Historie mládí "žen našeho rodu".
Jaká byla máma Helena?
Trpitelská, nadnesená, exaltovaná. Statečná, čestná, pohotová. Vlastně ani nevím, kolik měla tváří a jaká byla ta nejpravější. A kolik mám tváří já?
Vzpomínala: „Luděk na mě čekával u zábradlí, jemu končila škola 5 minut přede mnou a pádil to k našemu gymplu. Doprovázel mě domu a nosil mi tašku. Večer co večer bylo korzo, tam mě mamka pouštěla, jinak jsem musela hrát. Celý léto jsme trávili na plovárně, hráli tenis, karty. Pak musel do německý armády, protože jeho matka byla Vídeňanka.
Na pěveckou konzervatoř vzali syna generála Medka, ještě jednoho kluka a mě. Ale byla jsem čtyřiadvacátej ročník. V Leichtbau jsme si i užili: když nám třeba na záchodech vysadili dveře, všude se objevily nápisy: Hitler nám nevěří, sereme bez dveří. Taky jsme sabotovali opravy rozstřílených letadel. Muselo se vlézt do křídla, bylo úzký, tak tam posílali mě, protože jsem byla malá a hubená. Vrtačka vážila 15 kilo a nejtovali jsme12 hodin denně.
Po válce na hudební vědě jsme všichni na něco hráli a měli jsme kompletní sbor. Jednou profesor Hutter po přednášce v hospůdce povídá: ,Kolegové, příště přivedu Frantu Mužíka, on není moc chytrý ani šikovný, ale vezměte ho mezi sebe a ono mu to nakonec půjde.´ Při úklidu vybombardované katedrály v Chebu jsme měli první tryznu za Beneše.
Okolo Vánoc za mnou přišel ňákej kolega z fakulty, komunista, a v tý zimě před Margariteem mě přesvědčoval, abych vstoupila do strany. Tehdy mi řek´, že už brzo zvítězej a nás všechny že vyhoděj. A taťku z poslancování jako prvního. Na prověrkách pak nás zkoušeli mladší spolužáci z druhýho semestru. Kolegy se ptali, co je to džugašvili, tak schválně řek´, že bulharské národní jídlo. Kolega komunista měl pravdu: všechny nás vyhodili, po absolutoriu, půl roku před doktorátem. – O pár let později se stal vedoucím katedry Franta Mužík.
Hoffmeister mě připravil na státnici z klavíru a nastoupila jsem v hudebce. Stejskalo se mi po Praze. Museli jsme si všichni vzájemně povinně tykat, že jako jsme všichni soudruzi. Politický pětiminutovky a furt že prej musíme učit ideově. Kolega houslista se ptal, jak má ideově přednášet třetí prst. A nutili nás dávat žákům hrát ty sovětský pičičandy. Mamka jim jednou řekla, že taky může mejt hajzly, kdyby na to přišlo. Pak nám dali oběma pokoj.
Na taťkovu odvolačku jsem jela z Wilsoňáku taxíkem. Řidič se ptal, koho tam mám, a když slyšel, že je taťka politickej, tak na to šláp´, jeli jsme i na červenou, a chytla jsem to.
Když se narodila Juditka, staral se mi o ni taťka, musela jsem chodit do školy, učila jsem od jedný do osmi. Nevím, co bych si bez našínků počala. Bauer nedával ani tolik peněz, co projed, až po rozvodu podle výše alimentů jsem se dozvěděla, jaký bral tisíce.
Bauer mě strašlivě ponižoval. Že prý mě navádí maminka. A von si šel, s kamarádama, do biografu, do hospody, za kurvama, a mě nechal s Juditkou samotnou. Strašně ji miluju. Ne-ko-neč-ně, dejchala bych pro ni, ale to nebylo jednoduchý dítě. S ní to bylo strašně těžký. Mamka, ta mi přece jenom pomáhala a vytratila se, chudinka, když Bauer přišel. Hrozně se ho bála. Nenáviděl ji. A vytvářel kolem sebe strašnou atmosféru. Jen mu podstrojovala, dyť báječně vařil. Kdo? No taťka. Když jsme Bauera volaly k jídlu, šel vždycky na záchod. Vystydlo mu to a mamka mu to pak MUSELA ohřívat. A když jen pípla, byl strašně hrubej a sprostej a říkal, že se jí o to neprosil.
