se pak od naší řady a zvláště lavice šířil nějaký neklid  a obava některých pedagogů, nesouvisí-li to s nějakými mými zdravotními potížemi, když si pořád držím levou ruku u ucha.
S koncem sexty nebo začátkem septimy nás pedagogové vyzvali, abychom se zamysleli nad tím, ze kterého výběrového předmětu budeme chtít maturovat a případně se přihlásili do případného kroužku nebo praktik, kde bychom se mohli lépe snáze připravovat. Vzhledem k mému záměru zamířit po maturitě na chemii, to bylo jasné a tak jsem se k profesorům Tomešovi a Trefnému přihlásil. Ukázalo se však časem po únoru 1948, že by se mohlo jednat o obor přímo radioaktivní, zvláště přičiněním některých mladších spolužáků. Nastala doba, kdy jsme museli často navštěvovat hromadně školní filmová představení v místních kinech Mezi mladšími nadšenými laboranty se našel šikula, který do  skleněných ampulí zatavil příslušné ingredience, ty pak v biografu nenápadně vytrousil, někdo to rozšlápl a vznikající   sirovodík donutil promítání přerušit a sál vyklidit. To mohlo být snadno prohlášeno za protisocialistickou provokaci, i když se nepovedlo konkrétního viníka, jak už tehdy říkali policajti, ustanovit. Tak pro jednoduchost se z technických důvodů chemická praktika zrušila a připravené maturitní otázky jsme probrali pro bezpečnost naši i pedagogů pouze a jenom teoreticky.
Jednou kdysi dříve, tuším, že to bylo v sekundě, se paní profesorka Eliška Bláhová, terou jsme měli po celou dobu středoškolského studia až do maturity na zeměpis a dějepis, zeptala, kdo by chtěl z kabinetu na její hodiny přinášet mapy a věšet je na tabuli. To totiž pro malou výšku její postavy bylo takřka vyloučené. Mne bavil „zemák“, Zdeňka zase „děják“ a protože se nikdo jiný nehlásil, zůstalo nám to až do maturity. A tak jednou na začátku posledního ročníku jsem po hodině podle pokynu naší „Elišky“ srolovanou mapu odnesl do sedmé A   (postaru – jinak již do III.A) a pověsil ji tam na tabuli. Po přestávce při další hodině se najednou ozvalo zaklepání na dveře a vešel student právě z oné vedlejší III.A, že pan profesor Dvorský žádá, abych tam přišel. Byl jsem uvolněn a ve vedlejší učebně Dvorský na mě vyštěkl, abych si tu mapu zase sroloval a odnesl, že on ji nepotřebuje a nechce. Na mé vysvětlení, že to bylo na pokyn paní profesorky Bláhové reagoval poněkud prudčeji, že ho to nezajímá. Jeho stanovisko zase nezajímalo mne. Zvláště před septimány jsem přece nemohl vypadat jako poslušný slaboch (a před septimánkami zvláště). Dvorský na to, že si bude stěžovat panu profesovi třídnímu, tehdy již dr.Rösslerovi. Potměšilé pohledy septimánů a a zvědavě očekávající výrazy tváří děvčat zrychlily moje mozkové pochody. Vzpomněl jsem si na nedávný pokyn ředitele Pospíšila ve školním rozhlase nevyrušovat žáky během vyučovacích hodin jakýmikoliv úkoly, nesouvisejícími přímo s předmětem a tak jsem sebevědomě vystřelil odpověď: A já si budu stěžovat soudruhovi ředitelovi, že mne vyrušujete při vyučování!“ „Tak zmizte!“ V tu chvíli jsme měl pocit, že jsem vyhrál. Vlastně už to pak zase netrvalo tak dlouho a platilo, že pravdu nemá ani ten literární výrok :“Boj sa skončí zajtra!“
Samozřejmě jsme zažili řadu zábavných příhod, zvláště v posledních dvou ročnících studia, kdy nám bylo jistým hudebním vědcem gymnazium nakonec po septimě zrušeno a my jsme směli postoupit díky velkému vzoru  z orientu přímo do čtvrtého ročníku. Možná se mělo jednat o potvrzení latinského rčení „ex orinte lux“, ale duševně zdravé jedince to naštěstí ohrozit nemohlo. A mezi ty patřili naši třídní organizátoři a s nimi většina třídy. Proto také naše rozloučení s oblíbeným tělocvikářem dr.Karlem Průchou jsme oslavili  třídenním výletem pod stany do Sv.Jana pod skalou a to nesmírně ukázněně. Nato pak ještě následova- lo jím organizované celoškolní pochodové cvičení, kdy každá třída měla jinou trasu a místo počátku, ale cíl jsme měli společný na sportovním stadionu v Úvalech, kde všechny třídy pak pochodovaly před na tribuně shromážděným profesorským sborem v čele se soudruhem ředitelem. Naše třída si předem natrénovala slavnostní pajdavý pochod, při kterém jsme na pravou nohu stoupali na špičky a na levou zase naopak poklesávali. A když jsme přišli pod tribunu, začali jsme na povel skandovat „Volaj‘ šarže, volaj‘ ucha, ať žije pan doktor Průcha!“ a to třikrát za sebou. Prý se mu tenkrát trochu zamžil zrak, jak nám někteří kantoři později prozradili. Tím v Libni skončil. Přece na škole, nesoucí hrdý název patronátního závodu ČKD Sokolovo, nemohl učit bývalý výchovní náčelník Junáka!
