A zase je 5. květen....

A zase je 5. květen…
 
A zase je 5. května jako tehdy, když jsem zažívala jaro teprve po šesté..  Maminka se tehdy rozhodla zajít na obvodní úřad, který byl pro nás na dnešním náměstí Míru v Praze něco vyřídit.  Šly jsme pěšky z Vinohrad. Často jsme chodily všude pěšky, ne jako dnes, kdy se většinou jede tramvají, nebo metrem.  Když jsme přešly Jiřího náměstí a  pokračovaly v cestě, začala být situace divná!  Po ulicích začali pobíhat lidé, strhávali na rozích ulic německé názvy, rozbíjeli německé portály, nosili štafle, aby dosáhly na všechno co bylo německé.  Také na tramvajích bylo vepředu velké V,  Viktoria-Vítězství, kterým si nacisté byli tak jisti a teď bylo  strženo. Najednou se začaly objevovat české vlajky a české trikolory na klopách oblečení. Se zájmem jsem pozorovalo to dění, ale maminka, ikdyž byla situace podivná, pokračovala  v chůzi na úřad. Už nikdy jsem se nedozvěděla, co jsme tam vlastně tehdy měly vyřídit. Dveře do úřadu byly dokořán otevřené a hned za nimi jsme zůstaly stát. Úředníci pobíhali se spisy do sklepa, páternoster byl maximálně vytížený, přenášely se nejen spisy, ale i psací stroje a všechno, co mělo nějakou cenu do sklepa. V tomhle chaosu bylo víc než zřejmé, že nic nevyřídíme a maminka se konečně rozhodla vrátit se domů.  Z té zpáteční cesty mi hodně utkvěl v paměti ten neobvyklý pohyb po ulicích, křik a pobíhání lidí, některých i se zbraněmi. Vracely jsme se hlavní ulicí, tehdy snad Foschovou, dnes Vinohradskou, když před  námi byl najednou velký shluk lidí. Někteří měli v ruce různé klacky, hole a lopaty a mávajíce těmi klacky před sebou něco kutáleli po kolejích. Když se dav trochu rozestoupil maminka uviděla, že po kolejích před sebou kutálejí za neustálého mlácení německého důstojníka. Rychle mi táhla stranou abych toho moc neviděla a rozhodla se projít domů různými ulicemi, ne po té hlavní, kudy šel trestající dav. Byla se svým rozhodnutím spokojena a tak jsme se dostaly do naší Velehradské ulice…..když v tom jsme se podívaly na protější chodník….. kde se potácel ten zkrvavený důstojník, kterého dav lynčoval.  Přepadla nás hrůza, aby se snad na nás nechtěl mstít. Ten však měl dost starostí se svým zkrvaveným zevnějškem, stále si někde utíral krev a o ostatní se nestaral. Tak jsme se nakonec bez úhony dostaly domů a pustily  rádio.
 
Teprve teď jsme si uvědomily,  co se vlastně stalo. V Praze začíná revoluce, která má ukončit období války. Rozhlas stále vybízel všechny občany, aby přišli na pomoc československému rozhlasu, kterého se chtěli Němci zmocnit.  Dívala jsem se u okna, jak po ulicích běhali mladíci se zbraněmi a maminka uvažovala nahlas – jestli se pak domů vrátí zdraví. Začala nás trápit jiná věc! Můj otec pracoval ve středu města a začaly jsme mít velké obavy, jak se dostane domů a jestli to bude ve zdraví.  Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly mobilní telefony, nebylo tedy žádné spojení. Nezbylo než čekat!  Odpoledne se nekonečně vleklo se stálými výzvami z rozhlasu, prokládaného stejnou melodií,  které bylo hlášeno v češtině i v ruštině a znělo stále naléhavěji.  Z ulice byly slyšet sem tam výbuchy. Byla jsem zmatená,  nevěděla jsem co se to děje a bála se o svého tatínka. V noci se nám tatínek vrátil. Vyprávěl, jak se různě musel schovávat a pomalu se přibližovat k domovu.  Následovaly dny plné  zmatku.  Lidé s napětím sledovali vysílání rozhlasu, kde bylo slyšet neustálé soupeření  o vysílání a výzvy,  které nevěstili nic dobrého. Byly to zprávy, kde se Němci pohybují a jak se nehodlají vzdát. Zvlášť mě utkvěly vzpomínky na zprávy, že němečtí vojáci na Pankráci vnikají do domů a obyvatele, kteří se shromáždili ve sklepích masově vraždí. To byl impuls, který ve mně vzbudil obavy o vstupní dveře do domu. Začala jsem zkoumat sílu jejich dřeva a zamřížování malých okének a tipovala, jak by asi dlouho odolávala nátlaku.  Dodnes ve mně tahle vzpomínka zanechala stopy a můj pohled vždycky spočine na vstupních dveřích domů…
Z rozhlasu neustále  vyzývali občany aby stavěli barikády.  Tak se lidé z domu s mým otcem
dali do stavění barikády přímo u našeho domu, protože  stál na rozhraní ulic.  Můj otec začal  vytahovat z hlíny těžké žulové dlaždice, kterými byla vydlážděná ulice, lidé snášeli různé harampádí ze sklepa, ale i věci, které stále sloužily. Tak se v barikádě ocitly necky na prádlo,  nábytek, dveře a všechno možné. Měla jsem hned lepší pocit, jako kdyby ta barikáda zaručovala naší bezpečnost. Každý den měl někdo z domu službu s puškou  dole u zamčených domovních dveří. Pamatuji si, jak jsem si hrála s panenkou na okně do sklepa. To co bych dnes považovala za zaprášenou zeď, které bych se nedotkla, byl kdysi ve fantazii malého dítěte zajímavý prostor na hraní.  Děti mají tu výhodu, že nedokáží nebezpečí vidět v celé šíři, jen nejasně tuší, že je situace něčím výjimečná. Trávili jsme ve sklepě hodně času a venku se odehrávali konečné boje, které stály hodně lidí život. Když jsme byli v bytě, pamatuji si na upozornění rozhlasu, že Němci jsou na vrchu Vítkově, kde mají postavené dělo a míří s ním na Prahu. Rodiče se tam dívali dalekohledem a pamatuji se, jak měli obavy, když hlaveň mířila přímo na naší ulici.  Bylo vidět, jak tam vznikají boje mezi Němci a revolucionáři, takže chvíli dělo mířilo k nám a pak zase ne. Pokud někdo chtěl v domě přejít schody, musel se prakticky v určitém úhlu přes ně plazit. Na schodech bylo v každém patře okno do dvora a někde naproti našemu domu byl nějaký Němec, který odstřeloval naše lidi, kde se jen mihli.  Takových problémů bylo v Praze hodně a hodně našich lidí úplně zbytečně  na konci války zemřelo.  Také se stalo, že se ozvala ohlušující rána a v protějším domě se místo okna objevila černá díra.
Těmto několika konečným dnům předcházely roky strádání a strachu o život, nedostatek jídla  a častého bombardování… Dům, ve kterém jsme bydleli byl starší dům, ve kterém byly silné zdi a tak mi maminka když se ozvala siréna, která oznamovala nálet řekla, že kdybychom někdy nestačili jít do sklepa, musíme si vždycky stoupnout do výklenku ke dveřím, kde byla zeď nejsilnější, protože by prý při náletu vydržela nejdéle.  Když nás nálet zastihl na ulici běželi jsme se hned schovat do některého domu a modlili se, aby tento dům nebyl náletem zasažen.  Pokud jsme byli ve škole, dostávali jsme od paní učitelky na papírkách rozmnožované úkoly, co nás rodiče doma mají učit, takže docházka do školy pravidelná nebyla.  Jinak bylo normální, že bylo sem tam vidět domy po náletu, některé rozpůlené, kde bylo vidět ještě zařízení bytu, které tam zůstalo. Lidé vyprávěli, že ti, kteří v bytech v horních patrech zůstali a nemohli sejít dolů brali peřiny, nebo matrace a s nimi skákali dolů. Bylo víc než jasné, že to málokdo přežil.
Velký problém bylo jídlo, které bylo na přídělové lístky. Děti měly trochu větší příděl než dospělí, ale až do konce války jsem nevěděla jak chutná čokoláda, banány, pomeranče… a mnoho jiného.  I sáček tvrdých bonbonů byl na příděl. Když jsem měla chuť na něco sladkého, tak mi maminka upražila vločky s cukrem.  Měli jsme velkou výhodu, že tatínek nekouřil. Chodili jsme s maminkou k jedné paní vyměňovat tabatěrky za máslo a mák. Často jsme měli nudle s mákem. U sousedů, kam jsem chodila na návštěvu, v rohu kuchyně, kde byla ohrádka vykrmovali husu, což také nebylo dovolené. Nakupovali jsme v  obchodě, kde nakupovaly i Němky. Bylo to nakupování hodně rozdílné. My jsme dostali na potravinové lístky malý kousek másla, zatímco Němky velký.  Pro mě z toho vznikla hra – když jsem měla k obědu brambory s máslem, dělila jsem porce na malý brambor a hodně másla a příští byla velká brambora a malinký kousek másla. Často jsme měli také platýze, protože ten byl volně prodejný, nebyl na lístky. Pamatuji si, jak ho maminka obalovala jako řízek a mě upoutaly oranžové skvrnky na jeho povrchu. Připadalo mi, že má na sobě malé kytičky. Dnes je platýz velmi drahá ryba. Válečným jídlem byly také slanečky.
V této době vzniklo hodně různých náhražek jako Sana, Medolín a ženy si předávaly různé recepty, jak čím co nahradit. Za oknem jsme pěstovali ředkvičky,  protože zelená nať byla pro mě uvařená jako špenát. Maminka často bědovala že rostu a nemá pro mě dost mléka, tvarohu a sýrů.  Pro mě  byla návštěva obchodů zajímavý zážitek. Moc se mi líbilo, jak prodavačka musela vystřihovat malé ústřižky při každém nákupu. Jedna houska, jeden ústřižek. I uhlí, kterým jsme tehdy topili bylo na příděl. Všechny tyto lístky každý měsíc roznášela po domě správcová domu.
To bylo malé odbočení od tehdejších revolučních dnů. Moji rodiče neustále sledovali, jak postupuje fronta, která měla ukončit válku. Na zdi nad sporákem visela veliká mapa Evropy a rodiče tam barevnými špendlíky vyznačovali postup osvobozovacích armád. Zároveň se modlili, aby k nám  nepřišel někdo, kdo by nás za toto udal. Už tak nepokojnou atmosféru narušila zpráva, že Vlasovci začali také podporovat naši revoluci a odklonili se od Němců.  Nepochopitelná byla další zvěst, že Američané už jsou v Plzni a ta už je svobodná. Všichni očekávali, že se dají směrem na Prahu a tu také osvobodí,  jenže se tak nestalo. Netušili jsme že vznikla dohoda mocností,  které měly určeno až kam bude jejich osvobozovací zóna. A tak v Praze zcela zbytečně umírali lidé. Zoufale se čekalo, kdo nám pomůže…protože Němci se nevzdávali a hodně se mstili.  Rozhlas stále vysílal v ruštině…Vnimanije, vnimanije…a čekal na Rudou armádu, která přijížděla k Praze.  Vysvětlovali také, jak vypadají ruské tanky, jak jsou označené. A tak se stalo, že 9. května na nás zazvonil soused, jestli víme, že už je mír. Protože jsme zrovna neslyšeli rozhlas, nevěděli jsme to. Já nechápala, co se stalo a co slovo mír znamená.  Viděla jsem ale jakou má maminka radost a vysvětlila mi, že skončila válka a bude klid, to že je ten mír. Ten den pekla omelety. Vzala jsem dvě ven a šla se setkat se svým kamarádem, který bydlel naproti v domě a každý den jsme si spolu hráli. Najednou do naší ulice zabloudil jeden ruský tank, tak jsme mu těma omeletami mávali. Druhý den nás vzal tatínek mého kamaráda na procházku a vzal sebou také fotoaparát. Po ulicích stáli také dřevěné žebřináky, na kterých seděli ruští vojáci. Stávalo se, že někteří měli zavázané oči. Přišli o ně v boji. Bylo to dost smutné.  
Teď nezbývalo než dát všechno do pořádku, tzn. rozebrat barikády.  Tak tatínek vybíral žulové kostky a dláždil zpátky ulici.   Někde na hlavních třídách  seděli seřazeni na zemi  Němci, asi ti, kteří vzali Čechům byty a teď je museli opustit anebo zajatci. Ti všichni čekali na odsun a také měli za úkol barikády rozebírat a čistit ulice. Ano mír už byl, ale stejně se ještě někde střílelo, to zarputilí nacisté se někde stále nevzdávali. Pamatuji si na krásný slunný den, kdy jsme s maminkou byli na procházce, kde nás zastavil nějaký muž, který měl v ruce něco zavázaného v šátku. Maminka mě postavila trochu stranou, ten pán rozvázal šátek a mamince něco ukázal. Viděla jsem jak je překvapená, a zavrtěla hlavou. Muž pak řekl, že půjde na výbor. Když jsem se ptala co to bylo, maminka mi řekla, že to byla hlava nějaké paní a nevědí, kdo to je.
Nyní nastal čas čekání…. čekání na ty, jenž byly v koncentračních táborech. Na příbuzné, kteří byli v Německu totálně nasazeni na práci a vraceli se domů.  Všichni příbuzní očekávali, jestli se jim vrátí.  Byly seznamy, které se stále doplňovaly o ty šťastné co se vrátili. Ti, co se vrátili z koncentračních táborů se nesměli hned dobře najíst. Jejich žaludek a vnitřnosti nebyly už dlouho na jídlo zvyklé a ti, kteří to přehnali, mohli také umřít. Také v naší rodině se očekávalo, jestli se vrátí můj bratranec, který byl zatčen v továrně, protože přispívali rodině, která měla zavřeného živitele. Tím se všichni prohřešili a byli posláni do koncentračních táborů. Rodina sice dostala zprávu, že zemřel na zápal plic, ale naděje umírá poslední…nikdy se už ale nevrátil.
Snad nikdy jsem neviděla tolik šťastných lidí, že je všem útrapám  konec, všichni se připravovali na budování všeho nového, lepšího. Byla jsem také moc šťastná a myslela si, že už nikdy žádná válka nebude, když je to tak strašné, ale mýlila jsem se. Lidstvo je nepoučitelné…..
 
 A zase je 5. květen…
 
A zase je 5. května jako tehdy, když jsem zažívala jaro teprve po šesté..  Maminka se tehdy rozhodla zajít na obvodní úřad, který byl pro nás na dnešním náměstí Míru v Praze něco vyřídit.  Šly jsme pěšky z Vinohrad. Často jsme chodily všude pěšky, ne jako dnes, kdy se většinou jede tramvají, nebo metrem.  Když jsme přešly Jiřího náměstí a  pokračovaly v cestě, začala být situace divná!  Po ulicích začali pobíhat lidé, strhávali na rozích ulic německé názvy, rozbíjeli německé portály, nosili štafle, aby dosáhly na všechno co bylo německé.  Také na tramvajích bylo vepředu velké V,  Viktoria-Vítězství, kterým si nacisté byli tak jisti a teď bylo  strženo. Najednou se začaly objevovat české vlajky a české trikolory na klopách oblečení. Se zájmem jsem pozorovalo to dění, ale maminka, ikdyž byla situace podivná, pokračovala  v chůzi na úřad. Už nikdy jsem se nedozvěděla, co jsme tam vlastně tehdy měly vyřídit. Dveře do úřadu byly dokořán otevřené a hned za nimi jsme zůstaly stát. Úředníci pobíhali se spisy do sklepa, páternoster byl maximálně vytížený, přenášely se nejen spisy, ale i psací stroje a všechno, co mělo nějakou cenu do sklepa. V tomhle chaosu bylo víc než zřejmé, že nic nevyřídíme a maminka se konečně rozhodla vrátit se domů.  Z té zpáteční cesty mi hodně utkvěl v paměti ten neobvyklý pohyb po ulicích, křik a pobíhání lidí, některých i se zbraněmi. Vracely jsme se hlavní ulicí, tehdy snad Foschovou, dnes Vinohradskou, když před  námi byl najednou velký shluk lidí. Někteří měli v ruce různé klacky, hole a lopaty a mávajíce těmi klacky před sebou něco kutáleli po kolejích. Když se dav trochu rozestoupil maminka uviděla, že po kolejích před sebou kutálejí za neustálého mlácení německého důstojníka. Rychle mi táhla stranou abych toho moc neviděla a rozhodla se projít domů různými ulicemi, ne po té hlavní, kudy šel trestající dav. Byla se svým rozhodnutím spokojena a tak jsme se dostaly do naší Velehradské ulice…..když v tom jsme se podívaly na protější chodník….. kde se potácel ten zkrvavený důstojník, kterého dav lynčoval.  Přepadla nás hrůza, aby se snad na nás nechtěl mstít. Ten však měl dost starostí se svým zkrvaveným zevnějškem, stále si někde utíral krev a o ostatní se nestaral. Tak jsme se nakonec bez úhony dostaly domů a pustily  rádio.
 