Když odešel, hrozně jsme si oddechli. Naši se k nám už nastěhovali na furt. To jsem se spravila z těch dvaačtyřiceti na pětapadesát. U školy prodávali móc dobrý indiány.“
Helena byla krásná, společenská, romantická, hysterická a umělecky založená. Za mlada bývala zaneprázdněná svými zájmy a koníčky, odvážná až lehkomyslná. Takovou ji už nepamatuju, protože „život ji naučil“. Se svými ideály, iluzemi, s malou schopností odlišit jedny od druhých a s povahou poddajnou především vůči matce působila jako nedostatečně vybavená pro život, diletant života se v naší rodině říkalo, ale vždy o těch druhých. Jako matka byla bezradná.
Zametala s ní bábinka, „velká Helena“, z lásky. Samozřejmě. Chtěl s ní zametat manžel, zprvu asi taky z lásky, později z pocitu bezmoci a vzteku, a zametala jsem s ní já, protože jsem byla rozmazlený sobecký jedináček. Když jsem odmítala chodit do školy, vyjednala mi externí studium, když jsem zkoušky odkládala, „leštila kliky“. Po babiččině smrti – to mi bylo dvacet – jsem chodila po návštěvách a vracela se za svítání. Volávala k mým známým: „Prosím pěkně, je u vás Juditka? Prosím, dejte mi ji k telefonu. – Juditko, tady máma…“ „Tam Judita. To je škoda, že nás přerušili,“ pravila jsem a zavěsila.
Později seděla na římse našeho okna ve 4. patře: „Jestli pudeš do toho kostela, skočim!“ „Lass´ Sie. Lass´ Sie… Dyť ty jí vůbec nerozumíš,“ říkal děda. To už jsem chodila do kostela každou neděli. Ten den taky.
Není to pohádka
Na královském hradě zemřel kníže v padesátém prvním roce života a zanechal po sobě ještě mladou manželku Leontinu a nezletilého syna. Na hrad se přistěhoval bratr zemřelého dosud svobodný Emil, muž v nejlepších letech. Oženil se s Leontinou a několik let spravoval hrad místo malého synovce. „Princ“ Emil měl vysoké postavení u dvora, vlastnil pivovar a miloval hony a vybrané jídlo. Jeho tvůrkyni rovněž. Když počala, proběhl možná tento rozhovor:
„Dudlitschek, líbí se jim naše vrchní kuchařka?“ – „Nóó, ano, docela, Durchlaucht.“ – „A vzali by si ji za ženu?“ – „???“ – „Jóseph, poslouchaj, zařídím jim v Budweisu práci u koňské dráhy, s koňma to uměj výborně a u nás se osvědčili. Dostanou tam přepychový byt, zařízení, výbavu, a až se to dítě narodí, zajistím mu vzdělání. Oni se co nejdřív ožení a to dítě prohlásí za vlastní. Rozuměj mi, Jóseph?“
A stalo se tak. Dítě Kristýna bylo v dětství posláno do Paříže, do Sacre Coeur na výchovu k jeptiškám spolu s dalšími šlechtickými levobočky. „Týninka“ se naučila kromě samozřejmé francouzštiny a němčiny ještě italsky a anglicky, všechny tehdy moderní druhy ručních prací a hru na citeru. Dostalo se jí rovněž výuky v chování hodném šlechtičny a znalostí ve vedení velké domácnosti a hospodářství, i sociálních dovedností k řízení služebnictva. Vrátila se už jako dospělá do výchozí rodiny, v níž zatím Josef Dudlíček měl s kuchařkou Kateřinou ještě jednu – vlastní – holčičku Rézi. Jako náctiletá se pokusila o sebevraždu, když ji odmítl chlapík, na kterého si myslela. Její starší šlechtická a ušlechtilá sestra se pak o ni starala, protože Rézi zůstal doživotní fyzický i duševní deficit. Týninka se provdala a povila mojí babičku.