Když na chemii rozhodli, že bych jim tam kazil kádrovou čistotu a naopak pro abiturientský kurs neudělující žádný titul nebylo nic povinné, či potřebné, zůstalo stejně otázkou, co o prázdninách. Máti měla víc než dost práce a starostí s nemocným otcem, takže jsem nemohl jí zůstat na krku. Přijal jsem proto s povděkem nabídku matky svého nejlepšího spolužáka Zdeňka Kubíčka strávit s ním aspoň měsíc v jejím rodišti u Třeboně a tam brigádničit na stavbě tehdy módní velkovýkrmny prasat s názvem Gigant Rožmberk. Byla tam šance vydělat i slušné peníze, protože Zdeňkova sestřenice tam měla známého políra, který na svém úseku  rozhodoval, kdo jakou práci dostane. Ze Spolí jsme mohli dojíždět na kolech asi 10 km tam a večer zase zpátky. Když jsme pak první pondělí přijeli přes bránu ke stolku, kde byli brigádníci z celého kraje rozdělováni k jednotlivým mistrům podle potřeb stavby a sháněli se po mistru Blafkovi, objevil se tam náhodou sám ředitel stavby arch. Petráček a tázal se: „Co jste zač?“ Povídáme, že maturanti z Prahy. „To je dobře, vás budu potřebovat v kanceláři!“ Protáhly se nám trochu obličeje, že ze slíbené protekce u mistra Blafky nebude nic a že tedy i náš výdělek asi nebude valný. „To nebude pro vás žádná těžká práce, bude jenom opisovat nějaké údaje….“ Zdeněk mu skočil o řeči: „Ale, pane staviteli, to my neumíme, my jsme nikdy neopisovali.“ „Hele, nežvaňte a jděte!“ rozhodl energicky šéf, ale už se usmíval. A tak jsme se stali součástí štábu stavby a vyplňovali tabulky, sčítali, odečítali, dělili a násobili a nakonec byli pověřeni každodenním rozdělováním organizovaně přijíždějících brigádníků ze škol a podniků jednotlivým polírům podle jejich potřeb a postupu práce. A neoficielně také podle toho, jak se chovali k nám a dalším pracovníkům štábu. Jednou, když jsme do příslušné kolonky evidenčního seznamu potřebovali po jménu ještě vyplnit bydliště, dostali jsme odpověď „Svobodná republika rapšašská!“ Vykulili jsme oči a onen šprýmař a jeho kolegové, kteří poznali, že nejsme místní, nám se smíchem vysvětlili, že nepříliš daleko od Třeboně a ještě méně od rakouských hranic leží obec Rapšach, k níž patří ještě osady Paris, London a New York. Po návratu domů do Prahy jsem si to ověřil na starých speciálkách, které otec jako turista používal.