Teprve teď jsme si uvědomily,  co se vlastně stalo. V Praze začíná revoluce, která má ukončit období války. Rozhlas stále vybízel všechny občany, aby přišli na pomoc československému rozhlasu, kterého se chtěli Němci zmocnit.  Dívala jsem se u okna, jak po ulicích běhali mladíci se zbraněmi a maminka uvažovala nahlas – jestli se pak domů vrátí zdraví. Začala nás trápit jiná věc! Můj otec pracoval ve středu města a začaly jsme mít velké obavy, jak se dostane domů a jestli to bude ve zdraví.  Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly mobilní telefony, nebylo tedy žádné spojení. Nezbylo než čekat!  Odpoledne se nekonečně vleklo se stálými výzvami z rozhlasu, prokládaného stejnou melodií,  které bylo hlášeno v češtině i v ruštině a znělo stále naléhavěji.  Z ulice byly slyšet sem tam výbuchy. Byla jsem zmatená,  nevěděla jsem co se to děje a bála se o svého tatínka. V noci se nám tatínek vrátil. Vyprávěl, jak se různě musel schovávat a pomalu se přibližovat k domovu.  Následovaly dny plné  zmatku.  Lidé s napětím sledovali vysílání rozhlasu, kde bylo slyšet neustálé soupeření  o vysílání a výzvy,  které nevěstili nic dobrého. Byly to zprávy, kde se Němci pohybují a jak se nehodlají vzdát. Zvlášť mě utkvěly vzpomínky na zprávy, že němečtí vojáci na Pankráci vnikají do domů a obyvatele, kteří se shromáždili ve sklepích masově vraždí. To byl impuls, který ve mně vzbudil obavy o vstupní dveře do domu. Začala jsem zkoumat sílu jejich dřeva a zamřížování malých okének a tipovala, jak by asi dlouho odolávala nátlaku.  Dodnes ve mně tahle vzpomínka zanechala stopy a můj pohled vždycky spočine na vstupních dveřích domů…
Z rozhlasu neustále  vyzývali občany aby stavěli barikády.  Tak se lidé z domu s mým otcem
dali do stavění barikády přímo u našeho domu, protože  stál na rozhraní ulic.  Můj otec začal  vytahovat z hlíny těžké žulové dlaždice, kterými byla vydlážděná ulice, lidé snášeli různé harampádí ze sklepa, ale i věci, které stále sloužily. Tak se v barikádě ocitly necky na prádlo,  nábytek, dveře a všechno možné. Měla jsem hned lepší pocit, jako kdyby ta barikáda zaručovala naší bezpečnost. Každý den měl někdo z domu službu s puškou  dole u zamčených domovních dveří. Pamatuji si, jak jsem si hrála s panenkou na okně do sklepa. To co bych dnes považovala za zaprášenou zeď, které bych se nedotkla, byl kdysi ve fantazii malého dítěte zajímavý prostor na hraní.  Děti mají tu výhodu, že nedokáží nebezpečí vidět v celé šíři, jen nejasně tuší, že je situace něčím výjimečná. Trávili jsme ve sklepě hodně času a venku se odehrávali konečné boje, které stály hodně lidí život. Když jsme byli v bytě, pamatuji si na upozornění rozhlasu, že Němci jsou na vrchu Vítkově, kde mají postavené dělo a míří s ním na Prahu. Rodiče se tam dívali dalekohledem a pamatuji se, jak měli obavy, když hlaveň mířila přímo na naší ulici.  Bylo vidět, jak tam vznikají boje mezi Němci a revolucionáři, takže chvíli dělo mířilo k nám a pak zase ne. Pokud někdo chtěl v domě přejít schody, musel se prakticky v určitém úhlu přes ně plazit. Na schodech bylo v každém patře okno do dvora a někde naproti našemu domu byl nějaký Němec, který odstřeloval naše lidi, kde se jen mihli.  Takových problémů bylo v Praze hodně a hodně našich lidí úplně zbytečně  na konci války zemřelo.  Také se stalo, že se ozvala ohlušující rána a v protějším domě se místo okna objevila černá díra.
Těmto několika konečným dnům předcházely roky strádání a strachu o život, nedostatek jídla  a častého bombardování… Dům, ve kterém jsme bydleli byl starší dům, ve kterém byly silné zdi a tak mi maminka když se ozvala siréna, která oznamovala nálet řekla, že kdybychom někdy nestačili jít do sklepa, musíme si vždycky stoupnout do výklenku ke dveřím, kde byla zeď nejsilnější, protože by prý při náletu vydržela nejdéle.  Když nás nálet zastihl na ulici běželi jsme se hned schovat do některého domu a modlili se, aby tento dům nebyl náletem zasažen.  Pokud jsme byli ve škole, dostávali jsme od paní učitelky na papírkách rozmnožované úkoly, co nás rodiče doma mají učit, takže docházka do školy pravidelná nebyla.  Jinak bylo normální, že bylo sem tam vidět domy po náletu, některé rozpůlené, kde bylo vidět ještě zařízení bytu, které tam zůstalo. Lidé vyprávěli, že ti, kteří v bytech v horních patrech zůstali a nemohli sejít dolů brali peřiny, nebo matrace a s nimi skákali dolů. Bylo víc než jasné, že to málokdo přežil.
Velký problém bylo jídlo, které bylo na přídělové lístky. Děti měly trochu větší příděl než dospělí, ale až do konce války jsem nevěděla jak chutná čokoláda, banány, pomeranče… a mnoho jiného.  I sáček tvrdých bonbonů byl na příděl. Když jsem měla chuť na něco sladkého, tak mi maminka upražila vločky s cukrem.  Měli jsme velkou výhodu, že tatínek nekouřil. Chodili jsme s maminkou k jedné paní vyměňovat tabatěrky za máslo a mák. Často jsme měli nudle s mákem. U sousedů, kam jsem chodila na návštěvu, v rohu kuchyně, kde byla ohrádka vykrmovali husu, což také nebylo dovolené. Nakupovali jsme v  obchodě, kde nakupovaly i Němky. Bylo to nakupování hodně rozdílné. My jsme dostali na potravinové lístky malý kousek másla, zatímco Němky velký.  Pro mě z toho vznikla hra – když jsem měla k obědu brambory s máslem, dělila jsem porce na malý brambor a hodně másla a příští byla velká brambora a malinký kousek másla. Často jsme měli také platýze, protože ten byl volně prodejný, nebyl na lístky. Pamatuji si, jak ho maminka obalovala jako řízek a mě upoutaly oranžové skvrnky na jeho povrchu. Připadalo mi, že má na sobě malé kytičky. Dnes je platýz velmi drahá ryba. Válečným jídlem byly také slanečky.
V této době vzniklo hodně různých náhražek jako Sana, Medolín a ženy si předávaly různé recepty, jak čím co nahradit. Za oknem jsme pěstovali ředkvičky,  protože zelená nať byla pro mě uvařená jako špenát. Maminka často bědovala že rostu a nemá pro mě dost mléka, tvarohu a sýrů.  Pro mě  byla návštěva obchodů zajímavý zážitek. Moc se mi líbilo, jak prodavačka musela vystřihovat malé ústřižky při každém nákupu. Jedna houska, jeden ústřižek. I uhlí, kterým jsme tehdy topili bylo na příděl. Všechny tyto lístky každý měsíc roznášela po domě správcová domu.
To bylo malé odbočení od tehdejších revolučních dnů. Moji rodiče neustále sledovali, jak postupuje fronta, která měla ukončit válku. Na zdi nad sporákem visela veliká mapa Evropy a rodiče tam barevnými špendlíky vyznačovali postup osvobozovacích armád. Zároveň se modlili, aby k nám  nepřišel někdo, kdo by nás za toto udal. Už tak nepokojnou atmosféru narušila zpráva, že Vlasovci začali také podporovat naši revoluci a odklonili se od Němců.  Nepochopitelná byla další zvěst, že Američané už jsou v Plzni a ta už je svobodná. Všichni očekávali, že se dají směrem na Prahu a tu také osvobodí,  jenže se tak nestalo. Netušili jsme že vznikla dohoda mocností,  které měly určeno až kam bude jejich osvobozovací zóna. A tak v Praze zcela zbytečně umírali lidé. Zoufale se čekalo, kdo nám pomůže…protože Němci se nevzdávali a hodně se mstili.  Rozhlas stále vysílal v ruštině…Vnimanije, vnimanije…a čekal na Rudou armádu, která přijížděla k Praze.  Vysvětlovali také, jak vypadají ruské tanky, jak jsou označené. A tak se stalo, že 9. května na nás zazvonil soused, jestli víme, že už je mír. Protože jsme zrovna neslyšeli rozhlas, nevěděli jsme to. Já nechápala, co se stalo a co slovo mír znamená.  Viděla jsem ale jakou má maminka radost a vysvětlila mi, že skončila válka a bude klid, to že je ten mír. Ten den pekla omelety. Vzala jsem dvě ven a šla se setkat se svým kamarádem, který bydlel naproti v domě a každý den jsme si spolu hráli. Najednou do naší ulice zabloudil jeden ruský tank, tak jsme mu těma omeletami mávali. Druhý den nás vzal tatínek mého kamaráda na procházku a vzal sebou také fotoaparát. Po ulicích stáli také dřevěné žebřináky, na kterých seděli ruští vojáci. Stávalo se, že někteří měli zavázané oči. Přišli o ně v boji. Bylo to dost smutné.  
Teď nezbývalo než dát všechno do pořádku, tzn. rozebrat barikády.  Tak tatínek vybíral žulové kostky a dláždil zpátky ulici.   Někde na hlavních třídách  seděli seřazeni na zemi  Němci, asi ti, kteří vzali Čechům byty a teď je museli opustit anebo zajatci. Ti všichni čekali na odsun a také měli za úkol barikády rozebírat a čistit ulice. Ano mír už byl, ale stejně se ještě někde střílelo, to zarputilí nacisté se někde stále nevzdávali. Pamatuji si na krásný slunný den, kdy jsme s maminkou byli na procházce, kde nás zastavil nějaký muž, který měl v ruce něco zavázaného v šátku. Maminka mě postavila trochu stranou, ten pán rozvázal šátek a mamince něco ukázal. Viděla jsem jak je překvapená, a zavrtěla hlavou. Muž pak řekl, že půjde na výbor. Když jsem se ptala co to bylo, maminka mi řekla, že to byla hlava nějaké paní a nevědí, kdo to je.
Nyní nastal čas čekání…. čekání na ty, jenž byly v koncentračních táborech. Na příbuzné, kteří byli v Německu totálně nasazeni na práci a vraceli se domů.  Všichni příbuzní očekávali, jestli se jim vrátí.  Byly seznamy, které se stále doplňovaly o ty šťastné co se vrátili. Ti, co se vrátili z koncentračních táborů se nesměli hned dobře najíst. Jejich žaludek a vnitřnosti nebyly už dlouho na jídlo zvyklé a ti, kteří to přehnali, mohli také umřít. Také v naší rodině se očekávalo, jestli se vrátí můj bratranec, který byl zatčen v továrně, protože přispívali rodině, která měla zavřeného živitele. Tím se všichni prohřešili a byli posláni do koncentračních táborů. Rodina sice dostala zprávu, že zemřel na zápal plic, ale naděje umírá poslední…nikdy se už ale nevrátil.
Snad nikdy jsem neviděla tolik šťastných lidí, že je všem útrapám  konec, všichni se připravovali na budování všeho nového, lepšího. Byla jsem také moc šťastná a myslela si, že už nikdy žádná válka nebude, když je to tak strašné, ale mýlila jsem se. Lidstvo je nepoučitelné…..
 
 
A zase je 5. květen…
 
A zase je 5. května jako tehdy, když jsem zažívala jaro teprve po šesté..  Maminka se tehdy rozhodla zajít na obvodní úřad, který byl pro nás na dnešním náměstí Míru v Praze něco vyřídit.  Šly jsme pěšky z Vinohrad. Často jsme chodily všude pěšky, ne jako dnes, kdy se většinou jede tramvají, nebo metrem.  Když jsme přešly Jiřího náměstí a  pokračovaly v cestě, začala být situace divná!  Po ulicích začali pobíhat lidé, strhávali na rozích ulic německé názvy, rozbíjeli německé portály, nosili štafle, aby dosáhly na všechno co bylo německé.  Také na tramvajích bylo vepředu velké V,  Viktoria-Vítězství, kterým si nacisté byli tak jisti a teď bylo  strženo. Najednou se začaly objevovat české vlajky a české trikolory na klopách oblečení. Se zájmem jsem pozorovalo to dění, ale maminka, ikdyž byla situace podivná, pokračovala  v chůzi na úřad. Už nikdy jsem se nedozvěděla, co jsme tam vlastně tehdy měly vyřídit. Dveře do úřadu byly dokořán otevřené a hned za nimi jsme zůstaly stát. Úředníci pobíhali se spisy do sklepa, páternoster byl maximálně vytížený, přenášely se nejen spisy, ale i psací stroje a všechno, co mělo nějakou cenu do sklepa. V tomhle chaosu bylo víc než zřejmé, že nic nevyřídíme a maminka se konečně rozhodla vrátit se domů.  Z té zpáteční cesty mi hodně utkvěl v paměti ten neobvyklý pohyb po ulicích, křik a pobíhání lidí, některých i se zbraněmi. Vracely jsme se hlavní ulicí, tehdy snad Foschovou, dnes Vinohradskou, když před  námi byl najednou velký shluk lidí. Někteří měli v ruce různé klacky, hole a lopaty a mávajíce těmi klacky před sebou něco kutáleli po kolejích. Když se dav trochu rozestoupil maminka uviděla, že po kolejích před sebou kutálejí za neustálého mlácení německého důstojníka. Rychle mi táhla stranou abych toho moc neviděla a rozhodla se projít domů různými ulicemi, ne po té hlavní, kudy šel trestající dav. Byla se svým rozhodnutím spokojena a tak jsme se dostaly do naší Velehradské ulice…..když v tom jsme se podívaly na protější chodník….. kde se potácel ten zkrvavený důstojník, kterého dav lynčoval.  Přepadla nás hrůza, aby se snad na nás nechtěl mstít. Ten však měl dost starostí se svým zkrvaveným zevnějškem, stále si někde utíral krev a o ostatní se nestaral. Tak jsme se nakonec bez úhony dostaly domů a pustily  rádio.
 
Teprve teď jsme si uvědomily,  co se vlastně stalo. V Praze začíná revoluce, která má ukončit období války. Rozhlas stále vybízel všechny občany, aby přišli na pomoc československému rozhlasu, kterého se chtěli Němci zmocnit.  Dívala jsem se u okna, jak po ulicích běhali mladíci se zbraněmi a maminka uvažovala nahlas – jestli se pak domů vrátí zdraví. Začala nás trápit jiná věc! Můj otec pracoval ve středu města a začaly jsme mít velké obavy, jak se dostane domů a jestli to bude ve zdraví.  Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly mobilní telefony, nebylo tedy žádné spojení. Nezbylo než čekat!  Odpoledne se nekonečně vleklo se stálými výzvami z rozhlasu, prokládaného stejnou melodií,  které bylo hlášeno v češtině i v ruštině a znělo stále naléhavěji.  Z ulice byly slyšet sem tam výbuchy. Byla jsem zmatená,  nevěděla jsem co se to děje a bála se o svého tatínka. V noci se nám tatínek vrátil. Vyprávěl, jak se různě musel schovávat a pomalu se přibližovat k domovu.  Následovaly dny plné  zmatku.  Lidé s napětím sledovali vysílání rozhlasu, kde bylo slyšet neustálé soupeření  o vysílání a výzvy,  které nevěstili nic dobrého. Byly to zprávy, kde se Němci pohybují a jak se nehodlají vzdát. Zvlášť mě utkvěly vzpomínky na zprávy, že němečtí vojáci na Pankráci vnikají do domů a obyvatele, kteří se shromáždili ve sklepích masově vraždí. To byl impuls, který ve mně vzbudil obavy o vstupní dveře do domu. Začala jsem zkoumat sílu jejich dřeva a zamřížování malých okének a tipovala, jak by asi dlouho odolávala nátlaku.  Dodnes ve mně tahle vzpomínka zanechala stopy a můj pohled vždycky spočine na vstupních dveřích domů…
Z rozhlasu neustále  vyzývali občany aby stavěli barikády.  Tak se lidé z domu s mým otcem
dali do stavění barikády přímo u našeho domu, protože  stál na rozhraní ulic.  Můj otec začal  vytahovat z hlíny těžké žulové dlaždice, kterými byla vydlážděná ulice, lidé snášeli různé harampádí ze sklepa, ale i věci, které stále sloužily. Tak se v barikádě ocitly necky na prádlo,  nábytek, dveře a všechno možné. Měla jsem hned lepší pocit, jako kdyby ta barikáda zaručovala naší bezpečnost. Každý den měl někdo z domu službu s puškou  dole u zamčených domovních dveří. Pamatuji si, jak jsem si hrála s panenkou na okně do sklepa. To co bych dnes považovala za zaprášenou zeď, které bych se nedotkla, byl kdysi ve fantazii malého dítěte zajímavý prostor na hraní.  Děti mají tu výhodu, že nedokáží nebezpečí vidět v celé šíři, jen nejasně tuší, že je situace něčím výjimečná. Trávili jsme ve sklepě hodně času a venku se odehrávali konečné boje, které stály hodně lidí život. Když jsme byli v bytě, pamatuji si na upozornění rozhlasu, že Němci jsou na vrchu Vítkově, kde mají postavené dělo a míří s ním na Prahu. Rodiče se tam dívali dalekohledem a pamatuji se, jak měli obavy, když hlaveň mířila přímo na naší ulici.  Bylo vidět, jak tam vznikají boje mezi Němci a revolucionáři, takže chvíli dělo mířilo k nám a pak zase ne. Pokud někdo chtěl v domě přejít schody, musel se prakticky v určitém úhlu přes ně plazit. Na schodech bylo v každém patře okno do dvora a někde naproti našemu domu byl nějaký Němec, který odstřeloval naše lidi, kde se jen mihli.  Takových problémů bylo v Praze hodně a hodně našich lidí úplně zbytečně  na konci války zemřelo.  Také se stalo, že se ozvala ohlušující rána a v protějším domě se místo okna objevila černá díra.
Těmto několika konečným dnům předcházely roky strádání a strachu o život, nedostatek jídla  a častého bombardování… Dům, ve kterém jsme bydleli byl starší dům, ve kterém byly silné zdi a tak mi maminka když se ozvala siréna, která oznamovala nálet řekla, že kdybychom někdy nestačili jít do sklepa, musíme si vždycky stoupnout do výklenku ke dveřím, kde byla zeď nejsilnější, protože by prý při náletu vydržela nejdéle.  Když nás nálet zastihl na ulici běželi jsme se hned schovat do některého domu a modlili se, aby tento dům nebyl náletem zasažen.  Pokud jsme byli ve škole, dostávali jsme od paní učitelky na papírkách rozmnožované úkoly, co nás rodiče doma mají učit, takže docházka do školy pravidelná nebyla.  Jinak bylo normální, že bylo sem tam vidět domy po náletu, některé rozpůlené, kde bylo vidět ještě zařízení bytu, které tam zůstalo. Lidé vyprávěli, že ti, kteří v bytech v horních patrech zůstali a nemohli sejít dolů brali peřiny, nebo matrace a s nimi skákali dolů. Bylo víc než jasné, že to málokdo přežil.
Velký problém bylo jídlo, které bylo na přídělové lístky. Děti měly trochu větší příděl než dospělí, ale až do konce války jsem nevěděla jak chutná čokoláda, banány, pomeranče… a mnoho jiného.  I sáček tvrdých bonbonů byl na příděl. Když jsem měla chuť na něco sladkého, tak mi maminka upražila vločky s cukrem.  Měli jsme velkou výhodu, že tatínek nekouřil. Chodili jsme s maminkou k jedné paní vyměňovat tabatěrky za máslo a mák. Často jsme měli nudle s mákem. U sousedů, kam jsem chodila na návštěvu, v rohu kuchyně, kde byla ohrádka vykrmovali husu, což také nebylo dovolené. Nakupovali jsme v  obchodě, kde nakupovaly i Němky. Bylo to nakupování hodně rozdílné. My jsme dostali na potravinové lístky malý kousek másla, zatímco Němky velký.  Pro mě z toho vznikla hra – když jsem měla k obědu brambory s máslem, dělila jsem porce na malý brambor a hodně másla a příští byla velká brambora a malinký kousek másla. Často jsme měli také platýze, protože ten byl volně prodejný, nebyl na lístky. Pamatuji si, jak ho maminka obalovala jako řízek a mě upoutaly oranžové skvrnky na jeho povrchu. Připadalo mi, že má na sobě malé kytičky. Dnes je platýz velmi drahá ryba. Válečným jídlem byly také slanečky.
V této době vzniklo hodně různých náhražek jako Sana, Medolín a ženy si předávaly různé recepty, jak čím co nahradit. Za oknem jsme pěstovali ředkvičky,  protože zelená nať byla pro mě uvařená jako špenát. Maminka často bědovala že rostu a nemá pro mě dost mléka, tvarohu a sýrů.  Pro mě  byla návštěva obchodů zajímavý zážitek. Moc se mi líbilo, jak prodavačka musela vystřihovat malé ústřižky při každém nákupu. Jedna houska, jeden ústřižek. I uhlí, kterým jsme tehdy topili bylo na příděl. Všechny tyto lístky každý měsíc roznášela po domě správcová domu.
To bylo malé odbočení od tehdejších revolučních dnů. Moji rodiče neustále sledovali, jak postupuje fronta, která měla ukončit válku. Na zdi nad sporákem visela veliká mapa Evropy a rodiče tam barevnými špendlíky vyznačovali postup osvobozovacích armád. Zároveň se modlili, aby k nám  nepřišel někdo, kdo by nás za toto udal. Už tak nepokojnou atmosféru narušila zpráva, že Vlasovci začali také podporovat naši revoluci a odklonili se od Němců.  Nepochopitelná byla další zvěst, že Američané už jsou v Plzni a ta už je svobodná. Všichni očekávali, že se dají směrem na Prahu a tu také osvobodí,  jenže se tak nestalo. Netušili jsme že vznikla dohoda mocností,  které měly určeno až kam bude jejich osvobozovací zóna. A tak v Praze zcela zbytečně umírali lidé. Zoufale se čekalo, kdo nám pomůže…protože Němci se nevzdávali a hodně se mstili.  Rozhlas stále vysílal v ruštině…Vnimanije, vnimanije…a čekal na Rudou armádu, která přijížděla k Praze.  Vysvětlovali také, jak vypadají ruské tanky, jak jsou označené. A tak se stalo, že 9. května na nás zazvonil soused, jestli víme, že už je mír. Protože jsme zrovna neslyšeli rozhlas, nevěděli jsme to. Já nechápala, co se stalo a co slovo mír znamená.  Viděla jsem ale jakou má maminka radost a vysvětlila mi, že skončila válka a bude klid, to že je ten mír. Ten den pekla omelety. Vzala jsem dvě ven a šla se setkat se svým kamarádem, který bydlel naproti v domě a každý den jsme si spolu hráli. Najednou do naší ulice zabloudil jeden ruský tank, tak jsme mu těma omeletami mávali. Druhý den nás vzal tatínek mého kamaráda na procházku a vzal sebou také fotoaparát. Po ulicích stáli také dřevěné žebřináky, na kterých seděli ruští vojáci. Stávalo se, že někteří měli zavázané oči. Přišli o ně v boji. Bylo to dost smutné.  
Teď nezbývalo než dát všechno do pořádku, tzn. rozebrat barikády.  Tak tatínek vybíral žulové kostky a dláždil zpátky ulici.   Někde na hlavních třídách  seděli seřazeni na zemi  Němci, asi ti, kteří vzali Čechům byty a teď je museli opustit anebo zajatci. Ti všichni čekali na odsun a také měli za úkol barikády rozebírat a čistit ulice. Ano mír už byl, ale stejně se ještě někde střílelo, to zarputilí nacisté se někde stále nevzdávali. Pamatuji si na krásný slunný den, kdy jsme s maminkou byli na procházce, kde nás zastavil nějaký muž, který měl v ruce něco zavázaného v šátku. Maminka mě postavila trochu stranou, ten pán rozvázal šátek a mamince něco ukázal. Viděla jsem jak je překvapená, a zavrtěla hlavou. Muž pak řekl, že půjde na výbor. Když jsem se ptala co to bylo, maminka mi řekla, že to byla hlava nějaké paní a nevědí, kdo to je.
Nyní nastal čas čekání…. čekání na ty, jenž byly v koncentračních táborech. Na příbuzné, kteří byli v Německu totálně nasazeni na práci a vraceli se domů.  Všichni příbuzní očekávali, jestli se jim vrátí.  Byly seznamy, které se stále doplňovaly o ty šťastné co se vrátili. Ti, co se vrátili z koncentračních táborů se nesměli hned dobře najíst. Jejich žaludek a vnitřnosti nebyly už dlouho na jídlo zvyklé a ti, kteří to přehnali, mohli také umřít. Také v naší rodině se očekávalo, jestli se vrátí můj bratranec, který byl zatčen v továrně, protože přispívali rodině, která měla zavřeného živitele. Tím se všichni prohřešili a byli posláni do koncentračních táborů. Rodina sice dostala zprávu, že zemřel na zápal plic, ale naděje umírá poslední…nikdy se už ale nevrátil.
Snad nikdy jsem neviděla tolik šťastných lidí, že je všem útrapám  konec, všichni se připravovali na budování všeho nového, lepšího. Byla jsem také moc šťastná a myslela si, že už nikdy žádná válka nebude, když je to tak strašné, ale mýlila jsem se. Lidstvo je nepoučitelné…..
 
 
A zase je 5. květen…
 
A zase je 5. května jako tehdy, když jsem zažívala jaro teprve po šesté..  Maminka se tehdy rozhodla zajít na obvodní úřad, který byl pro nás na dnešním náměstí Míru v Praze něco vyřídit.  Šly jsme pěšky z Vinohrad. Často jsme chodily všude pěšky, ne jako dnes, kdy se většinou jede tramvají, nebo metrem.  Když jsme přešly Jiřího náměstí a  pokračovaly v cestě, začala být situace divná!  Po ulicích začali pobíhat lidé, strhávali na rozích ulic německé názvy, rozbíjeli německé portály, nosili štafle, aby dosáhly na všechno co bylo německé.  Také na tramvajích bylo vepředu velké V,  Viktoria-Vítězství, kterým si nacisté byli tak jisti a teď bylo  strženo. Najednou se začaly objevovat české vlajky a české trikolory na klopách oblečení. Se zájmem jsem pozorovalo to dění, ale maminka, ikdyž byla situace podivná, pokračovala  v chůzi na úřad. Už nikdy jsem se nedozvěděla, co jsme tam vlastně tehdy měly vyřídit. Dveře do úřadu byly dokořán otevřené a hned za nimi jsme zůstaly stát. Úředníci pobíhali se spisy do sklepa, páternoster byl maximálně vytížený, přenášely se nejen spisy, ale i psací stroje a všechno, co mělo nějakou cenu do sklepa. V tomhle chaosu bylo víc než zřejmé, že nic nevyřídíme a maminka se konečně rozhodla vrátit se domů.  Z té zpáteční cesty mi hodně utkvěl v paměti ten neobvyklý pohyb po ulicích, křik a pobíhání lidí, některých i se zbraněmi. Vracely jsme se hlavní ulicí, tehdy snad Foschovou, dnes Vinohradskou, když před  námi byl najednou velký shluk lidí. Někteří měli v ruce různé klacky, hole a lopaty a mávajíce těmi klacky před sebou něco kutáleli po kolejích. Když se dav trochu rozestoupil maminka uviděla, že po kolejích před sebou kutálejí za neustálého mlácení německého důstojníka. Rychle mi táhla stranou abych toho moc neviděla a rozhodla se projít domů různými ulicemi, ne po té hlavní, kudy šel trestající dav. Byla se svým rozhodnutím spokojena a tak jsme se dostaly do naší Velehradské ulice…..když v tom jsme se podívaly na protější chodník….. kde se potácel ten zkrvavený důstojník, kterého dav lynčoval.  Přepadla nás hrůza, aby se snad na nás nechtěl mstít. Ten však měl dost starostí se svým zkrvaveným zevnějškem, stále si někde utíral krev a o ostatní se nestaral. Tak jsme se nakonec bez úhony dostaly domů a pustily  rádio.
 
Teprve teď jsme si uvědomily,  co se vlastně stalo. V Praze začíná revoluce, která má ukončit období války. Rozhlas stále vybízel všechny občany, aby přišli na pomoc československému rozhlasu, kterého se chtěli Němci zmocnit.  Dívala jsem se u okna, jak po ulicích běhali mladíci se zbraněmi a maminka uvažovala nahlas – jestli se pak domů vrátí zdraví. Začala nás trápit jiná věc! Můj otec pracoval ve středu města a začaly jsme mít velké obavy, jak se dostane domů a jestli to bude ve zdraví.  Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly mobilní telefony, nebylo tedy žádné spojení. Nezbylo než čekat!  Odpoledne se nekonečně vleklo se stálými výzvami z rozhlasu, prokládaného stejnou melodií,  které bylo hlášeno v češtině i v ruštině a znělo stále naléhavěji.  Z ulice byly slyšet sem tam výbuchy. Byla jsem zmatená,  nevěděla jsem co se to děje a bála se o svého tatínka. V noci se nám tatínek vrátil. Vyprávěl, jak se různě musel schovávat a pomalu se přibližovat k domovu.  Následovaly dny plné  zmatku.  Lidé s napětím sledovali vysílání rozhlasu, kde bylo slyšet neustálé soupeření  o vysílání a výzvy,  které nevěstili nic dobrého. Byly to zprávy, kde se Němci pohybují a jak se nehodlají vzdát. Zvlášť mě utkvěly vzpomínky na zprávy, že němečtí vojáci na Pankráci vnikají do domů a obyvatele, kteří se shromáždili ve sklepích masově vraždí. To byl impuls, který ve mně vzbudil obavy o vstupní dveře do domu. Začala jsem zkoumat sílu jejich dřeva a zamřížování malých okének a tipovala, jak by asi dlouho odolávala nátlaku.  Dodnes ve mně tahle vzpomínka zanechala stopy a můj pohled vždycky spočine na vstupních dveřích domů…
Z rozhlasu neustále  vyzývali občany aby stavěli barikády.  Tak se lidé z domu s mým otcem
dali do stavění barikády přímo u našeho domu, protože  stál na rozhraní ulic.  Můj otec začal  vytahovat z hlíny těžké žulové dlaždice, kterými byla vydlážděná ulice, lidé snášeli různé harampádí ze sklepa, ale i věci, které stále sloužily. Tak se v barikádě ocitly necky na prádlo,  nábytek, dveře a všechno možné. Měla jsem hned lepší pocit, jako kdyby ta barikáda zaručovala naší bezpečnost. Každý den měl někdo z domu službu s puškou  dole u zamčených domovních dveří. Pamatuji si, jak jsem si hrála s panenkou na okně do sklepa. To co bych dnes považovala za zaprášenou zeď, které bych se nedotkla, byl kdysi ve fantazii malého dítěte zajímavý prostor na hraní.  Děti mají tu výhodu, že nedokáží nebezpečí vidět v celé šíři, jen nejasně tuší, že je situace něčím výjimečná. Trávili jsme ve sklepě hodně času a venku se odehrávali konečné boje, které stály hodně lidí život. Když jsme byli v bytě, pamatuji si na upozornění rozhlasu, že Němci jsou na vrchu Vítkově, kde mají postavené dělo a míří s ním na Prahu. Rodiče se tam dívali dalekohledem a pamatuji se, jak měli obavy, když hlaveň mířila přímo na naší ulici.  Bylo vidět, jak tam vznikají boje mezi Němci a revolucionáři, takže chvíli dělo mířilo k nám a pak zase ne. Pokud někdo chtěl v domě přejít schody, musel se prakticky v určitém úhlu přes ně plazit. Na schodech bylo v každém patře okno do dvora a někde naproti našemu domu byl nějaký Němec, který odstřeloval naše lidi, kde se jen mihli.  Takových problémů bylo v Praze hodně a hodně našich lidí úplně zbytečně  na konci války zemřelo.  Také se stalo, že se ozvala ohlušující rána a v protějším domě se místo okna objevila černá díra.
Těmto několika konečným dnům předcházely roky strádání a strachu o život, nedostatek jídla  a častého bombardování… Dům, ve kterém jsme bydleli byl starší dům, ve kterém byly silné zdi a tak mi maminka když se ozvala siréna, která oznamovala nálet řekla, že kdybychom někdy nestačili jít do sklepa, musíme si vždycky stoupnout do výklenku ke dveřím, kde byla zeď nejsilnější, protože by prý při náletu vydržela nejdéle.  Když nás nálet zastihl na ulici běželi jsme se hned schovat do některého domu a modlili se, aby tento dům nebyl náletem zasažen.  Pokud jsme byli ve škole, dostávali jsme od paní učitelky na papírkách rozmnožované úkoly, co nás rodiče doma mají učit, takže docházka do školy pravidelná nebyla.  Jinak bylo normální, že bylo sem tam vidět domy po náletu, některé rozpůlené, kde bylo vidět ještě zařízení bytu, které tam zůstalo. Lidé vyprávěli, že ti, kteří v bytech v horních patrech zůstali a nemohli sejít dolů brali peřiny, nebo matrace a s nimi skákali dolů. Bylo víc než jasné, že to málokdo přežil.
Velký problém bylo jídlo, které bylo na přídělové lístky. Děti měly trochu větší příděl než dospělí, ale až do konce války jsem nevěděla jak chutná čokoláda, banány, pomeranče… a mnoho jiného.  I sáček tvrdých bonbonů byl na příděl. Když jsem měla chuť na něco sladkého, tak mi maminka upražila vločky s cukrem.  Měli jsme velkou výhodu, že tatínek nekouřil. Chodili jsme s maminkou k jedné paní vyměňovat tabatěrky za máslo a mák. Často jsme měli nudle s mákem. U sousedů, kam jsem chodila na návštěvu, v rohu kuchyně, kde byla ohrádka vykrmovali husu, což také nebylo dovolené. Nakupovali jsme v  obchodě, kde nakupovaly i Němky. Bylo to nakupování hodně rozdílné. My jsme dostali na potravinové lístky malý kousek másla, zatímco Němky velký.  Pro mě z toho vznikla hra – když jsem měla k obědu brambory s máslem, dělila jsem porce na malý brambor a hodně másla a příští byla velká brambora a malinký kousek másla. Často jsme měli také platýze, protože ten byl volně prodejný, nebyl na lístky. Pamatuji si, jak ho maminka obalovala jako řízek a mě upoutaly oranžové skvrnky na jeho povrchu. Připadalo mi, že má na sobě malé kytičky. Dnes je platýz velmi drahá ryba. Válečným jídlem byly také slanečky.
V této době vzniklo hodně různých náhražek jako Sana, Medolín a ženy si předávaly různé recepty, jak čím co nahradit. Za oknem jsme pěstovali ředkvičky,  protože zelená nať byla pro mě uvařená jako špenát. Maminka často bědovala že rostu a nemá pro mě dost mléka, tvarohu a sýrů.  Pro mě  byla návštěva obchodů zajímavý zážitek. Moc se mi líbilo, jak prodavačka musela vystřihovat malé ústřižky při každém nákupu. Jedna houska, jeden ústřižek. I uhlí, kterým jsme tehdy topili bylo na příděl. Všechny tyto lístky každý měsíc roznášela po domě správcová domu.
To bylo malé odbočení od tehdejších revolučních dnů. Moji rodiče neustále sledovali, jak postupuje fronta, která měla ukončit válku. Na zdi nad sporákem visela veliká mapa Evropy a rodiče tam barevnými špendlíky vyznačovali postup osvobozovacích armád. Zároveň se modlili, aby k nám  nepřišel někdo, kdo by nás za toto udal. Už tak nepokojnou atmosféru narušila zpráva, že Vlasovci začali také podporovat naši revoluci a odklonili se od Němců.  Nepochopitelná byla další zvěst, že Američané už jsou v Plzni a ta už je svobodná. Všichni očekávali, že se dají směrem na Prahu a tu také osvobodí,  jenže se tak nestalo. Netušili jsme že vznikla dohoda mocností,  které měly určeno až kam bude jejich osvobozovací zóna. A tak v Praze zcela zbytečně umírali lidé. Zoufale se čekalo, kdo nám pomůže…protože Němci se nevzdávali a hodně se mstili.  Rozhlas stále vysílal v ruštině…Vnimanije, vnimanije…a čekal na Rudou armádu, která přijížděla k Praze.  Vysvětlovali také, jak vypadají ruské tanky, jak jsou označené. A tak se stalo, že 9. května na nás zazvonil soused, jestli víme, že už je mír. Protože jsme zrovna neslyšeli rozhlas, nevěděli jsme to. Já nechápala, co se stalo a co slovo mír znamená.  Viděla jsem ale jakou má maminka radost a vysvětlila mi, že skončila válka a bude klid, to že je ten mír. Ten den pekla omelety. Vzala jsem dvě ven a šla se setkat se svým kamarádem, který bydlel naproti v domě a každý den jsme si spolu hráli. Najednou do naší ulice zabloudil jeden ruský tank, tak jsme mu těma omeletami mávali. Druhý den nás vzal tatínek mého kamaráda na procházku a vzal sebou také fotoaparát. Po ulicích stáli také dřevěné žebřináky, na kterých seděli ruští vojáci. Stávalo se, že někteří měli zavázané oči. Přišli o ně v boji. Bylo to dost smutné.  
Teď nezbývalo než dát všechno do pořádku, tzn. rozebrat barikády.  Tak tatínek vybíral žulové kostky a dláždil zpátky ulici.   Někde na hlavních třídách  seděli seřazeni na zemi  Němci, asi ti, kteří vzali Čechům byty a teď je museli opustit anebo zajatci. Ti všichni čekali na odsun a také měli za úkol barikády rozebírat a čistit ulice. Ano mír už byl, ale stejně se ještě někde střílelo, to zarputilí nacisté se někde stále nevzdávali. Pamatuji si na krásný slunný den, kdy jsme s maminkou byli na procházce, kde nás zastavil nějaký muž, který měl v ruce něco zavázaného v šátku. Maminka mě postavila trochu stranou, ten pán rozvázal šátek a mamince něco ukázal. Viděla jsem jak je překvapená, a zavrtěla hlavou. Muž pak řekl, že půjde na výbor. Když jsem se ptala co to bylo, maminka mi řekla, že to byla hlava nějaké paní a nevědí, kdo to je.
Nyní nastal čas čekání…. čekání na ty, jenž byly v koncentračních táborech. Na příbuzné, kteří byli v Německu totálně nasazeni na práci a vraceli se domů.  Všichni příbuzní očekávali, jestli se jim vrátí.  Byly seznamy, které se stále doplňovaly o ty šťastné co se vrátili. Ti, co se vrátili z koncentračních táborů se nesměli hned dobře najíst. Jejich žaludek a vnitřnosti nebyly už dlouho na jídlo zvyklé a ti, kteří to přehnali, mohli také umřít. Také v naší rodině se očekávalo, jestli se vrátí můj bratranec, který byl zatčen v továrně, protože přispívali rodině, která měla zavřeného živitele. Tím se všichni prohřešili a byli posláni do koncentračních táborů. Rodina sice dostala zprávu, že zemřel na zápal plic, ale naděje umírá poslední…nikdy se už ale nevrátil.
Snad nikdy jsem neviděla tolik šťastných lidí, že je všem útrapám  konec, všichni se připravovali na budování všeho nového, lepšího. Byla jsem také moc šťastná a myslela si, že už nikdy žádná válka nebude, když je to tak strašné, ale mýlila jsem se. Lidstvo je nepoučitelné…..
 
