Ovčín

Ovčín Procházím s přítelem Jiřím opět těmi známými místy. V pískovně, kde jsme si kdysi jako děti hrávali a skákali ze skály do písku, je teď naházeno staré haraburdí. Na cestě jsou vidět stopy těžkých nákladních aut kralupského Kaučuku. Kdepak jsou koně a žebřiňáky státního statku? Kdy ty tu jely vlastně naposledy? Děti si tu už nehrají. A ani nemohou. Jezero páchne a na stráních nad ním pořád roste mateřídouška a divizna a sladké luční jahody. Z šedého bahna popílku koukají vrcholky uschlých třešní a někde dole, úplně na dně jezera je pohřbeno naše mládí. Na Šibeňáku fouká vítr. Jen ten zůstal stejný. Křoví pod lesem u zahrady už značně povyrostlo. Přesně tam jsme chodili na pravé ryzce. A tady, pod lesem, v mlhavém oparu času, vidíme dva puberťáky, házející šišky přes plot zahrady. A na zahradě, na lehátku, leží ševcova Helenka a čte si knihu. Polekaně se tenkrát rozhlédla, kdo jí to vlastně ruší v siestě. Nezlobte se, Helenko, je to jen hezká vzpomínka. Tenkrát jsme se zapomněli představit i rozloučit. Sbohem tedy. Ovčín. Náš Ovčín. Chodili jsme po jeho cestách, kouřili lípy a povídali si o hloupostech, o holkách a o svých plánech. Klikatá cesta, vinoucí se údolím, napravo i nalevo třešňovka a nad ní les a kamenité stráně s diviznou a hlaváčkem. A u cesty pod kopcem přilepený ovčín a ovce, kterým cinkaly pod krkem zvonečky. Tenkrát to byla skutečně idylka. Už dávno necinkají. Ovčín už nestojí, ani hájovna naproti, celé údolí je plné popílku, chrleného sem z kralupského Kaučuku za řekou. Tisíce tun popílku vytvořilo ohromné jezero, které zalilo celé údolí. A ti, co tuhle hrůzu naplánovali a nakreslili na velké a důležité plány, se nás s kamarádem ani nezeptali, jestli sem mohou to svinstvo pouštět. Zničili nám třešňovku a připravili nás tak o každoroční dobrodružství s nevrlým hlídačem, který měl dlouhé nohy a velkou hůl. Nevěděli, že ničí zahradu u hájovny, kde hajný pěstoval kukuřici a kedlubny a báječné okurky. Neuvědomili si, že ničí malebný ovčín s doškovou střechou a cestu, na které se zdvihaly kotouče prachu za rozvrzanými žebřiňáky státního statku. A nepřišli. A nezeptali se, jestli smí. Určitě bychom jim to rozmluvili. Posledním pohledem jsme přelétli kraj pod sebou. Vlevo pod lesem kouří svým vysokým komínem "védepka", dole pod námi je nyní opuštěné fotbalové hřiště a hned za ním železniční trať. A jen malý kousek vpravo je malý domek, kde dříve bydlel Jirka a kde jsme s jeho otcem hrávali pravidelný nedělní mariáš. Stejný pohled jako před lety. A v malém vltavském přístavu o pár metrů dál šífáci nakládají písek a my ležíme nad strmým vltavským břehem, mažeme karty a koukáme po holkách. A před námi zvolna plyne řeka, tak jako naše léta. Vítr na kopci zesílil a bere nám od úst cigaretový kouř. Mlčky a s trochou nostalgie scházíme s kopce dolů na silnici. Krajina našeho mládí zůstala definitivně za námi. Nelahozeves, 1970