Nedávno jsem státní zámek svého prapradědečka navštívila s kamarádkou a jejími čtyřmi dětmi. Objednala prohlídku předem a kastelán byl tak akorát profesionálně ochotný. Jeho zájem o nás zvýšil náš zájem o knížete Emila. „Vona je jeho vnučka nebo tak něco,“ culily se malé holky. Dovolil mi vyfotit si jeho portrét a vyprávěl o životě rodu v současnosti. „Takových levobočků asi běhá! Tak na shledanou.“ Takové rozloučení mě potěšilo. Babičky by se asi dotklo a utrousila by na kastelánovu adresu něco peprného. Dlužno ovšem uznat, že říct „prdel“ s takovou elegancí, jsem po ní slyšela už jen od hraběnky Waldsteinové.
Příběh o panu knížeti a zhrzené Katynce byl u nás po večerech u sklenic čaje omílán s mnoha podrobnostmi a opakovaně. Bábinka i máma s cigaretami a pletením v rukou si v něm prožívaly „trpké zkušenosti žen našeho rodu“ a mně vštěpovaly odpor ke zvrhlosti a egoismu mužského pokolení. Jak jsem vrůstala do puberty, zvyšovala se intenzita ponaučení.
Babička měla sestru Lídu a její příběh představoval druhou lekci mé sexuální výchovy. Lída za protektorátu šila taneční kostýmy holkám z baru, a když vrůstala do puberty moje máma, tyhle dvě ženy na ni vymyslely zaškolení, jež mně ke své nelibosti mohly předat jen jako vybledlou verbální vzpomínku: jedna z holek, Merina, poskytla mé matce, tehdy 15leté, možnost skrýt se v horním pokoji a vyčkat Merinina příchodu s „kunšaftem“, vydržet tam na židli za paravánem, a ráno podávat Merině kýbl na zvracení.
Táta asi měl o téhle zkušenosti vědět, než se ženil.
Není to ani selanka
Myslím, že babičce Heleně leželo tolik na srdci nejprve dceřino a posléze vnuččino panenství proto, že ona a sestra Lída si je nestačily ani uvědomit. Když jim umřela maminka Týninka, nebyly plnoleté a každá se na někoho upnula. Babička však po několika měsících napsala děkovný dopis rodině mladého oficíra, u níž s ním v Bratislavě žila, a bez rozloučení odjela prvním ranním vlakem. Maloměšťácká morálka, pověrčivost, strach z osudu a současně nepředvídatelný a nepřiznaný vulkán pudovosti dominovaly v Helenině osobnosti až do velmi zralého věku a vytvářely značné napětí. Cosi podobného tušila ve svých potomcích, chtěla je „uchránit“ důsledků a lávu živelnosti zchladit a zastavit, potlačit, zadupat...
Malá Helenka byla tvárná, poslušná, líná myslet samostatně, trochu povrchní, nejistá a s potřebou nechat se vést. A také se schovat za sílu jiných. Třeba Antigony nebo Médey. U Rudolfa Deyla staršího studovala básně a role a v jedné fázi svého života se chtěla stát herečkou. Když pak horlila proti mému otci, byl to Euripidův text a variace na něj:
„…a teď je nejbídnějším tvorem na světě – on, můj choť!
Ach, ze všeho, co dýše a co na světě má rozum,
Jsme my, ženy, nejnešťastnější!
My předně kupou peněz samy musíme si koupit muže,
on pak těla našeho se stane pánem –
horší zlo zla prvého!“
a tak se sopečný výbuch konal jen esteticky, sublimovaně, ve slovech, ne v činech, v našem obýváku, ne v životě. Známým se ukazovaly ubrusy vyšívané Týninkou, velkou i malou Helenou, porcelán, který přežil vyvezení za jídlo za válek a potom domovní prohlídku při dědově zatýkání, a také značně opotřebovaný pohár z roku 1840, z něhož zřejmě milenci kníže Emil a kuchařka Kateřina pili. Ne každý kousek byl však takto autentický a k mnoha předmětům se vázaly přikrášlené mýty rodinné obrazotvornosti.
Herecká etuda
Dívám se z okna. Hraju. Vlastně přehrávám. Zhluboka vzdychnu. Bábinka ke mně přistoupí a odhrne mi vlasy. Dívá se mi do očí, ale já na ten pohled nereaguju. Vyčkávám. Musí to být efektní. A pak se ozvou slova: „Kdo to je?“
„Co – kdo?“ dělám překvapenou, vyrušenou, roztržitou.