 
A zase je 5. květen…
 
A zase je 5. května jako tehdy, když jsem zažívala jaro teprve po šesté..  Maminka se tehdy rozhodla zajít na obvodní úřad, který byl pro nás na dnešním náměstí Míru v Praze něco vyřídit.  Šly jsme pěšky z Vinohrad. Často jsme chodily všude pěšky, ne jako dnes, kdy se většinou jede tramvají, nebo metrem.  Když jsme přešly Jiřího náměstí a  pokračovaly v cestě, začala být situace divná!  Po ulicích začali pobíhat lidé, strhávali na rozích ulic německé názvy, rozbíjeli německé portály, nosili štafle, aby dosáhly na všechno co bylo německé.  Také na tramvajích bylo vepředu velké V,  Viktoria-Vítězství, kterým si nacisté byli tak jisti a teď bylo  strženo. Najednou se začaly objevovat české vlajky a české trikolory na klopách oblečení. Se zájmem jsem pozorovalo to dění, ale maminka, ikdyž byla situace podivná, pokračovala  v chůzi na úřad. Už nikdy jsem se nedozvěděla, co jsme tam vlastně tehdy měly vyřídit. Dveře do úřadu byly dokořán otevřené a hned za nimi jsme zůstaly stát. Úředníci pobíhali se spisy do sklepa, páternoster byl maximálně vytížený, přenášely se nejen spisy, ale i psací stroje a všechno, co mělo nějakou cenu do sklepa. V tomhle chaosu bylo víc než zřejmé, že nic nevyřídíme a maminka se konečně rozhodla vrátit se domů.  Z té zpáteční cesty mi hodně utkvěl v paměti ten neobvyklý pohyb po ulicích, křik a pobíhání lidí, některých i se zbraněmi. Vracely jsme se hlavní ulicí, tehdy snad Foschovou, dnes Vinohradskou, když před  námi byl najednou velký shluk lidí. Někteří měli v ruce různé klacky, hole a lopaty a mávajíce těmi klacky před sebou něco kutáleli po kolejích. Když se dav trochu rozestoupil maminka uviděla, že po kolejích před sebou kutálejí za neustálého mlácení německého důstojníka. Rychle mi táhla stranou abych toho moc neviděla a rozhodla se projít domů různými ulicemi, ne po té hlavní, kudy šel trestající dav. Byla se svým rozhodnutím spokojena a tak jsme se dostaly do naší Velehradské ulice…..když v tom jsme se podívaly na protější chodník….. kde se potácel ten zkrvavený důstojník, kterého dav lynčoval.  Přepadla nás hrůza, aby se snad na nás nechtěl mstít. Ten však měl dost starostí se svým zkrvaveným zevnějškem, stále si někde utíral krev a o ostatní se nestaral. Tak jsme se nakonec bez úhony dostaly domů a pustily  rádio.
 
Teprve teď jsme si uvědomily,  co se vlastně stalo. V Praze začíná revoluce, která má ukončit období války. Rozhlas stále vybízel všechny občany, aby přišli na pomoc československému rozhlasu, kterého se chtěli Němci zmocnit.  Dívala jsem se u okna, jak po ulicích běhali mladíci se zbraněmi a maminka uvažovala nahlas – jestli se pak domů vrátí zdraví. Začala nás trápit jiná věc! Můj otec pracoval ve středu města a začaly jsme mít velké obavy, jak se dostane domů a jestli to bude ve zdraví.  Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly mobilní telefony, nebylo tedy žádné spojení. Nezbylo než čekat!  Odpoledne se nekonečně vleklo se stálými výzvami z rozhlasu, prokládaného stejnou melodií,  které bylo hlášeno v češtině i v ruštině a znělo stále naléhavěji.  Z ulice byly slyšet sem tam výbuchy. Byla jsem zmatená,  nevěděla jsem co se to děje a bála se o svého tatínka. V noci se nám tatínek vrátil. Vyprávěl, jak se různě musel schovávat a pomalu se přibližovat k domovu.  Následovaly dny plné  zmatku.  Lidé s napětím sledovali vysílání rozhlasu, kde bylo slyšet neustálé soupeření  o vysílání a výzvy,  které nevěstili nic dobrého. Byly to zprávy, kde se Němci pohybují a jak se nehodlají vzdát. Zvlášť mě utkvěly vzpomínky na zprávy, že němečtí vojáci na Pankráci vnikají do domů a obyvatele, kteří se shromáždili ve sklepích masově vraždí. To byl impuls, který ve mně vzbudil obavy o vstupní dveře do domu. Začala jsem zkoumat sílu jejich dřeva a zamřížování malých okének a tipovala, jak by asi dlouho odolávala nátlaku.  Dodnes ve mně tahle vzpomínka zanechala stopy a můj pohled vždycky spočine na vstupních dveřích domů…
Z rozhlasu neustále  vyzývali občany aby stavěli barikády.  Tak se lidé z domu s mým otcem
dali do stavění barikády přímo u našeho domu, protože  stál na rozhraní ulic.  Můj otec začal  vytahovat z hlíny těžké žulové dlaždice, kterými byla vydlážděná ulice, lidé snášeli různé harampádí ze sklepa, ale i věci, které stále sloužily. Tak se v barikádě ocitly necky na prádlo,  nábytek, dveře a všechno možné. Měla jsem hned lepší pocit, jako kdyby ta barikáda zaručovala naší bezpečnost. Každý den měl někdo z domu službu s puškou  dole u zamčených domovních dveří. Pamatuji si, jak jsem si hrála s panenkou na okně do sklepa. To co bych dnes považovala za zaprášenou zeď, které bych se nedotkla, byl kdysi ve fantazii malého dítěte zajímavý prostor na hraní.  Děti mají tu výhodu, že nedokáží nebezpečí vidět v celé šíři, jen nejasně tuší, že je situace něčím výjimečná. Trávili jsme ve sklepě hodně času a venku se odehrávali konečné boje, které stály hodně lidí život. Když jsme byli v bytě, pamatuji si na upozornění rozhlasu, že Němci jsou na vrchu Vítkově, kde mají postavené dělo a míří s ním na Prahu. Rodiče se tam dívali dalekohledem a pamatuji se, jak měli obavy, když hlaveň mířila přímo na naší ulici.  Bylo vidět, jak tam vznikají boje mezi Němci a revolucionáři, takže chvíli dělo mířilo k nám a pak zase ne. Pokud někdo chtěl v domě přejít schody, musel se prakticky v určitém úhlu přes ně plazit. Na schodech bylo v každém patře okno do dvora a někde naproti našemu domu byl nějaký Němec, který odstřeloval naše lidi, kde se jen mihli.  Takových problémů bylo v Praze hodně a hodně našich lidí úplně zbytečně  na konci války zemřelo.  Také se stalo, že se ozvala ohlušující rána a v protějším domě se místo okna objevila černá díra.
Těmto několika konečným dnům předcházely roky strádání a strachu o život, nedostatek jídla  a častého bombardování… Dům, ve kterém jsme bydleli byl starší dům, ve kterém byly silné zdi a tak mi maminka když se ozvala siréna, která oznamovala nálet řekla, že kdybychom někdy nestačili jít do sklepa, musíme si vždycky stoupnout do výklenku ke dveřím, kde byla zeď nejsilnější, protože by prý při náletu vydržela nejdéle.  Když nás nálet zastihl na ulici běželi jsme se hned schovat do některého domu a modlili se, aby tento dům nebyl náletem zasažen.  Pokud jsme byli ve škole, dostávali jsme od paní učitelky na papírkách rozmnožované úkoly, co nás rodiče doma mají učit, takže docházka do školy pravidelná nebyla.  Jinak bylo normální, že bylo sem tam vidět domy po náletu, některé rozpůlené, kde bylo vidět ještě zařízení bytu, které tam zůstalo. Lidé vyprávěli, že ti, kteří v bytech v horních patrech zůstali a nemohli sejít dolů brali peřiny, nebo matrace a s nimi skákali dolů. Bylo víc než jasné, že to málokdo přežil.
Velký problém bylo jídlo, které bylo na přídělové lístky. Děti měly trochu větší příděl než dospělí, ale až do konce války jsem nevěděla jak chutná čokoláda, banány, pomeranče… a mnoho jiného.  I sáček tvrdých bonbonů byl na příděl. Když jsem měla chuť na něco sladkého, tak mi maminka upražila vločky s cukrem.  Měli jsme velkou výhodu, že tatínek nekouřil. Chodili jsme s maminkou k jedné paní vyměňovat tabatěrky za máslo a mák. Často jsme měli nudle s mákem. U sousedů, kam jsem chodila na návštěvu, v rohu kuchyně, kde byla ohrádka vykrmovali husu, což také nebylo dovolené. Nakupovali jsme v  obchodě, kde nakupovaly i Němky. Bylo to nakupování hodně rozdílné. My jsme dostali na potravinové lístky malý kousek másla, zatímco Němky velký.  Pro mě z toho vznikla hra – když jsem měla k obědu brambory s máslem, dělila jsem porce na malý brambor a hodně másla a příští byla velká brambora a malinký kousek másla. Často jsme měli také platýze, protože ten byl volně prodejný, nebyl na lístky. Pamatuji si, jak ho maminka obalovala jako řízek a mě upoutaly oranžové skvrnky na jeho povrchu. Připadalo mi, že má na sobě malé kytičky. Dnes je platýz velmi drahá ryba. Válečným jídlem byly také slanečky.
V této době vzniklo hodně různých náhražek jako Sana, Medolín a ženy si předávaly různé recepty, jak čím co nahradit. Za oknem jsme pěstovali ředkvičky,  protože zelená nať byla pro mě uvařená jako špenát. Maminka často bědovala že rostu a nemá pro mě dost mléka, tvarohu a sýrů.  Pro mě  byla návštěva obchodů zajímavý zážitek. Moc se mi líbilo, jak prodavačka musela vystřihovat malé ústřižky při každém nákupu. Jedna houska, jeden ústřižek. I uhlí, kterým jsme tehdy topili bylo na příděl. Všechny tyto lístky každý měsíc roznášela po domě správcová domu.
To bylo malé odbočení od tehdejších revolučních dnů. Moji rodiče neustále sledovali, jak postupuje fronta, která měla ukončit válku. Na zdi nad sporákem visela veliká mapa Evropy a rodiče tam barevnými špendlíky vyznačovali postup osvobozovacích armád. Zároveň se modlili, aby k nám  nepřišel někdo, kdo by nás za toto udal. Už tak nepokojnou atmosféru narušila zpráva, že Vlasovci začali také podporovat naši revoluci a odklonili se od Němců.  Nepochopitelná byla další zvěst, že Američané už jsou v Plzni a ta už je svobodná. Všichni očekávali, že se dají směrem na Prahu a tu také osvobodí,  jenže se tak nestalo. Netušili jsme že vznikla dohoda mocností,  které měly určeno až kam bude jejich osvobozovací zóna. A tak v Praze zcela zbytečně umírali lidé. Zoufale se čekalo, kdo nám pomůže…protože Němci se nevzdávali a hodně se mstili.  Rozhlas stále vysílal v ruštině…Vnimanije, vnimanije…a čekal na Rudou armádu, která přijížděla k Praze.  Vysvětlovali také, jak vypadají ruské tanky, jak jsou označené. A tak se stalo, že 9. května na nás zazvonil soused, jestli víme, že už je mír. Protože jsme zrovna neslyšeli rozhlas, nevěděli jsme to. Já nechápala, co se stalo a co slovo mír znamená.  Viděla jsem ale jakou má maminka radost a vysvětlila mi, že skončila válka a bude klid, to že je ten mír. Ten den pekla omelety. Vzala jsem dvě ven a šla se setkat se svým kamarádem, který bydlel naproti v domě a každý den jsme si spolu hráli. Najednou do naší ulice zabloudil jeden ruský tank, tak jsme mu těma omeletami mávali. Druhý den nás vzal tatínek mého kamaráda na procházku a vzal sebou také fotoaparát. Po ulicích stáli také dřevěné žebřináky, na kterých seděli ruští vojáci. Stávalo se, že někteří měli zavázané oči. Přišli o ně v boji. Bylo to dost smutné.  
Teď nezbývalo než dát všechno do pořádku, tzn. rozebrat barikády.  Tak tatínek vybíral žulové kostky a dláždil zpátky ulici.   Někde na hlavních třídách  seděli seřazeni na zemi  Němci, asi ti, kteří vzali Čechům byty a teď je museli opustit anebo zajatci. Ti všichni čekali na odsun a také měli za úkol barikády rozebírat a čistit ulice. Ano mír už byl, ale stejně se ještě někde střílelo, to zarputilí nacisté se někde stále nevzdávali. Pamatuji si na krásný slunný den, kdy jsme s maminkou byli na procházce, kde nás zastavil nějaký muž, který měl v ruce něco zavázaného v šátku. Maminka mě postavila trochu stranou, ten pán rozvázal šátek a mamince něco ukázal. Viděla jsem jak je překvapená, a zavrtěla hlavou. Muž pak řekl, že půjde na výbor. Když jsem se ptala co to bylo, maminka mi řekla, že to byla hlava nějaké paní a nevědí, kdo to je.
Nyní nastal čas čekání…. čekání na ty, jenž byly v koncentračních táborech. Na příbuzné, kteří byli v Německu totálně nasazeni na práci a vraceli se domů.  Všichni příbuzní očekávali, jestli se jim vrátí.  Byly seznamy, které se stále doplňovaly o ty šťastné co se vrátili. Ti, co se vrátili z koncentračních táborů se nesměli hned dobře najíst. Jejich žaludek a vnitřnosti nebyly už dlouho na jídlo zvyklé a ti, kteří to přehnali, mohli také umřít. Také v naší rodině se očekávalo, jestli se vrátí můj bratranec, který byl zatčen v továrně, protože přispívali rodině, která měla zavřeného živitele. Tím se všichni prohřešili a byli posláni do koncentračních táborů. Rodina sice dostala zprávu, že zemřel na zápal plic, ale naděje umírá poslední…nikdy se už ale nevrátil.
Snad nikdy jsem neviděla tolik šťastných lidí, že je všem útrapám  konec, všichni se připravovali na budování všeho nového, lepšího. Byla jsem také moc šťastná a myslela si, že už nikdy žádná válka nebude, když je to tak strašné, ale mýlila jsem se. Lidstvo je nepoučitelné…..
 