Když jsme se osvědčili v tabulkových agendách i ranní organizační činnosti, dostávali jsme i důležitější odborné úkoly, např. zkontrolovat právě dokončený pavilon pro tisíc prasat podle výkresové dokumentace. Vysvětlili nám některé stavbařské symboly, dali měřící pásmo a blok a vyrazili jsme. Elektroinstalace, až na nějakou malou závadu, byla v pořádku, světla svítila, pojistky nepraskaly, ale když přišla řada na jednotlivé boxy pro vepříky, bylo zle. Rošty, na kterých měli vepříci při výkrmu vegetovat, aby neleželi v hnoji, měly místo malých mezer až pěti- nebo šesticentimetrové. To by místo výkrmu byla porážka! Asi někdo potřeboval latě na plot z ušetřeného materiálu. Ředitel Petráček dobře věděl, proč tuto kontrolu nenechal dělat nikomu z místních. Nám poděkoval a požádal, abychom tam o tom moc nemluvili. Mohlo by to stát i někoho, kdo to přímo neměl na starosti či na svědomí, pár let za katrem. Na poslední týden svého pobytu jsme dostali k ruce 2 septimánky z pražského gymnázia ve Vodičkově ulici. Ty pak měly po našem odjezdu převzít naši původní administra- tivní agendu. Při oné spoustě běžných i jedinečných a neopakovatelných příhod přispíval i Zdeňkův rozvážný přístup k řešení věcí a příhod neočekávaných a neočekávatelných, k nimž ke konci náleželo právě i ono zaškolování našich nástupkyň.
Ke „štábu“ stavby patřil i referent dopravního oddělení Franta Sedláček, původně „dieslák“, který dostal padáka z armády zato, že nepatříčně uvolněn na ostravském prvomájovém průvodu skandoval heslo „Dejte nám zbraně, my pudem na ně!“, ale jinak to byl pracant a správný parťák. Dalším věkově mladším spoluúčastníkem našich besed byl veterinář  MVDr. Groha, mající již na starosti prvních tisíc čuníků. Ten na své služební ČZ125 zpravidla již po obědě odjížděl do Třeboně, údajně na jakousi zemědělskou správu. Zasvěcení říkali, že byla velice šaramantní. A když se jednou poněkud nepatřičně holedbal, využil jsem jeho chvilkové nepřítomnosti a špendlíkem mu propíchl zapalovací kabel, jehož vývod z motoru byl sice esteticky výborně vyřešen, ale skýtal možnost na první pohled neviditelné sabotáže. Když  doktor přišel, kývl na nás, my na něj, sešlápl startovací páku – ono nic – sešlápl podruhé -  ono zase nic. Za chvíli byla motorka přechlastaná a nepomohlo ani roztlačování ochotnými přihlížejícími. My se Zdeňkem jsme zatím zachovávali kamenné tváře spíše s výrazem účasti. Asi právě to na Frantu působilo podezřele. Doktor už měl aspoň čvrt hodiny zpoždění, plíce na vyplivnutí a z přešlapování snad i tiky. A tak když Franta náhle vítězoslavně z kabelu vytáhl onen špendlík z kabelu a motorka mu na druhé šlápnutí naskočila, zlostně se na nás jen zašklebil a ucedil: „Pánové, jste kurvy!“. Ale druhý dne jsme se opět smířili.
I když pro většinu spolužáků maturitou skončily události spojené se studiem, pro mne osobně až o rok později po absolvování obchodního abiturientského kursu. Pak následovala služba vlasti s puškou a hlavně lopatou v ruce, pokračující úsilím prospět budování vlasti i vlastní budoucnosti studiem při zaměstnání. Měl jsem tehdy zase kousek štěstí, že při onom večerním studiu fakulty strojního inženýrství ČVUT jsem se setkal s kolegyněmi a kolegy, kteří většinou měli smysl pro skutečnou a pravdivou náplň tehdy zprofanovaného slova „kolektiv“. Ať šlo o vážné záležitosti, běžné události nebo dokonce bránici dráždící, měli v sobě snad vrozenou příslušnost k partě. A velmi často nám v tom pomáhali přednášející i zkoušející, ať šlo o mladší asistenty, nebo docenty, docentky či profesory. Je pravda, že to bylo v dobách, kdy se začala odehrávat řada zajímavých událostí. I nám, studujícím při zaměstnání, byl do osnov zařazen marxismus-leninismus, naštěstí v době, kdy Nikita Chruščov přednesl svou, u nás dost utajovanou, zprávu o kultu osobnosti a stalinských zločinech. Tehdy totiž šéf katedry ML dal svým asistentům k dispozici údajný text Nikitova projevu a alespoň ten náš nás s ním seznamoval. Ale netrvalo to zase historicky až tak dlouho, a kopačky nedostal jen Chruščov. Na fakultě šéf katedry doc.Hermach a jeho asistenti nedopadli také slavně. Byl to však silný impuls k sérii vtipů na dané téma pro tzv.Radio Jerevan. Např. odpověď na otázku, zda stále platí na Nikitu adresa Jerevan, Sibiřská 3, byla odpověď, že v zásadě ano, jenom je to trochu přeh          ozeno. Správně to má být Sibiř, Jerevanská 3. Podobně na otázku, zda je pravda, že Nikita Sergejevič odejel na Sibiř na lov na tygry, zněla odpověď, že v principu ano.  Doplňující otázka zněla, zda je Nikita tak dobrý střelec. Na to se odpovídalo, že to není důležité, protože on je tam jako vnadidlo. V tomto duchu se rodily i později podobné šprýmy, když poněkud záhadným způsobem zemřel jeden z jeho nástupců, Jurij Andropov. Tehdy šla fáma, že v sojuzu mají nové účinné antibiotikum „Andromycin“. To se prý podává v krátkých dávkách za ranního úsvitu u kremelské zdi.
Svým způsobem humorné byly zážitky ve 3.ročníku při zkoušce z předmětu „Části strojů“, kterou jsme absolvovali přímo u šéfa katedry prof.dr.ing.Alfréda Bolka. Asistent, který nám během semestru přednášel, nás varoval, abychom ráno před zkouškou konzumovali jen tuhou stravu a nemuseli odcházet na toaletu. To je prý pro šéfa znamení, že student neví a  jde hledat nápovědu do taháků. Při tom nikdo nemohl odejít dříve, než byli vyzkoušeni úplně všichni přítomní. Oprávněný byl asi jeho další požadavek: žádné kalkulačky a podobné technické vymoženosti. Protože inženýr musí umět počítat správně a bez chyb. V tom asi byla logika. K jeho cti budiž řečeno, že na druhou stranu byl schopen připustit odpověď drzou, pokud byla logická. Jeden kolega z naší skupiny, který již řadu let pracoval jako konstruktér a projektant v Chemoprojektu a jednom výzkumném ústavu, dostal od Bolka otázku, jaké dovolené namáhání v tlaku na píst by pro výpočet pevnosti použil. Odpověď zněla takřka přesně takto: když to budu dělat pro Vás, tak 800kg/cm2, když pro podnik, tak 1600 kg/cm2. Ohromený profesor se zmohl jen na stručnou otázku, proč pro něj méně než pro podnik. Jarda s klidem odvětil, že 800kg je v Bolkově učebnici. Kdyby tuto hodnotu použil v podniku, tak by ho vyhnali, že nešetří materiálem. A od zkoušky šel za 1.
Tak trochu méně dobrodružnou příhodu jsem zažil o ročník dříve, když se na první přednášce  objevil nový, byť prošedivělý asistent. Tedy nový pro ostatní kolegy a kolegyně. Byl to totiž dr.K.Rössler , náš matematik ze septimy a oktávy libeňského gymnazia a třídní v posledním roce. A protože jsem byl jediný, kterého ze všech „stařešinů“ ročníku  znal i jménem, byl jsem stále v centru jeho pozornosti a dotazování. Žádnou protekci to ale neznamenalo, ba spíše naopak. Ale bylo to prý k mému prospěchu, jak občas pan doktor neopomenul zdůraznit, neboť si asi pamatoval mé středoškolské úsilí. Takže  nás občas nutil „až k pláči.“ Občas jsme měli i jiné přednášející, cvičící a zkoušející, mezi nimiž byl i nezapomenutelný dr.Navrátil, který určitou dobu byl vyslán vysvětlovat taje matematiky na vokovickou Sorbonu, jak byla přezdívána Vysoká stranická v budově bývalého ministerstva státní bezpečnosti. Tam prý jednou zastihl jistého partajního kádra, jak nervózně pochoduje po chodbě sem a tam a nahlas přemítá : „Soudruzi, jak je to možné?  A + B + C =  D! Tři písmena se rovnají čtvrtému! To se mi snad jenom zdá!“ No, sen to nebyl, jenom černá můra a asi marná snaha na obou stranách „hracího pole“. Prostě skeč nejvyšší kategorie, který by ani     Jiřina Bohdalová nedokázala sehrát.