„Ty jsi zamilovaná!“
„Mnmh…“
„Co, no tak, kdo to je?!“
„…Stejně ho neznáš…“
„No to já si zjistim, to se neboj! – No tak, jak se jmenuje?!“
Chvíli se nechám přesvědčovat.
„Andreas Scheuchzeri.“
A bábinka vybuchne, křičí, nadává mi do kurev ve splavu výčitek, lítosti k sobě i k Hele, koho že to vychovala, že ony dělaly, co mohly, ale já že jsem stejně po Bauerovi a nedá se s tím nic dělat, že ten se taky pelešil kdoví s kym, jenže já bych na to v 16 mohla mít eště čas, padají i řečnické otázky, co to může být za existenci s takovým ménem. Pasu se. Baví mě to. Skočila na to. – Večer jí máma vysvětlovala, že jsem si to vymyslela, že Andreas Scheuchzeri je hlavní mlok z Čapkovy Války s mloky (bábinka má německé školy, potíže s českou gramatikou a nyní i se salamandry), a ať se hlavně nerožčiluje. „Vždyť s ní pořád někdo je a cestou ze školy by TO nestihla.“ Všechno slyším. I dědu, který přijde z kuchyně a rezignovaně říká: „Lass´ Sie. Lass´ Sie… Dyť vy jí vůbec nerozumíte.“
Krasavice
Byla neděle odpoledne a máma vytáhla foťák. Mám si zkusit k těmhle šatům do tanečních tyhle brejle a k těm sametovejm vyšívanejm ty růžový. Do prdele, proč mi aspoň v jedněch, těch tmavých, vínově červených, nemůže bejt dobře – zas rů-žo-vý brejle. Mám bejt jako máma, každýho kluka jen navnadit, a pak jít ke stolu svých dvou garde a dětem jednou tak akorát ukazovat „fotky ctitelů.“ „Hlavně si je drž od těla“ a „ty jsi naše princezna.“ –
Tohle jsem nedávno vyprávěla kamarádce, spisovatelce Kamile, ukazovala jsem jí ty fotky, svoje fotky (ne ctitelů), z toho nedělního odpoledne, v sedmerých šatech do tanečních z roku ´71 a ona se strašně smála: „Z brejlatý anarchistický intelektuálky chtěly udělat femme fatale?“
Ostinátní doprovod
Nátlak houstl: „Juditko, tak tam vstup, proč nám to děláš tak těžký?! Podívej, všichni tví spolužáci už tam sou a oni se taky dostanou na vysokou, ale ty ne. K čemu ti pak bude ta tvoje pitomá statečnost? A v dnešní době bez papíru tě nevemou ani na poštu!“
„Ale vy jste si rovnou páteř zachovaly, tak proč nutíte mě ke kompromisům?“
„My toho teď ale litujeme, víš, jak jsme se mohli všichni mít? Dědu jsme pro jeho hrdost musely celý leta živit, protože nedostal ani korunu důchodu…“
„No to ste neměly řikat,“ a šla jsem za dědou, který mlčel a dával si v kuchyni dramku.
– Do omrzení opakovaná, ostinátní zvětšená kvarta, ve středověké hudbě symbolizující ďábelskost, zněla z úst mámy a bábinky třetím a čtvrtým ročníkem mé gymnaziální docházky. Vydírání, vyhrožování a narůžovo lakovaná planost nabídky jen utužovaly můj despekt. Do SSM jsem jako jediná ze třídy nevstoupila. A taky jsem začala postupně – občas – chodit za školu.
Je skutečně zákonité, že obava o budoucnost dětí je schopna popřít celoživotní postoje a odolnost vůči konformismu totalitního prostředí?
„Počkej,“ triumfovala jednou bábinka, „bude z tebe prachvobyčejnská u-klí-zeč-ka!!“
Když jsem o 10 let později šla dobrovolně dělat uklízečku, bábinka už nežila, aby mohla být ze splněného proroctví smutná. Pro mě to období znamenalo velmi plodnou dobu studia a užitečné intelektuální práce proti několika paragrafům socialistického trestního zákoníku. Byl Orwelovský rok 1984 a znala jsem málo uklízeček, které by tehdy byly „prachvobyčejnské“.