 
A zase je 5. květen…
 
A zase je 5. května jako tehdy, když jsem zažívala jaro teprve po šesté..  Maminka se tehdy rozhodla zajít na obvodní úřad, který byl pro nás na dnešním náměstí Míru v Praze něco vyřídit.  Šly jsme pěšky z Vinohrad. Často jsme chodily všude pěšky, ne jako dnes, kdy se většinou jede tramvají, nebo metrem.  Když jsme přešly Jiřího náměstí a  pokračovaly v cestě, začala být situace divná!  Po ulicích začali pobíhat lidé, strhávali na rozích ulic německé názvy, rozbíjeli německé portály, nosili štafle, aby dosáhly na všechno co bylo německé.  Také na tramvajích bylo vepředu velké V,  Viktoria-Vítězství, kterým si nacisté byli tak jisti a teď bylo  strženo. Najednou se začaly objevovat české vlajky a české trikolory na klopách oblečení. Se zájmem jsem pozorovalo to dění, ale maminka, ikdyž byla situace podivná, pokračovala  v chůzi na úřad. Už nikdy jsem se nedozvěděla, co jsme tam vlastně tehdy měly vyřídit. Dveře do úřadu byly dokořán otevřené a hned za nimi jsme zůstaly stát. Úředníci pobíhali se spisy do sklepa, páternoster byl maximálně vytížený, přenášely se nejen spisy, ale i psací stroje a všechno, co mělo nějakou cenu do sklepa. V tomhle chaosu bylo víc než zřejmé, že nic nevyřídíme a maminka se konečně rozhodla vrátit se domů.  Z té zpáteční cesty mi hodně utkvěl v paměti ten neobvyklý pohyb po ulicích, křik a pobíhání lidí, některých i se zbraněmi. Vracely jsme se hlavní ulicí, tehdy snad Foschovou, dnes Vinohradskou, když před  námi byl najednou velký shluk lidí. Někteří měli v ruce různé klacky, hole a lopaty a mávajíce těmi klacky před sebou něco kutáleli po kolejích. Když se dav trochu rozestoupil maminka uviděla, že po kolejích před sebou kutálejí za neustálého mlácení německého důstojníka. Rychle mi táhla stranou abych toho moc neviděla a rozhodla se projít domů různými ulicemi, ne po té hlavní, kudy šel trestající dav. Byla se svým rozhodnutím spokojena a tak jsme se dostaly do naší Velehradské ulice…..když v tom jsme se podívaly na protější chodník….. kde se potácel ten zkrvavený důstojník, kterého dav lynčoval.  Přepadla nás hrůza, aby se snad na nás nechtěl mstít. Ten však měl dost starostí se svým zkrvaveným zevnějškem, stále si někde utíral krev a o ostatní se nestaral. Tak jsme se nakonec bez úhony dostaly domů a pustily  rádio.
 
Teprve teď jsme si uvědomily,  co se vlastně stalo. V Praze začíná revoluce, která má ukončit období války. Rozhlas stále vybízel všechny občany, aby přišli na pomoc československému rozhlasu, kterého se chtěli Němci zmocnit.  Dívala jsem se u okna, jak po ulicích běhali mladíci se zbraněmi a maminka uvažovala nahlas – jestli se pak domů vrátí zdraví. Začala nás trápit jiná věc! Můj otec pracoval ve středu města a začaly jsme mít velké obavy, jak se dostane domů a jestli to bude ve zdraví.  Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly mobilní telefony, nebylo tedy žádné spojení. Nezbylo než čekat!  Odpoledne se nekonečně vleklo se stálými výzvami z rozhlasu, prokládaného stejnou melodií,  které bylo hlášeno v češtině i v ruštině a znělo stále naléhavěji.  Z ulice byly slyšet sem tam výbuchy. Byla jsem zmatená,  nevěděla jsem co se to děje a bála se o svého tatínka. V noci se nám tatínek vrátil. Vyprávěl, jak se různě musel schovávat a pomalu se přibližovat k domovu.  Následovaly dny plné  zmatku.  Lidé s napětím sledovali vysílání rozhlasu, kde bylo slyšet neustálé soupeření  o vysílání a výzvy,  které nevěstili nic dobrého. Byly to zprávy, kde se Němci pohybují a jak se nehodlají vzdát. Zvlášť mě utkvěly vzpomínky na zprávy, že němečtí vojáci na Pankráci vnikají do domů a obyvatele, kteří se shromáždili ve sklepích masově vraždí. To byl impuls, který ve mně vzbudil obavy o vstupní dveře do domu. Začala jsem zkoumat sílu jejich dřeva a zamřížování malých okének a tipovala, jak by asi dlouho odolávala nátlaku.  Dodnes ve mně tahle vzpomínka zanechala stopy a můj pohled vždycky spočine na vstupních dveřích domů…
Z rozhlasu neustále  vyzývali občany aby stavěli barikády.  Tak se lidé z domu s mým otcem
dali do stavění barikády přímo u našeho domu, protože  stál na rozhraní ulic.  Můj otec začal  vytahovat z hlíny těžké žulové dlaždice, kterými byla vydlážděná ulice, lidé snášeli různé harampádí ze sklepa, ale i věci, které stále sloužily. Tak se v barikádě ocitly necky na prádlo,  nábytek, dveře a všechno možné. Měla jsem hned lepší pocit, jako kdyby ta barikáda zaručovala naší bezpečnost. Každý den měl někdo z domu službu s puškou  dole u zamčených domovních dveří. Pamatuji si, jak jsem si hrála s panenkou na okně do sklepa. To co bych dnes považovala za zaprášenou zeď, které bych se nedotkla, byl kdysi ve fantazii malého dítěte zajímavý prostor na hraní.  Děti mají tu výhodu, že nedokáží nebezpečí vidět v celé šíři, jen nejasně tuší, že je situace něčím výjimečná. Trávili jsme ve sklepě hodně času a venku se odehrávali konečné boje, které stály hodně lidí život. Když jsme byli v bytě, pamatuji si na upozornění rozhlasu, že Němci jsou na vrchu Vítkově, kde mají postavené dělo a míří s ním na Prahu. Rodiče se tam dívali dalekohledem a pamatuji se, jak měli obavy, když hlaveň mířila přímo na naší ulici.  Bylo vidět, jak tam vznikají boje mezi Němci a revolucionáři, takže chvíli dělo mířilo k nám a pak zase ne. Pokud někdo chtěl v domě přejít schody, musel se prakticky v určitém úhlu přes ně plazit. Na schodech bylo v každém patře okno do dvora a někde naproti našemu domu byl nějaký Němec, který odstřeloval naše lidi, kde se jen mihli.  Takových problémů bylo v Praze hodně a hodně našich lidí úplně zbytečně  na konci války zemřelo.  Také se stalo, že se ozvala ohlušující rána a v protějším domě se místo okna objevila černá díra.
Těmto několika konečným dnům předcházely roky strádání a strachu o život, nedostatek jídla  a častého bombardování… Dům, ve kterém jsme bydleli byl starší dům, ve kterém byly silné zdi a tak mi maminka když se ozvala siréna, která oznamovala nálet řekla, že kdybychom někdy nestačili jít do sklepa, musíme si vždycky stoupnout do výklenku ke dveřím, kde byla zeď nejsilnější, protože by prý při náletu vydržela nejdéle.  Když nás nálet zastihl na ulici běželi jsme se hned schovat do některého domu a modlili se, aby tento dům nebyl náletem zasažen.  Pokud jsme byli ve škole, dostávali jsme od paní učitelky na papírkách rozmnožované úkoly, co nás rodiče doma mají učit, takže docházka do školy pravidelná nebyla.  Jinak bylo normální, že bylo sem tam vidět domy po náletu, některé rozpůlené, kde bylo vidět ještě zařízení bytu, které tam zůstalo. Lidé vyprávěli, že ti, kteří v bytech v horních patrech zůstali a nemohli sejít dolů brali peřiny, nebo matrace a s nimi skákali dolů. Bylo víc než jasné, že to málokdo přežil.
Velký problém bylo jídlo, které bylo na přídělové lístky. Děti měly trochu větší příděl než dospělí, ale až do konce války jsem nevěděla jak chutná čokoláda, banány, pomeranče… a mnoho jiného.  I sáček tvrdých bonbonů byl na příděl. Když jsem měla chuť na něco sladkého, tak mi maminka upražila vločky s cukrem.  Měli jsme velkou výhodu, že tatínek nekouřil. Chodili jsme s maminkou k jedné paní vyměňovat tabatěrky za máslo a mák. Často jsme měli nudle s mákem. U sousedů, kam jsem chodila na návštěvu, v rohu kuchyně, kde byla ohrádka vykrmovali husu, což také nebylo dovolené. Nakupovali jsme v  obchodě, kde nakupovaly i Němky. Bylo to nakupování hodně rozdílné. My jsme dostali na potravinové lístky malý kousek másla, zatímco Němky velký.  Pro mě z toho vznikla hra – když jsem měla k obědu brambory s máslem, dělila jsem porce na malý brambor a hodně másla a příští byla velká brambora a malinký kousek másla. Často jsme měli také platýze, protože ten byl volně prodejný, nebyl na lístky. Pamatuji si, jak ho maminka obalovala jako řízek a mě upoutaly oranžové skvrnky na jeho povrchu. Připadalo mi, že má na sobě malé kytičky. Dnes je platýz velmi drahá ryba. Válečným jídlem byly také slanečky.
V této době vzniklo hodně různých náhražek jako Sana, Medolín a ženy si předávaly různé recepty, jak čím co nahradit. Za oknem jsme pěstovali ředkvičky,  protože zelená nať byla pro mě uvařená jako špenát. Maminka často bědovala že rostu a nemá pro mě dost mléka, tvarohu a sýrů.  Pro mě  byla návštěva obchodů zajímavý zážitek. Moc se mi líbilo, jak prodavačka musela vystřihovat malé ústřižky při každém nákupu. Jedna houska, jeden ústřižek. I uhlí, kterým jsme tehdy topili bylo na příděl. Všechny tyto lístky každý měsíc roznášela po domě správcová domu.
To bylo malé odbočení od tehdejších revolučních dnů. Moji rodiče neustále sledovali, jak postupuje fronta, která měla ukončit válku. Na zdi nad sporákem visela veliká mapa Evropy a rodiče tam barevnými špendlíky vyznačovali postup osvobozovacích armád. Zároveň se modlili, aby k nám  nepřišel někdo, kdo by nás za toto udal. Už tak nepokojnou atmosféru narušila zpráva, že Vlasovci začali také podporovat naši revoluci a odklonili se od Němců.  Nepochopitelná byla další zvěst, že Američané už jsou v Plzni a ta už je svobodná. Všichni očekávali, že se dají směrem na Prahu a tu také osvobodí,  jenže se tak nestalo. Netušili jsme že vznikla dohoda mocností,  které měly určeno až kam bude jejich osvobozovací zóna. A tak v Praze zcela zbytečně umírali lidé. Zoufale se čekalo, kdo nám pomůže…protože Němci se nevzdávali a hodně se mstili.  Rozhlas stále vysílal v ruštině…Vnimanije, vnimanije…a čekal na Rudou armádu, která přijížděla k Praze.  Vysvětlovali také, jak vypadají ruské tanky, jak jsou označené. A tak se stalo, že 9. května na nás zazvonil soused, jestli víme, že už je mír. Protože jsme zrovna neslyšeli rozhlas, nevěděli jsme to. Já nechápala, co se stalo a co slovo mír znamená.  Viděla jsem ale jakou má maminka radost a vysvětlila mi, že skončila válka a bude klid, to že je ten mír. Ten den pekla omelety. Vzala jsem dvě ven a šla se setkat se svým kamarádem, který bydlel naproti v domě a každý den jsme si spolu hráli. Najednou do naší ulice zabloudil jeden ruský tank, tak jsme mu těma omeletami mávali. Druhý den nás vzal tatínek mého kamaráda na procházku a vzal sebou také fotoaparát. Po ulicích stáli také dřevěné žebřináky, na kterých seděli ruští vojáci. Stávalo se, že někteří měli zavázané oči. Přišli o ně v boji. Bylo to dost smutné.  
Teď nezbývalo než dát všechno do pořádku, tzn. rozebrat barikády.  Tak tatínek vybíral žulové kostky a dláždil zpátky ulici.   Někde na hlavních třídách  seděli seřazeni na zemi  Němci, asi ti, kteří vzali Čechům byty a teď je museli opustit anebo zajatci. Ti všichni čekali na odsun a také měli za úkol barikády rozebírat a čistit ulice. Ano mír už byl, ale stejně se ještě někde střílelo, to zarputilí nacisté se někde stále nevzdávali. Pamatuji si na krásný slunný den, kdy jsme s maminkou byli na procházce, kde nás zastavil nějaký muž, který měl v ruce něco zavázaného v šátku. Maminka mě postavila trochu stranou, ten pán rozvázal šátek a mamince něco ukázal. Viděla jsem jak je překvapená, a zavrtěla hlavou. Muž pak řekl, že půjde na výbor. Když jsem se ptala co to bylo, maminka mi řekla, že to byla hlava nějaké paní a nevědí, kdo to je.
Nyní nastal čas čekání…. čekání na ty, jenž byly v koncentračních táborech. Na příbuzné, kteří byli v Německu totálně nasazeni na práci a vraceli se domů.  Všichni příbuzní očekávali, jestli se jim vrátí.  Byly seznamy, které se stále doplňovaly o ty šťastné co se vrátili. Ti, co se vrátili z koncentračních táborů se nesměli hned dobře najíst. Jejich žaludek a vnitřnosti nebyly už dlouho na jídlo zvyklé a ti, kteří to přehnali, mohli také umřít. Také v naší rodině se očekávalo, jestli se vrátí můj bratranec, který byl zatčen v továrně, protože přispívali rodině, která měla zavřeného živitele. Tím se všichni prohřešili a byli posláni do koncentračních táborů. Rodina sice dostala zprávu, že zemřel na zápal plic, ale naděje umírá poslední…nikdy se už ale nevrátil.
Snad nikdy jsem neviděla tolik šťastných lidí, že je všem útrapám  konec, všichni se připravovali na budování všeho nového, lepšího. Byla jsem také moc šťastná a myslela si, že už nikdy žádná válka nebude, když je to tak strašné, ale mýlila jsem se. Lidstvo je nepoučitelné…..
 
 
A zase je 5. květen…
 
A zase je 5. května jako tehdy, když jsem zažívala jaro teprve po šesté..  Maminka se tehdy rozhodla zajít na obvodní úřad, který byl pro nás na dnešním náměstí Míru v Praze něco vyřídit.  Šly jsme pěšky z Vinohrad. Často jsme chodily všude pěšky, ne jako dnes, kdy se většinou jede tramvají, nebo metrem.  Když jsme přešly Jiřího náměstí a  pokračovaly v cestě, začala být situace divná!  Po ulicích začali pobíhat lidé, strhávali na rozích ulic německé názvy, rozbíjeli německé portály, nosili štafle, aby dosáhly na všechno co bylo německé.  Také na tramvajích bylo vepředu velké V,  Viktoria-Vítězství, kterým si nacisté byli tak jisti a teď bylo  strženo. Najednou se začaly objevovat české vlajky a české trikolory na klopách oblečení. Se zájmem jsem pozorovalo to dění, ale maminka, ikdyž byla situace podivná, pokračovala  v chůzi na úřad. Už nikdy jsem se nedozvěděla, co jsme tam vlastně tehdy měly vyřídit. Dveře do úřadu byly dokořán otevřené a hned za nimi jsme zůstaly stát. Úředníci pobíhali se spisy do sklepa, páternoster byl maximálně vytížený, přenášely se nejen spisy, ale i psací stroje a všechno, co mělo nějakou cenu do sklepa. V tomhle chaosu bylo víc než zřejmé, že nic nevyřídíme a maminka se konečně rozhodla vrátit se domů.  Z té zpáteční cesty mi hodně utkvěl v paměti ten neobvyklý pohyb po ulicích, křik a pobíhání lidí, některých i se zbraněmi. Vracely jsme se hlavní ulicí, tehdy snad Foschovou, dnes Vinohradskou, když před  námi byl najednou velký shluk lidí. Někteří měli v ruce různé klacky, hole a lopaty a mávajíce těmi klacky před sebou něco kutáleli po kolejích. Když se dav trochu rozestoupil maminka uviděla, že po kolejích před sebou kutálejí za neustálého mlácení německého důstojníka. Rychle mi táhla stranou abych toho moc neviděla a rozhodla se projít domů různými ulicemi, ne po té hlavní, kudy šel trestající dav. Byla se svým rozhodnutím spokojena a tak jsme se dostaly do naší Velehradské ulice…..když v tom jsme se podívaly na protější chodník….. kde se potácel ten zkrvavený důstojník, kterého dav lynčoval.  Přepadla nás hrůza, aby se snad na nás nechtěl mstít. Ten však měl dost starostí se svým zkrvaveným zevnějškem, stále si někde utíral krev a o ostatní se nestaral. Tak jsme se nakonec bez úhony dostaly domů a pustily  rádio.
 
