Pravda přirozenosti a pravda slov

Gender, slušné chování a kulich v Rudolfinu

Nemyslela jsem, že se mezi mými příspěvky vesměs se nějak týkajícími politiky v mém životě, objeví něco tak banálního, jako otázka „slušného chování“, zvlášť když jsem v mládí byla tak nabroušená proti společenskému teroru rodiny ohledně toho, co se má a co se nemá / nehodí / nesluší, a proti maloměšťáckému moralizování. O máminých kolegyních, „profesorkách“ na hudební škole, jsem věděla, že se oslovují „drahoušku“ a „miláčku“, a pak před inspektorem nebo na soutěžích žáků se vzájemně podrážejí a znemožňují své rivalky těmi nejpodlejšími způsoby. Bylo mi kolem 14 let, když se mě zas jednou jedna z nich s křečovitou grimasou přátelského úsměvu a nepřirozeně zvýšeným hlasem otázala, jak že se to – „drahoušku“ – mám, tak jsem nepřirozeně hlubokým hlasem a bez úsměvu odvětila: „Ále, paní profesorko, stojí to za hovno.“
Přes můj mladický vzdor mi ovšem rodina dokázala předat jako druhou přirozenost kinderstube – dobré vychování, pravidla etikety. Můj sedmdesátiletý děda běžně povstal v hromadné dopravě, aby pustil sednout ženu – i velmi mladou. Dát přednost ve dveřích a pomoci do kabátu nebylo chápáno jako harašení, pánové nosili ženám těžší břemena a v restauracích a podobných veřejných místnostech usedali jako poslední. Chodili jsme na koncerty a do divadla, a tak jsem od pěti let věděla, že do řady vchází vždy první muž a pokud nás pouští na místa dřívější příchozí, jsme k nim vždy obráceni čelem.
Při návštěvách koncertů v Rudolfinu je dnes možné shlédnout škálu kostkovaných košil a džín u pánů, dámy k nim přidávají pletené svetry a trička s potiskem a zažila jsem dokonce bílé ponožky a sportovní sandály. Také mi v punčochách a lodičkách s uzavřenou špičkou není nejpohodlněji, ale… když tak horujeme pro zachování evropské kulturnosti, neměli bychom vědět, v čem mimo jiné spočívá? V 50. letech chodili do divadla dělníci v montérkách, jezedačky v šátcích a prezident Gottwald se chlubil, jak máme kulturní pracující třídu. – Největším šokem pro mě letos byl kulich na Pražském jaru. Dáma seděla na jednom z nejdražších míst v červené prožívané bundě a ten kulich byl šedý s červenou bambulí. Vymyslela jsem tehdy zlepšovák: na vstupenkách by mělo stát, že je povinný dress code.

Jeden z mých báječných pražských podnájmů na přelomu 70. a 80. let byl v bytě u paní Andulky, vnučky Gutha-Jarkovského (známého autora publikací o správném společenském chování). Byla jen o pár let starší než já, sedávaly jsme spolu u ní v kuchyni nad rohlíkem s gothajským salámem, nečekaně servírovaném na papíře z řeznictví a zalykaly se smíchy. Vyprávěla, jak úřady její matce konečně (až v důchodu) dovolily navštívit její druhé dítě emigrované ve Švýcarsku. Paní Guthová tam pobyla 3 měsíce a po návratu šla koupit maso. Jak byla za poslední dobu zvyklá, požádala o lepší kus, než vidí na pultě, nejlépe svíčkovou, projevila nelibost, že vystavená svalovina není pravidelně ovázána uzenářským provázkem a objednala si donášku do domu zítra přesně v 8:30. Vedoucí krámu na ni zavolal záchranku a skončila na psychiatrii v Bohnicích. Andula ji tam musela jet vyzvednou a vysvětlovat, jak mohlo k celému incidentu dojít.

Dnes jezdíme metrem s místy k sezení většinou obsazenými mladíky zcela zaujatými hrou na mobilu, hovoříme se ženami, jež se cítí genderově znevýhodněné, nabídne-li jim muž ruku při výstupu z vlaku, i těmi, co vedle svého partnera kráčejí s naditou krosnou, zatímco on vede pejska. Z katolického prostředí jsou známi kněží-misogyni, kteří považují za normální, že budou ženám, svým „ovečkám“, tykat, zatímco ony jim uctivě vykají. Tolik etiketa. A co etika?

Doba postpravdivá, postfaktická

Z úst členů soudního dvora zaznívá: „…pravda je dnes chápána spíš jako oprávněnost…,“  „…zjištěný skutkový stav při vynášení rozsudku je nanejvýš stav pravděpodobnosti…“ i postesknutí: „…dnes rozsuzujeme především podle procesní správnosti… s pravdou se zachází kreativně…“ Politik s vyzývavou jiskrou v oku a širokým úsměvem opáčí slečně s mikrofonem: „No tak jsem lhal, paní redaktorko, a co?“ Pravda se stala subjektivním hlediskem,  já jsem ji ovšem byla zvyklá chápat jako shodu poznání i slov se skutečností. Místo pojmu pravda žonglijeme s „transparentností“.
V již zmíněném katolickém prostředí se férovost obchoduje za „věrnost Bohu“. Proč ty uvozovky? V božím jménu se snad můžeme dopouštět čehokoli? Pomlouvat, dát na pomluvy – a nechtít slyšet druhou stranu, donášet – neboť „se musí zabránit zlu“, zrazovat – protože „Pánbůh chce něco jiného“... V křesťanském mravním kodexu se praví, že „nevezmeš Boží jméno nadarmo“. Toto přikázání není jen prvoplánový zákaz dovolávat se Ježíše a Marie, když rozbiju sklenku, ale příkaz nezneužívat Boha k prosazování vlastních záměrů a omlouvání své nečestnosti. Jestliže křesťané čestnost nahrazují – nikoli doplňují – zbožností, zpronevěřují se základům své víry: legitimizaci hmotného světa. Žonglování pokračuje „korektností“. Můžeme tedy udělat cokoli a záleží pouze na formě?

Vrátím se k symbolu kulichu v Rudolfinu. Je to jen vnější forma, vyplývající však z podstaty, tak říkajíc z pravdy o věci samotné. Vážíme-li si hudby, umělce a prostředí, dodržujeme i vnější formu. Ovšem vnější forma bez obsahu je pokrytectvím. Má toto slovo ještě výpovědní hodnotu? