Příběh paní Pejsarové

Vzhledem ke svému datu narození byla pí. Jaroslava totálně nasazena do Berlína, ale o tom třeba až jindy. Té dívce bylo tenkrát pouhých 18 let, byla odvedena do cizí země, vše přečkala. I další mladí lidé se stejným osudem ze Zelenče, odtud pocházela, byli odvedeni a rozděleni. Její maminka se tehdy nervově zhroutila.
Po svém návratu do Čech, do Prahy, dále musela pracovat v německé Waltrově továrně, kde rozebírali a kompletovali vrtule od letadel. Svou budoucnost si devatenáctileté děvče plánovalo jinak, přála si být učitelkou.
Každý den brzy ráno cestovala do vzdálených Jinonic přes centrum Prahy, nedaleko Dennisova nádraží. Doba to byla hrozná, psal se rok 1943, ulicemi procházeli zubožení lidé, všude bída, strach…
Jednou ráno zahlédla na chodníku nedaleko Petrského náměstí mladou ženu klečící u malého děvčátka, tak asi 2,5 letého. Dítě usedavě plakalo a maminka ho utěšovala. Paní Jaroslava ji oslovila s otázkou: „Proč pláče ta dívenka…“, matka se postavila a najednou bylo zcela zřetelně vidět žlutá židovská hvězda na kabátě.
„Nemám pro ni už vůbec nic k jídlu, ani mléko, nic“. Tmavé oči hrdé ženy volaly o pomoc. Jaroslava se zamyslela. „ Chodím tu denně, mléko vám mohu nosit“ řekla rozhodně a tak každý den ráno stála plná lahev mléka u bytu dveří v domě blízko Petrského náměstí. Odpoledne vymytá připravena na další den. Šlo to tak řadu měsíců a Jarušku snad hřálo vědomí, že to malé židovské stvoření, tolik trpící, mí i díky ní život malinko lepší.
Ale doba byla víc než zlá. Nikdo nemohl věřit nikomu. Šlo o život a pomáhat židům se trestalo smrtí. Tatínek paní Pejsarové se o svou dceru moc bál a tak se lahve s mlékem přesunuly jen ke vchodovým dveřím. Přesto byly dodávky pravidelné. Až jednoho dne ustaly.
Maminka té holčičky čekala sama na smluveném místě a s radostí v hlase oznamovala: „už nebudu vaše mléko potřebovat, podařilo se mi sehnat transport a moje malá odjíždí zítra do Ameriky. Tam se o ni postarají příbuzní, zachrání ji.“
Snad zde byla i jakási spojitost s Nikolasem Wintonem, který odesílal děti do Anglie.
Jarka si oddechla… „ano?“ žena rychle zmizela v přítmí průchodu. O několik týdnu později se objevila znovu – tentokrát naposledy. V ruce držela své usměvavé, spokojené holčičky v nové rodině – daleko za mořem. „Bude žít je zachráněna. I díky Vám paní Jaruško, děkuji Vám“. Tiskla ji ruku tak vroucně a v jejím pohledu byla obdivuhodná vyrovnanost. Její vlak do koncentračního tábora odjel za 3 dny.

To byl příběh paní Pejsarové, smutný, s vlastním účastenstvím. S koncem, který byl dobrý jen pro někoho. Hrůzy Války jsou stále živé, i desítky let od osvobození. Paní Pejsarové je 89 let a z té dívky za mořem, kterou pomáhala zachránit, je už třeba také babička – dodává s lehkým úsměvem.