Teprve teď jsme si uvědomily,  co se vlastně stalo. V Praze začíná revoluce, která má ukončit období války. Rozhlas stále vybízel všechny občany, aby přišli na pomoc československému rozhlasu, kterého se chtěli Němci zmocnit.  Dívala jsem se u okna, jak po ulicích běhali mladíci se zbraněmi a maminka uvažovala nahlas – jestli se pak domů vrátí zdraví. Začala nás trápit jiná věc! Můj otec pracoval ve středu města a začaly jsme mít velké obavy, jak se dostane domů a jestli to bude ve zdraví.  Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly mobilní telefony, nebylo tedy žádné spojení. Nezbylo než čekat!  Odpoledne se nekonečně vleklo se stálými výzvami z rozhlasu, prokládaného stejnou melodií,  které bylo hlášeno v češtině i v ruštině a znělo stále naléhavěji.  Z ulice byly slyšet sem tam výbuchy. Byla jsem zmatená,  nevěděla jsem co se to děje a bála se o svého tatínka. V noci se nám tatínek vrátil. Vyprávěl, jak se různě musel schovávat a pomalu se přibližovat k domovu.  Následovaly dny plné  zmatku.  Lidé s napětím sledovali vysílání rozhlasu, kde bylo slyšet neustálé soupeření  o vysílání a výzvy,  které nevěstili nic dobrého. Byly to zprávy, kde se Němci pohybují a jak se nehodlají vzdát. Zvlášť mě utkvěly vzpomínky na zprávy, že němečtí vojáci na Pankráci vnikají do domů a obyvatele, kteří se shromáždili ve sklepích masově vraždí. To byl impuls, který ve mně vzbudil obavy o vstupní dveře do domu. Začala jsem zkoumat sílu jejich dřeva a zamřížování malých okének a tipovala, jak by asi dlouho odolávala nátlaku.  Dodnes ve mně tahle vzpomínka zanechala stopy a můj pohled vždycky spočine na vstupních dveřích domů…
Z rozhlasu neustále  vyzývali občany aby stavěli barikády.  Tak se lidé z domu s mým otcem
dali do stavění barikády přímo u našeho domu, protože  stál na rozhraní ulic.  Můj otec začal  vytahovat z hlíny těžké žulové dlaždice, kterými byla vydlážděná ulice, lidé snášeli různé harampádí ze sklepa, ale i věci, které stále sloužily. Tak se v barikádě ocitly necky na prádlo,  nábytek, dveře a všechno možné. Měla jsem hned lepší pocit, jako kdyby ta barikáda zaručovala naší bezpečnost. Každý den měl někdo z domu službu s puškou  dole u zamčených domovních dveří. Pamatuji si, jak jsem si hrála s panenkou na okně do sklepa. To co bych dnes považovala za zaprášenou zeď, které bych se nedotkla, byl kdysi ve fantazii malého dítěte zajímavý prostor na hraní.  Děti mají tu výhodu, že nedokáží nebezpečí vidět v celé šíři, jen nejasně tuší, že je situace něčím výjimečná. Trávili jsme ve sklepě hodně času a venku se odehrávali konečné boje, které stály hodně lidí život. Když jsme byli v bytě, pamatuji si na upozornění rozhlasu, že Němci jsou na vrchu Vítkově, kde mají postavené dělo a míří s ním na Prahu. Rodiče se tam dívali dalekohledem a pamatuji se, jak měli obavy, když hlaveň mířila přímo na naší ulici.  Bylo vidět, jak tam vznikají boje mezi Němci a revolucionáři, takže chvíli dělo mířilo k nám a pak zase ne. Pokud někdo chtěl v domě přejít schody, musel se prakticky v určitém úhlu přes ně plazit. Na schodech bylo v každém patře okno do dvora a někde naproti našemu domu byl nějaký Němec, který odstřeloval naše lidi, kde se jen mihli.  Takových problémů bylo v Praze hodně a hodně našich lidí úplně zbytečně  na konci války zemřelo.  Také se stalo, že se ozvala ohlušující rána a v protějším domě se místo okna objevila černá díra.
Těmto několika konečným dnům předcházely roky strádání a strachu o život, nedostatek jídla  a častého bombardování… Dům, ve kterém jsme bydleli byl starší dům, ve kterém byly silné zdi a tak mi maminka když se ozvala siréna, která oznamovala nálet řekla, že kdybychom někdy nestačili jít do sklepa, musíme si vždycky stoupnout do výklenku ke dveřím, kde byla zeď nejsilnější, protože by prý při náletu vydržela nejdéle.  Když nás nálet zastihl na ulici běželi jsme se hned schovat do některého domu a modlili se, aby tento dům nebyl náletem zasažen.  Pokud jsme byli ve škole, dostávali jsme od paní učitelky na papírkách rozmnožované úkoly, co nás rodiče doma mají učit, takže docházka do školy pravidelná nebyla.  Jinak bylo normální, že bylo sem tam vidět domy po náletu, některé rozpůlené, kde bylo vidět ještě zařízení bytu, které tam zůstalo. Lidé vyprávěli, že ti, kteří v bytech v horních patrech zůstali a nemohli sejít dolů brali peřiny, nebo matrace a s nimi skákali dolů. Bylo víc než jasné, že to málokdo přežil.
Velký problém bylo jídlo, které bylo na přídělové lístky. Děti měly trochu větší příděl než dospělí, ale až do konce války jsem nevěděla jak chutná čokoláda, banány, pomeranče… a mnoho jiného.  I sáček tvrdých bonbonů byl na příděl. Když jsem měla chuť na něco sladkého, tak mi maminka upražila vločky s cukrem.  Měli jsme velkou výhodu, že tatínek nekouřil. Chodili jsme s maminkou k jedné paní vyměňovat tabatěrky za máslo a mák. Často jsme měli nudle s mákem. U sousedů, kam jsem chodila na návštěvu, v rohu kuchyně, kde byla ohrádka vykrmovali husu, což také nebylo dovolené. Nakupovali jsme v  obchodě, kde nakupovaly i Němky. Bylo to nakupování hodně rozdílné. My jsme dostali na potravinové lístky malý kousek másla, zatímco Němky velký.  Pro mě z toho vznikla hra – když jsem měla k obědu brambory s máslem, dělila jsem porce na malý brambor a hodně másla a příští byla velká brambora a malinký kousek másla. Často jsme měli také platýze, protože ten byl volně prodejný, nebyl na lístky. Pamatuji si, jak ho maminka obalovala jako řízek a mě upoutaly oranžové skvrnky na jeho povrchu. Připadalo mi, že má na sobě malé kytičky. Dnes je platýz velmi drahá ryba. Válečným jídlem byly také slanečky.
V této době vzniklo hodně různých náhražek jako Sana, Medolín a ženy si předávaly různé recepty, jak čím co nahradit. Za oknem jsme pěstovali ředkvičky,  protože zelená nať byla pro mě uvařená jako špenát. Maminka často bědovala že rostu a nemá pro mě dost mléka, tvarohu a sýrů.  Pro mě  byla návštěva obchodů zajímavý zážitek. Moc se mi líbilo, jak prodavačka musela vystřihovat malé ústřižky při každém nákupu. Jedna houska, jeden ústřižek. I uhlí, kterým jsme tehdy topili bylo na příděl. Všechny tyto lístky každý měsíc roznášela po domě správcová domu.
To bylo malé odbočení od tehdejších revolučních dnů. Moji rodiče neustále sledovali, jak postupuje fronta, která měla ukončit válku. Na zdi nad sporákem visela veliká mapa Evropy a rodiče tam barevnými špendlíky vyznačovali postup osvobozovacích armád. Zároveň se modlili, aby k nám  nepřišel někdo, kdo by nás za toto udal. Už tak nepokojnou atmosféru narušila zpráva, že Vlasovci začali také podporovat naši revoluci a odklonili se od Němců.  Nepochopitelná byla další zvěst, že Američané už jsou v Plzni a ta už je svobodná. Všichni očekávali, že se dají směrem na Prahu a tu také osvobodí,  jenže se tak nestalo. Netušili jsme že vznikla dohoda mocností,  které měly určeno až kam bude jejich osvobozovací zóna. A tak v Praze zcela zbytečně umírali lidé. Zoufale se čekalo, kdo nám pomůže…protože Němci se nevzdávali a hodně se mstili.  Rozhlas stále vysílal v ruštině…Vnimanije, vnimanije…a čekal na Rudou armádu, která přijížděla k Praze.  Vysvětlovali také, jak vypadají ruské tanky, jak jsou označené. A tak se stalo, že 9. května na nás zazvonil soused, jestli víme, že už je mír. Protože jsme zrovna neslyšeli rozhlas, nevěděli jsme to. Já nechápala, co se stalo a co slovo mír znamená.  Viděla jsem ale jakou má maminka radost a vysvětlila mi, že skončila válka a bude klid, to že je ten mír. Ten den pekla omelety. Vzala jsem dvě ven a šla se setkat se svým kamarádem, který bydlel naproti v domě a každý den jsme si spolu hráli. Najednou do naší ulice zabloudil jeden ruský tank, tak jsme mu těma omeletami mávali. Druhý den nás vzal tatínek mého kamaráda na procházku a vzal sebou také fotoaparát. Po ulicích stáli také dřevěné žebřináky, na kterých seděli ruští vojáci. Stávalo se, že někteří měli zavázané oči. Přišli o ně v boji. Bylo to dost smutné.  
Teď nezbývalo než dát všechno do pořádku, tzn. rozebrat barikády.  Tak tatínek vybíral žulové kostky a dláždil zpátky ulici.   Někde na hlavních třídách  seděli seřazeni na zemi  Němci, asi ti, kteří vzali Čechům byty a teď je museli opustit anebo zajatci. Ti všichni čekali na odsun a také měli za úkol barikády rozebírat a čistit ulice. Ano mír už byl, ale stejně se ještě někde střílelo, to zarputilí nacisté se někde stále nevzdávali. Pamatuji si na krásný slunný den, kdy jsme s maminkou byli na procházce, kde nás zastavil nějaký muž, který měl v ruce něco zavázaného v šátku. Maminka mě postavila trochu stranou, ten pán rozvázal šátek a mamince něco ukázal. Viděla jsem jak je překvapená, a zavrtěla hlavou. Muž pak řekl, že půjde na výbor. Když jsem se ptala co to bylo, maminka mi řekla, že to byla hlava nějaké paní a nevědí, kdo to je.
Nyní nastal čas čekání…. čekání na ty, jenž byly v koncentračních táborech. Na příbuzné, kteří byli v Německu totálně nasazeni na práci a vraceli se domů.  Všichni příbuzní očekávali, jestli se jim vrátí.  Byly seznamy, které se stále doplňovaly o ty šťastné co se vrátili. Ti, co se vrátili z koncentračních táborů se nesměli hned dobře najíst. Jejich žaludek a vnitřnosti nebyly už dlouho na jídlo zvyklé a ti, kteří to přehnali, mohli také umřít. Také v naší rodině se očekávalo, jestli se vrátí můj bratranec, který byl zatčen v továrně, protože přispívali rodině, která měla zavřeného živitele. Tím se všichni prohřešili a byli posláni do koncentračních táborů. Rodina sice dostala zprávu, že zemřel na zápal plic, ale naděje umírá poslední…nikdy se už ale nevrátil.
Snad nikdy jsem neviděla tolik šťastných lidí, že je všem útrapám  konec, všichni se připravovali na budování všeho nového, lepšího. Byla jsem také moc šťastná a myslela si, že už nikdy žádná válka nebude, když je to tak strašné, ale mýlila jsem se. Lidstvo je nepoučitelné…..
 
 
A zase je 5. květen…
 
A zase je 5. května jako tehdy, když jsem zažívala jaro teprve po šesté..  Maminka se tehdy rozhodla zajít na obvodní úřad, který byl pro nás na dnešním náměstí Míru v Praze něco vyřídit.  Šly jsme pěšky z Vinohrad. Často jsme chodily všude pěšky, ne jako dnes, kdy se většinou jede tramvají, nebo metrem.  Když jsme přešly Jiřího náměstí a  pokračovaly v cestě, začala být situace divná!  Po ulicích začali pobíhat lidé, strhávali na rozích ulic německé názvy, rozbíjeli německé portály, nosili štafle, aby dosáhly na všechno co bylo německé.  Také na tramvajích bylo vepředu velké V,  Viktoria-Vítězství, kterým si nacisté byli tak jisti a teď bylo  strženo. Najednou se začaly objevovat české vlajky a české trikolory na klopách oblečení. Se zájmem jsem pozorovalo to dění, ale maminka, ikdyž byla situace podivná, pokračovala  v chůzi na úřad. Už nikdy jsem se nedozvěděla, co jsme tam vlastně tehdy měly vyřídit. Dveře do úřadu byly dokořán otevřené a hned za nimi jsme zůstaly stát. Úředníci pobíhali se spisy do sklepa, páternoster byl maximálně vytížený, přenášely se nejen spisy, ale i psací stroje a všechno, co mělo nějakou cenu do sklepa. V tomhle chaosu bylo víc než zřejmé, že nic nevyřídíme a maminka se konečně rozhodla vrátit se domů.  Z té zpáteční cesty mi hodně utkvěl v paměti ten neobvyklý pohyb po ulicích, křik a pobíhání lidí, některých i se zbraněmi. Vracely jsme se hlavní ulicí, tehdy snad Foschovou, dnes Vinohradskou, když před  námi byl najednou velký shluk lidí. Někteří měli v ruce různé klacky, hole a lopaty a mávajíce těmi klacky před sebou něco kutáleli po kolejích. Když se dav trochu rozestoupil maminka uviděla, že po kolejích před sebou kutálejí za neustálého mlácení německého důstojníka. Rychle mi táhla stranou abych toho moc neviděla a rozhodla se projít domů různými ulicemi, ne po té hlavní, kudy šel trestající dav. Byla se svým rozhodnutím spokojena a tak jsme se dostaly do naší Velehradské ulice…..když v tom jsme se podívaly na protější chodník….. kde se potácel ten zkrvavený důstojník, kterého dav lynčoval.  Přepadla nás hrůza, aby se snad na nás nechtěl mstít. Ten však měl dost starostí se svým zkrvaveným zevnějškem, stále si někde utíral krev a o ostatní se nestaral. Tak jsme se nakonec bez úhony dostaly domů a pustily  rádio.
 
Teprve teď jsme si uvědomily,  co se vlastně stalo. V Praze začíná revoluce, která má ukončit období války. Rozhlas stále vybízel všechny občany, aby přišli na pomoc československému rozhlasu, kterého se chtěli Němci zmocnit.  Dívala jsem se u okna, jak po ulicích běhali mladíci se zbraněmi a maminka uvažovala nahlas – jestli se pak domů vrátí zdraví. Začala nás trápit jiná věc! Můj otec pracoval ve středu města a začaly jsme mít velké obavy, jak se dostane domů a jestli to bude ve zdraví.  Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly mobilní telefony, nebylo tedy žádné spojení. Nezbylo než čekat!  Odpoledne se nekonečně vleklo se stálými výzvami z rozhlasu, prokládaného stejnou melodií,  které bylo hlášeno v češtině i v ruštině a znělo stále naléhavěji.  Z ulice byly slyšet sem tam výbuchy. Byla jsem zmatená,  nevěděla jsem co se to děje a bála se o svého tatínka. V noci se nám tatínek vrátil. Vyprávěl, jak se různě musel schovávat a pomalu se přibližovat k domovu.  Následovaly dny plné  zmatku.  Lidé s napětím sledovali vysílání rozhlasu, kde bylo slyšet neustálé soupeření  o vysílání a výzvy,  které nevěstili nic dobrého. Byly to zprávy, kde se Němci pohybují a jak se nehodlají vzdát. Zvlášť mě utkvěly vzpomínky na zprávy, že němečtí vojáci na Pankráci vnikají do domů a obyvatele, kteří se shromáždili ve sklepích masově vraždí. To byl impuls, který ve mně vzbudil obavy o vstupní dveře do domu. Začala jsem zkoumat sílu jejich dřeva a zamřížování malých okének a tipovala, jak by asi dlouho odolávala nátlaku.  Dodnes ve mně tahle vzpomínka zanechala stopy a můj pohled vždycky spočine na vstupních dveřích domů…
Z rozhlasu neustále  vyzývali občany aby stavěli barikády.  Tak se lidé z domu s mým otcem
dali do stavění barikády přímo u našeho domu, protože  stál na rozhraní ulic.  Můj otec začal  vytahovat z hlíny těžké žulové dlaždice, kterými byla vydlážděná ulice, lidé snášeli různé harampádí ze sklepa, ale i věci, které stále sloužily. Tak se v barikádě ocitly necky na prádlo,  nábytek, dveře a všechno možné. Měla jsem hned lepší pocit, jako kdyby ta barikáda zaručovala naší bezpečnost. Každý den měl někdo z domu službu s puškou  dole u zamčených domovních dveří. Pamatuji si, jak jsem si hrála s panenkou na okně do sklepa. To co bych dnes považovala za zaprášenou zeď, které bych se nedotkla, byl kdysi ve fantazii malého dítěte zajímavý prostor na hraní.  Děti mají tu výhodu, že nedokáží nebezpečí vidět v celé šíři, jen nejasně tuší, že je situace něčím výjimečná. Trávili jsme ve sklepě hodně času a venku se odehrávali konečné boje, které stály hodně lidí život. Když jsme byli v bytě, pamatuji si na upozornění rozhlasu, že Němci jsou na vrchu Vítkově, kde mají postavené dělo a míří s ním na Prahu. Rodiče se tam dívali dalekohledem a pamatuji se, jak měli obavy, když hlaveň mířila přímo na naší ulici.  Bylo vidět, jak tam vznikají boje mezi Němci a revolucionáři, takže chvíli dělo mířilo k nám a pak zase ne. Pokud někdo chtěl v domě přejít schody, musel se prakticky v určitém úhlu přes ně plazit. Na schodech bylo v každém patře okno do dvora a někde naproti našemu domu byl nějaký Němec, který odstřeloval naše lidi, kde se jen mihli.  Takových problémů bylo v Praze hodně a hodně našich lidí úplně zbytečně  na konci války zemřelo.  Také se stalo, že se ozvala ohlušující rána a v protějším domě se místo okna objevila černá díra.
Těmto několika konečným dnům předcházely roky strádání a strachu o život, nedostatek jídla  a častého bombardování… Dům, ve kterém jsme bydleli byl starší dům, ve kterém byly silné zdi a tak mi maminka když se ozvala siréna, která oznamovala nálet řekla, že kdybychom někdy nestačili jít do sklepa, musíme si vždycky stoupnout do výklenku ke dveřím, kde byla zeď nejsilnější, protože by prý při náletu vydržela nejdéle.  Když nás nálet zastihl na ulici běželi jsme se hned schovat do některého domu a modlili se, aby tento dům nebyl náletem zasažen.  Pokud jsme byli ve škole, dostávali jsme od paní učitelky na papírkách rozmnožované úkoly, co nás rodiče doma mají učit, takže docházka do školy pravidelná nebyla.  Jinak bylo normální, že bylo sem tam vidět domy po náletu, některé rozpůlené, kde bylo vidět ještě zařízení bytu, které tam zůstalo. Lidé vyprávěli, že ti, kteří v bytech v horních patrech zůstali a nemohli sejít dolů brali peřiny, nebo matrace a s nimi skákali dolů. Bylo víc než jasné, že to málokdo přežil.
Velký problém bylo jídlo, které bylo na přídělové lístky. Děti měly trochu větší příděl než dospělí, ale až do konce války jsem nevěděla jak chutná čokoláda, banány, pomeranče… a mnoho jiného.  I sáček tvrdých bonbonů byl na příděl. Když jsem měla chuť na něco sladkého, tak mi maminka upražila vločky s cukrem.  Měli jsme velkou výhodu, že tatínek nekouřil. Chodili jsme s maminkou k jedné paní vyměňovat tabatěrky za máslo a mák. Často jsme měli nudle s mákem. U sousedů, kam jsem chodila na návštěvu, v rohu kuchyně, kde byla ohrádka vykrmovali husu, což také nebylo dovolené. Nakupovali jsme v  obchodě, kde nakupovaly i Němky. Bylo to nakupování hodně rozdílné. My jsme dostali na potravinové lístky malý kousek másla, zatímco Němky velký.  Pro mě z toho vznikla hra – když jsem měla k obědu brambory s máslem, dělila jsem porce na malý brambor a hodně másla a příští byla velká brambora a malinký kousek másla. Často jsme měli také platýze, protože ten byl volně prodejný, nebyl na lístky. Pamatuji si, jak ho maminka obalovala jako řízek a mě upoutaly oranžové skvrnky na jeho povrchu. Připadalo mi, že má na sobě malé kytičky. Dnes je platýz velmi drahá ryba. Válečným jídlem byly také slanečky.
V této době vzniklo hodně různých náhražek jako Sana, Medolín a ženy si předávaly různé recepty, jak čím co nahradit. Za oknem jsme pěstovali ředkvičky,  protože zelená nať byla pro mě uvařená jako špenát. Maminka často bědovala že rostu a nemá pro mě dost mléka, tvarohu a sýrů.  Pro mě  byla návštěva obchodů zajímavý zážitek. Moc se mi líbilo, jak prodavačka musela vystřihovat malé ústřižky při každém nákupu. Jedna houska, jeden ústřižek. I uhlí, kterým jsme tehdy topili bylo na příděl. Všechny tyto lístky každý měsíc roznášela po domě správcová domu.
To bylo malé odbočení od tehdejších revolučních dnů. Moji rodiče neustále sledovali, jak postupuje fronta, která měla ukončit válku. Na zdi nad sporákem visela veliká mapa Evropy a rodiče tam barevnými špendlíky vyznačovali postup osvobozovacích armád. Zároveň se modlili, aby k nám  nepřišel někdo, kdo by nás za toto udal. Už tak nepokojnou atmosféru narušila zpráva, že Vlasovci začali také podporovat naši revoluci a odklonili se od Němců.  Nepochopitelná byla další zvěst, že Američané už jsou v Plzni a ta už je svobodná. Všichni očekávali, že se dají směrem na Prahu a tu také osvobodí,  jenže se tak nestalo. Netušili jsme že vznikla dohoda mocností,  které měly určeno až kam bude jejich osvobozovací zóna. A tak v Praze zcela zbytečně umírali lidé. Zoufale se čekalo, kdo nám pomůže…protože Němci se nevzdávali a hodně se mstili.  Rozhlas stále vysílal v ruštině…Vnimanije, vnimanije…a čekal na Rudou armádu, která přijížděla k Praze.  Vysvětlovali také, jak vypadají ruské tanky, jak jsou označené. A tak se stalo, že 9. května na nás zazvonil soused, jestli víme, že už je mír. Protože jsme zrovna neslyšeli rozhlas, nevěděli jsme to. Já nechápala, co se stalo a co slovo mír znamená.  Viděla jsem ale jakou má maminka radost a vysvětlila mi, že skončila válka a bude klid, to že je ten mír. Ten den pekla omelety. Vzala jsem dvě ven a šla se setkat se svým kamarádem, který bydlel naproti v domě a každý den jsme si spolu hráli. Najednou do naší ulice zabloudil jeden ruský tank, tak jsme mu těma omeletami mávali. Druhý den nás vzal tatínek mého kamaráda na procházku a vzal sebou také fotoaparát. Po ulicích stáli také dřevěné žebřináky, na kterých seděli ruští vojáci. Stávalo se, že někteří měli zavázané oči. Přišli o ně v boji. Bylo to dost smutné.  
Teď nezbývalo než dát všechno do pořádku, tzn. rozebrat barikády.  Tak tatínek vybíral žulové kostky a dláždil zpátky ulici.   Někde na hlavních třídách  seděli seřazeni na zemi  Němci, asi ti, kteří vzali Čechům byty a teď je museli opustit anebo zajatci. Ti všichni čekali na odsun a také měli za úkol barikády rozebírat a čistit ulice. Ano mír už byl, ale stejně se ještě někde střílelo, to zarputilí nacisté se někde stále nevzdávali. Pamatuji si na krásný slunný den, kdy jsme s maminkou byli na procházce, kde nás zastavil nějaký muž, který měl v ruce něco zavázaného v šátku. Maminka mě postavila trochu stranou, ten pán rozvázal šátek a mamince něco ukázal. Viděla jsem jak je překvapená, a zavrtěla hlavou. Muž pak řekl, že půjde na výbor. Když jsem se ptala co to bylo, maminka mi řekla, že to byla hlava nějaké paní a nevědí, kdo to je.
Nyní nastal čas čekání…. čekání na ty, jenž byly v koncentračních táborech. Na příbuzné, kteří byli v Německu totálně nasazeni na práci a vraceli se domů.  Všichni příbuzní očekávali, jestli se jim vrátí.  Byly seznamy, které se stále doplňovaly o ty šťastné co se vrátili. Ti, co se vrátili z koncentračních táborů se nesměli hned dobře najíst. Jejich žaludek a vnitřnosti nebyly už dlouho na jídlo zvyklé a ti, kteří to přehnali, mohli také umřít. Také v naší rodině se očekávalo, jestli se vrátí můj bratranec, který byl zatčen v továrně, protože přispívali rodině, která měla zavřeného živitele. Tím se všichni prohřešili a byli posláni do koncentračních táborů. Rodina sice dostala zprávu, že zemřel na zápal plic, ale naděje umírá poslední…nikdy se už ale nevrátil.
Snad nikdy jsem neviděla tolik šťastných lidí, že je všem útrapám  konec, všichni se připravovali na budování všeho nového, lepšího. Byla jsem také moc šťastná a myslela si, že už nikdy žádná válka nebude, když je to tak strašné, ale mýlila jsem se. Lidstvo je nepoučitelné…..
 
 
A zase je 5. květen…
 
A zase je 5. května jako tehdy, když jsem zažívala jaro teprve po šesté..  Maminka se tehdy rozhodla zajít na obvodní úřad, který byl pro nás na dnešním náměstí Míru v Praze něco vyřídit.  Šly jsme pěšky z Vinohrad. Často jsme chodily všude pěšky, ne jako dnes, kdy se většinou jede tramvají, nebo metrem.  Když jsme přešly Jiřího náměstí a  pokračovaly v cestě, začala být situace divná!  Po ulicích začali pobíhat lidé, strhávali na rozích ulic německé názvy, rozbíjeli německé portály, nosili štafle, aby dosáhly na všechno co bylo německé.  Také na tramvajích bylo vepředu velké V,  Viktoria-Vítězství, kterým si nacisté byli tak jisti a teď bylo  strženo. Najednou se začaly objevovat české vlajky a české trikolory na klopách oblečení. Se zájmem jsem pozorovalo to dění, ale maminka, ikdyž byla situace podivná, pokračovala  v chůzi na úřad. Už nikdy jsem se nedozvěděla, co jsme tam vlastně tehdy měly vyřídit. Dveře do úřadu byly dokořán otevřené a hned za nimi jsme zůstaly stát. Úředníci pobíhali se spisy do sklepa, páternoster byl maximálně vytížený, přenášely se nejen spisy, ale i psací stroje a všechno, co mělo nějakou cenu do sklepa. V tomhle chaosu bylo víc než zřejmé, že nic nevyřídíme a maminka se konečně rozhodla vrátit se domů.  Z té zpáteční cesty mi hodně utkvěl v paměti ten neobvyklý pohyb po ulicích, křik a pobíhání lidí, některých i se zbraněmi. Vracely jsme se hlavní ulicí, tehdy snad Foschovou, dnes Vinohradskou, když před  námi byl najednou velký shluk lidí. Někteří měli v ruce různé klacky, hole a lopaty a mávajíce těmi klacky před sebou něco kutáleli po kolejích. Když se dav trochu rozestoupil maminka uviděla, že po kolejích před sebou kutálejí za neustálého mlácení německého důstojníka. Rychle mi táhla stranou abych toho moc neviděla a rozhodla se projít domů různými ulicemi, ne po té hlavní, kudy šel trestající dav. Byla se svým rozhodnutím spokojena a tak jsme se dostaly do naší Velehradské ulice…..když v tom jsme se podívaly na protější chodník….. kde se potácel ten zkrvavený důstojník, kterého dav lynčoval.  Přepadla nás hrůza, aby se snad na nás nechtěl mstít. Ten však měl dost starostí se svým zkrvaveným zevnějškem, stále si někde utíral krev a o ostatní se nestaral. Tak jsme se nakonec bez úhony dostaly domů a pustily  rádio.
 
Teprve teď jsme si uvědomily,  co se vlastně stalo. V Praze začíná revoluce, která má ukončit období války. Rozhlas stále vybízel všechny občany, aby přišli na pomoc československému rozhlasu, kterého se chtěli Němci zmocnit.  Dívala jsem se u okna, jak po ulicích běhali mladíci se zbraněmi a maminka uvažovala nahlas – jestli se pak domů vrátí zdraví. Začala nás trápit jiná věc! Můj otec pracoval ve středu města a začaly jsme mít velké obavy, jak se dostane domů a jestli to bude ve zdraví.  Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly mobilní telefony, nebylo tedy žádné spojení. Nezbylo než čekat!  Odpoledne se nekonečně vleklo se stálými výzvami z rozhlasu, prokládaného stejnou melodií,  které bylo hlášeno v češtině i v ruštině a znělo stále naléhavěji.  Z ulice byly slyšet sem tam výbuchy. Byla jsem zmatená,  nevěděla jsem co se to děje a bála se o svého tatínka. V noci se nám tatínek vrátil. Vyprávěl, jak se různě musel schovávat a pomalu se přibližovat k domovu.  Následovaly dny plné  zmatku.  Lidé s napětím sledovali vysílání rozhlasu, kde bylo slyšet neustálé soupeření  o vysílání a výzvy,  které nevěstili nic dobrého. Byly to zprávy, kde se Němci pohybují a jak se nehodlají vzdát. Zvlášť mě utkvěly vzpomínky na zprávy, že němečtí vojáci na Pankráci vnikají do domů a obyvatele, kteří se shromáždili ve sklepích masově vraždí. To byl impuls, který ve mně vzbudil obavy o vstupní dveře do domu. Začala jsem zkoumat sílu jejich dřeva a zamřížování malých okének a tipovala, jak by asi dlouho odolávala nátlaku.  Dodnes ve mně tahle vzpomínka zanechala stopy a můj pohled vždycky spočine na vstupních dveřích domů…
Z rozhlasu neustále  vyzývali občany aby stavěli barikády.  Tak se lidé z domu s mým otcem
dali do stavění barikády přímo u našeho domu, protože  stál na rozhraní ulic.  Můj otec začal  vytahovat z hlíny těžké žulové dlaždice, kterými byla vydlážděná ulice, lidé snášeli různé harampádí ze sklepa, ale i věci, které stále sloužily. Tak se v barikádě ocitly necky na prádlo,  nábytek, dveře a všechno možné. Měla jsem hned lepší pocit, jako kdyby ta barikáda zaručovala naší bezpečnost. Každý den měl někdo z domu službu s puškou  dole u zamčených domovních dveří. Pamatuji si, jak jsem si hrála s panenkou na okně do sklepa. To co bych dnes považovala za zaprášenou zeď, které bych se nedotkla, byl kdysi ve fantazii malého dítěte zajímavý prostor na hraní.  Děti mají tu výhodu, že nedokáží nebezpečí vidět v celé šíři, jen nejasně tuší, že je situace něčím výjimečná. Trávili jsme ve sklepě hodně času a venku se odehrávali konečné boje, které stály hodně lidí život. Když jsme byli v bytě, pamatuji si na upozornění rozhlasu, že Němci jsou na vrchu Vítkově, kde mají postavené dělo a míří s ním na Prahu. Rodiče se tam dívali dalekohledem a pamatuji se, jak měli obavy, když hlaveň mířila přímo na naší ulici.  Bylo vidět, jak tam vznikají boje mezi Němci a revolucionáři, takže chvíli dělo mířilo k nám a pak zase ne. Pokud někdo chtěl v domě přejít schody, musel se prakticky v určitém úhlu přes ně plazit. Na schodech bylo v každém patře okno do dvora a někde naproti našemu domu byl nějaký Němec, který odstřeloval naše lidi, kde se jen mihli.  Takových problémů bylo v Praze hodně a hodně našich lidí úplně zbytečně  na konci války zemřelo.  Také se stalo, že se ozvala ohlušující rána a v protějším domě se místo okna objevila černá díra.
Těmto několika konečným dnům předcházely roky strádání a strachu o život, nedostatek jídla  a častého bombardování… Dům, ve kterém jsme bydleli byl starší dům, ve kterém byly silné zdi a tak mi maminka když se ozvala siréna, která oznamovala nálet řekla, že kdybychom někdy nestačili jít do sklepa, musíme si vždycky stoupnout do výklenku ke dveřím, kde byla zeď nejsilnější, protože by prý při náletu vydržela nejdéle.  Když nás nálet zastihl na ulici běželi jsme se hned schovat do některého domu a modlili se, aby tento dům nebyl náletem zasažen.  Pokud jsme byli ve škole, dostávali jsme od paní učitelky na papírkách rozmnožované úkoly, co nás rodiče doma mají učit, takže docházka do školy pravidelná nebyla.  Jinak bylo normální, že bylo sem tam vidět domy po náletu, některé rozpůlené, kde bylo vidět ještě zařízení bytu, které tam zůstalo. Lidé vyprávěli, že ti, kteří v bytech v horních patrech zůstali a nemohli sejít dolů brali peřiny, nebo matrace a s nimi skákali dolů. Bylo víc než jasné, že to málokdo přežil.
Velký problém bylo jídlo, které bylo na přídělové lístky. Děti měly trochu větší příděl než dospělí, ale až do konce války jsem nevěděla jak chutná čokoláda, banány, pomeranče… a mnoho jiného.  I sáček tvrdých bonbonů byl na příděl. Když jsem měla chuť na něco sladkého, tak mi maminka upražila vločky s cukrem.  Měli jsme velkou výhodu, že tatínek nekouřil. Chodili jsme s maminkou k jedné paní vyměňovat tabatěrky za máslo a mák. Často jsme měli nudle s mákem. U sousedů, kam jsem chodila na návštěvu, v rohu kuchyně, kde byla ohrádka vykrmovali husu, což také nebylo dovolené. Nakupovali jsme v  obchodě, kde nakupovaly i Němky. Bylo to nakupování hodně rozdílné. My jsme dostali na potravinové lístky malý kousek másla, zatímco Němky velký.  Pro mě z toho vznikla hra – když jsem měla k obědu brambory s máslem, dělila jsem porce na malý brambor a hodně másla a příští byla velká brambora a malinký kousek másla. Často jsme měli také platýze, protože ten byl volně prodejný, nebyl na lístky. Pamatuji si, jak ho maminka obalovala jako řízek a mě upoutaly oranžové skvrnky na jeho povrchu. Připadalo mi, že má na sobě malé kytičky. Dnes je platýz velmi drahá ryba. Válečným jídlem byly také slanečky.
V této době vzniklo hodně různých náhražek jako Sana, Medolín a ženy si předávaly různé recepty, jak čím co nahradit. Za oknem jsme pěstovali ředkvičky,  protože zelená nať byla pro mě uvařená jako špenát. Maminka často bědovala že rostu a nemá pro mě dost mléka, tvarohu a sýrů.  Pro mě  byla návštěva obchodů zajímavý zážitek. Moc se mi líbilo, jak prodavačka musela vystřihovat malé ústřižky při každém nákupu. Jedna houska, jeden ústřižek. I uhlí, kterým jsme tehdy topili bylo na příděl. Všechny tyto lístky každý měsíc roznášela po domě správcová domu.
To bylo malé odbočení od tehdejších revolučních dnů. Moji rodiče neustále sledovali, jak postupuje fronta, která měla ukončit válku. Na zdi nad sporákem visela veliká mapa Evropy a rodiče tam barevnými špendlíky vyznačovali postup osvobozovacích armád. Zároveň se modlili, aby k nám  nepřišel někdo, kdo by nás za toto udal. Už tak nepokojnou atmosféru narušila zpráva, že Vlasovci začali také podporovat naši revoluci a odklonili se od Němců.  Nepochopitelná byla další zvěst, že Američané už jsou v Plzni a ta už je svobodná. Všichni očekávali, že se dají směrem na Prahu a tu také osvobodí,  jenže se tak nestalo. Netušili jsme že vznikla dohoda mocností,  které měly určeno až kam bude jejich osvobozovací zóna. A tak v Praze zcela zbytečně umírali lidé. Zoufale se čekalo, kdo nám pomůže…protože Němci se nevzdávali a hodně se mstili.  Rozhlas stále vysílal v ruštině…Vnimanije, vnimanije…a čekal na Rudou armádu, která přijížděla k Praze.  Vysvětlovali také, jak vypadají ruské tanky, jak jsou označené. A tak se stalo, že 9. května na nás zazvonil soused, jestli víme, že už je mír. Protože jsme zrovna neslyšeli rozhlas, nevěděli jsme to. Já nechápala, co se stalo a co slovo mír znamená.  Viděla jsem ale jakou má maminka radost a vysvětlila mi, že skončila válka a bude klid, to že je ten mír. Ten den pekla omelety. Vzala jsem dvě ven a šla se setkat se svým kamarádem, který bydlel naproti v domě a každý den jsme si spolu hráli. Najednou do naší ulice zabloudil jeden ruský tank, tak jsme mu těma omeletami mávali. Druhý den nás vzal tatínek mého kamaráda na procházku a vzal sebou také fotoaparát. Po ulicích stáli také dřevěné žebřináky, na kterých seděli ruští vojáci. Stávalo se, že někteří měli zavázané oči. Přišli o ně v boji. Bylo to dost smutné.  
Teď nezbývalo než dát všechno do pořádku, tzn. rozebrat barikády.  Tak tatínek vybíral žulové kostky a dláždil zpátky ulici.   Někde na hlavních třídách  seděli seřazeni na zemi  Němci, asi ti, kteří vzali Čechům byty a teď je museli opustit anebo zajatci. Ti všichni čekali na odsun a také měli za úkol barikády rozebírat a čistit ulice. Ano mír už byl, ale stejně se ještě někde střílelo, to zarputilí nacisté se někde stále nevzdávali. Pamatuji si na krásný slunný den, kdy jsme s maminkou byli na procházce, kde nás zastavil nějaký muž, který měl v ruce něco zavázaného v šátku. Maminka mě postavila trochu stranou, ten pán rozvázal šátek a mamince něco ukázal. Viděla jsem jak je překvapená, a zavrtěla hlavou. Muž pak řekl, že půjde na výbor. Když jsem se ptala co to bylo, maminka mi řekla, že to byla hlava nějaké paní a nevědí, kdo to je.
Nyní nastal čas čekání…. čekání na ty, jenž byly v koncentračních táborech. Na příbuzné, kteří byli v Německu totálně nasazeni na práci a vraceli se domů.  Všichni příbuzní očekávali, jestli se jim vrátí.  Byly seznamy, které se stále doplňovaly o ty šťastné co se vrátili. Ti, co se vrátili z koncentračních táborů se nesměli hned dobře najíst. Jejich žaludek a vnitřnosti nebyly už dlouho na jídlo zvyklé a ti, kteří to přehnali, mohli také umřít. Také v naší rodině se očekávalo, jestli se vrátí můj bratranec, který byl zatčen v továrně, protože přispívali rodině, která měla zavřeného živitele. Tím se všichni prohřešili a byli posláni do koncentračních táborů. Rodina sice dostala zprávu, že zemřel na zápal plic, ale naděje umírá poslední…nikdy se už ale nevrátil.
Snad nikdy jsem neviděla tolik šťastných lidí, že je všem útrapám  konec, všichni se připravovali na budování všeho nového, lepšího. Byla jsem také moc šťastná a myslela si, že už nikdy žádná válka nebude, když je to tak strašné, ale mýlila jsem se. Lidstvo je nepoučitelné…..
 
 A zase je 5. květen…
 
A zase je 5. května jako tehdy, když jsem zažívala jaro teprve po šesté..  Maminka se tehdy rozhodla zajít na obvodní úřad, který byl pro nás na dnešním náměstí Míru v Praze něco vyřídit.  Šly jsme pěšky z Vinohrad. Často jsme chodily všude pěšky, ne jako dnes, kdy se většinou jede tramvají, nebo metrem.  Když jsme přešly Jiřího náměstí a  pokračovaly v cestě, začala být situace divná!  Po ulicích začali pobíhat lidé, strhávali na rozích ulic německé názvy, rozbíjeli německé portály, nosili štafle, aby dosáhly na všechno co bylo německé.  Také na tramvajích bylo vepředu velké V,  Viktoria-Vítězství, kterým si nacisté byli tak jisti a teď bylo  strženo. Najednou se začaly objevovat české vlajky a české trikolory na klopách oblečení. Se zájmem jsem pozorovalo to dění, ale maminka, ikdyž byla situace podivná, pokračovala  v chůzi na úřad. Už nikdy jsem se nedozvěděla, co jsme tam vlastně tehdy měly vyřídit. Dveře do úřadu byly dokořán otevřené a hned za nimi jsme zůstaly stát. Úředníci pobíhali se spisy do sklepa, páternoster byl maximálně vytížený, přenášely se nejen spisy, ale i psací stroje a všechno, co mělo nějakou cenu do sklepa. V tomhle chaosu bylo víc než zřejmé, že nic nevyřídíme a maminka se konečně rozhodla vrátit se domů.  Z té zpáteční cesty mi hodně utkvěl v paměti ten neobvyklý pohyb po ulicích, křik a pobíhání lidí, některých i se zbraněmi. Vracely jsme se hlavní ulicí, tehdy snad Foschovou, dnes Vinohradskou, když před  námi byl najednou velký shluk lidí. Někteří měli v ruce různé klacky, hole a lopaty a mávajíce těmi klacky před sebou něco kutáleli po kolejích. Když se dav trochu rozestoupil maminka uviděla, že po kolejích před sebou kutálejí za neustálého mlácení německého důstojníka. Rychle mi táhla stranou abych toho moc neviděla a rozhodla se projít domů různými ulicemi, ne po té hlavní, kudy šel trestající dav. Byla se svým rozhodnutím spokojena a tak jsme se dostaly do naší Velehradské ulice…..když v tom jsme se podívaly na protější chodník….. kde se potácel ten zkrvavený důstojník, kterého dav lynčoval.  Přepadla nás hrůza, aby se snad na nás nechtěl mstít. Ten však měl dost starostí se svým zkrvaveným zevnějškem, stále si někde utíral krev a o ostatní se nestaral. Tak jsme se nakonec bez úhony dostaly domů a pustily  rádio.
 
Teprve teď jsme si uvědomily,  co se vlastně stalo. V Praze začíná revoluce, která má ukončit období války. Rozhlas stále vybízel všechny občany, aby přišli na pomoc československému rozhlasu, kterého se chtěli Němci zmocnit.  Dívala jsem se u okna, jak po ulicích běhali mladíci se zbraněmi a maminka uvažovala nahlas – jestli se pak domů vrátí zdraví. Začala nás trápit jiná věc! Můj otec pracoval ve středu města a začaly jsme mít velké obavy, jak se dostane domů a jestli to bude ve zdraví.  Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly mobilní telefony, nebylo tedy žádné spojení. Nezbylo než čekat!  Odpoledne se nekonečně vleklo se stálými výzvami z rozhlasu, prokládaného stejnou melodií,  které bylo hlášeno v češtině i v ruštině a znělo stále naléhavěji.  Z ulice byly slyšet sem tam výbuchy. Byla jsem zmatená,  nevěděla jsem co se to děje a bála se o svého tatínka. V noci se nám tatínek vrátil. Vyprávěl, jak se různě musel schovávat a pomalu se přibližovat k domovu.  Následovaly dny plné  zmatku.  Lidé s napětím sledovali vysílání rozhlasu, kde bylo slyšet neustálé soupeření  o vysílání a výzvy,  které nevěstili nic dobrého. Byly to zprávy, kde se Němci pohybují a jak se nehodlají vzdát. Zvlášť mě utkvěly vzpomínky na zprávy, že němečtí vojáci na Pankráci vnikají do domů a obyvatele, kteří se shromáždili ve sklepích masově vraždí. To byl impuls, který ve mně vzbudil obavy o vstupní dveře do domu. Začala jsem zkoumat sílu jejich dřeva a zamřížování malých okének a tipovala, jak by asi dlouho odolávala nátlaku.  Dodnes ve mně tahle vzpomínka zanechala stopy a můj pohled vždycky spočine na vstupních dveřích domů…
Z rozhlasu neustále  vyzývali občany aby stavěli barikády.  Tak se lidé z domu s mým otcem
dali do stavění barikády přímo u našeho domu, protože  stál na rozhraní ulic.  Můj otec začal  vytahovat z hlíny těžké žulové dlaždice, kterými byla vydlážděná ulice, lidé snášeli různé harampádí ze sklepa, ale i věci, které stále sloužily. Tak se v barikádě ocitly necky na prádlo,  nábytek, dveře a všechno možné. Měla jsem hned lepší pocit, jako kdyby ta barikáda zaručovala naší bezpečnost. Každý den měl někdo z domu službu s puškou  dole u zamčených domovních dveří. Pamatuji si, jak jsem si hrála s panenkou na okně do sklepa. To co bych dnes považovala za zaprášenou zeď, které bych se nedotkla, byl kdysi ve fantazii malého dítěte zajímavý prostor na hraní.  Děti mají tu výhodu, že nedokáží nebezpečí vidět v celé šíři, jen nejasně tuší, že je situace něčím výjimečná. Trávili jsme ve sklepě hodně času a venku se odehrávali konečné boje, které stály hodně lidí život. Když jsme byli v bytě, pamatuji si na upozornění rozhlasu, že Němci jsou na vrchu Vítkově, kde mají postavené dělo a míří s ním na Prahu. Rodiče se tam dívali dalekohledem a pamatuji se, jak měli obavy, když hlaveň mířila přímo na naší ulici.  Bylo vidět, jak tam vznikají boje mezi Němci a revolucionáři, takže chvíli dělo mířilo k nám a pak zase ne. Pokud někdo chtěl v domě přejít schody, musel se prakticky v určitém úhlu přes ně plazit. Na schodech bylo v každém patře okno do dvora a někde naproti našemu domu byl nějaký Němec, který odstřeloval naše lidi, kde se jen mihli.  Takových problémů bylo v Praze hodně a hodně našich lidí úplně zbytečně  na konci války zemřelo.  Také se stalo, že se ozvala ohlušující rána a v protějším domě se místo okna objevila černá díra.
Těmto několika konečným dnům předcházely roky strádání a strachu o život, nedostatek jídla  a častého bombardování… Dům, ve kterém jsme bydleli byl starší dům, ve kterém byly silné zdi a tak mi maminka když se ozvala siréna, která oznamovala nálet řekla, že kdybychom někdy nestačili jít do sklepa, musíme si vždycky stoupnout do výklenku ke dveřím, kde byla zeď nejsilnější, protože by prý při náletu vydržela nejdéle.  Když nás nálet zastihl na ulici běželi jsme se hned schovat do některého domu a modlili se, aby tento dům nebyl náletem zasažen.  Pokud jsme byli ve škole, dostávali jsme od paní učitelky na papírkách rozmnožované úkoly, co nás rodiče doma mají učit, takže docházka do školy pravidelná nebyla.  Jinak bylo normální, že bylo sem tam vidět domy po náletu, některé rozpůlené, kde bylo vidět ještě zařízení bytu, které tam zůstalo. Lidé vyprávěli, že ti, kteří v bytech v horních patrech zůstali a nemohli sejít dolů brali peřiny, nebo matrace a s nimi skákali dolů. Bylo víc než jasné, že to málokdo přežil.
Velký problém bylo jídlo, které bylo na přídělové lístky. Děti měly trochu větší příděl než dospělí, ale až do konce války jsem nevěděla jak chutná čokoláda, banány, pomeranče… a mnoho jiného.  I sáček tvrdých bonbonů byl na příděl. Když jsem měla chuť na něco sladkého, tak mi maminka upražila vločky s cukrem.  Měli jsme velkou výhodu, že tatínek nekouřil. Chodili jsme s maminkou k jedné paní vyměňovat tabatěrky za máslo a mák. Často jsme měli nudle s mákem. U sousedů, kam jsem chodila na návštěvu, v rohu kuchyně, kde byla ohrádka vykrmovali husu, což také nebylo dovolené. Nakupovali jsme v  obchodě, kde nakupovaly i Němky. Bylo to nakupování hodně rozdílné. My jsme dostali na potravinové lístky malý kousek másla, zatímco Němky velký.  Pro mě z toho vznikla hra – když jsem měla k obědu brambory s máslem, dělila jsem porce na malý brambor a hodně másla a příští byla velká brambora a malinký kousek másla. Často jsme měli také platýze, protože ten byl volně prodejný, nebyl na lístky. Pamatuji si, jak ho maminka obalovala jako řízek a mě upoutaly oranžové skvrnky na jeho povrchu. Připadalo mi, že má na sobě malé kytičky. Dnes je platýz velmi drahá ryba. Válečným jídlem byly také slanečky.
V této době vzniklo hodně různých náhražek jako Sana, Medolín a ženy si předávaly různé recepty, jak čím co nahradit. Za oknem jsme pěstovali ředkvičky,  protože zelená nať byla pro mě uvařená jako špenát. Maminka často bědovala že rostu a nemá pro mě dost mléka, tvarohu a sýrů.  Pro mě  byla návštěva obchodů zajímavý zážitek. Moc se mi líbilo, jak prodavačka musela vystřihovat malé ústřižky při každém nákupu. Jedna houska, jeden ústřižek. I uhlí, kterým jsme tehdy topili bylo na příděl. Všechny tyto lístky každý měsíc roznášela po domě správcová domu.
To bylo malé odbočení od tehdejších revolučních dnů. Moji rodiče neustále sledovali, jak postupuje fronta, která měla ukončit válku. Na zdi nad sporákem visela veliká mapa Evropy a rodiče tam barevnými špendlíky vyznačovali postup osvobozovacích armád. Zároveň se modlili, aby k nám  nepřišel někdo, kdo by nás za toto udal. Už tak nepokojnou atmosféru narušila zpráva, že Vlasovci začali také podporovat naši revoluci a odklonili se od Němců.  Nepochopitelná byla další zvěst, že Američané už jsou v Plzni a ta už je svobodná. Všichni očekávali, že se dají směrem na Prahu a tu také osvobodí,  jenže se tak nestalo. Netušili jsme že vznikla dohoda mocností,  které měly určeno až kam bude jejich osvobozovací zóna. A tak v Praze zcela zbytečně umírali lidé. Zoufale se čekalo, kdo nám pomůže…protože Němci se nevzdávali a hodně se mstili.  Rozhlas stále vysílal v ruštině…Vnimanije, vnimanije…a čekal na Rudou armádu, která přijížděla k Praze.  Vysvětlovali také, jak vypadají ruské tanky, jak jsou označené. A tak se stalo, že 9. května na nás zazvonil soused, jestli víme, že už je mír. Protože jsme zrovna neslyšeli rozhlas, nevěděli jsme to. Já nechápala, co se stalo a co slovo mír znamená.  Viděla jsem ale jakou má maminka radost a vysvětlila mi, že skončila válka a bude klid, to že je ten mír. Ten den pekla omelety. Vzala jsem dvě ven a šla se setkat se svým kamarádem, který bydlel naproti v domě a každý den jsme si spolu hráli. Najednou do naší ulice zabloudil jeden ruský tank, tak jsme mu těma omeletami mávali. Druhý den nás vzal tatínek mého kamaráda na procházku a vzal sebou také fotoaparát. Po ulicích stáli také dřevěné žebřináky, na kterých seděli ruští vojáci. Stávalo se, že někteří měli zavázané oči. Přišli o ně v boji. Bylo to dost smutné.  
Teď nezbývalo než dát všechno do pořádku, tzn. rozebrat barikády.  Tak tatínek vybíral žulové kostky a dláždil zpátky ulici.   Někde na hlavních třídách  seděli seřazeni na zemi  Němci, asi ti, kteří vzali Čechům byty a teď je museli opustit anebo zajatci. Ti všichni čekali na odsun a také měli za úkol barikády rozebírat a čistit ulice. Ano mír už byl, ale stejně se ještě někde střílelo, to zarputilí nacisté se někde stále nevzdávali. Pamatuji si na krásný slunný den, kdy jsme s maminkou byli na procházce, kde nás zastavil nějaký muž, který měl v ruce něco zavázaného v šátku. Maminka mě postavila trochu stranou, ten pán rozvázal šátek a mamince něco ukázal. Viděla jsem jak je překvapená, a zavrtěla hlavou. Muž pak řekl, že půjde na výbor. Když jsem se ptala co to bylo, maminka mi řekla, že to byla hlava nějaké paní a nevědí, kdo to je.
Nyní nastal čas čekání…. čekání na ty, jenž byly v koncentračních táborech. Na příbuzné, kteří byli v Německu totálně nasazeni na práci a vraceli se domů.  Všichni příbuzní očekávali, jestli se jim vrátí.  Byly seznamy, které se stále doplňovaly o ty šťastné co se vrátili. Ti, co se vrátili z koncentračních táborů se nesměli hned dobře najíst. Jejich žaludek a vnitřnosti nebyly už dlouho na jídlo zvyklé a ti, kteří to přehnali, mohli také umřít. Také v naší rodině se očekávalo, jestli se vrátí můj bratranec, který byl zatčen v továrně, protože přispívali rodině, která měla zavřeného živitele. Tím se všichni prohřešili a byli posláni do koncentračních táborů. Rodina sice dostala zprávu, že zemřel na zápal plic, ale naděje umírá poslední…nikdy se už ale nevrátil.
Snad nikdy jsem neviděla tolik šťastných lidí, že je všem útrapám  konec, všichni se připravovali na budování všeho nového, lepšího. Byla jsem také moc šťastná a myslela si, že už nikdy žádná válka nebude, když je to tak strašné, ale mýlila jsem se. Lidstvo je nepoučitelné…..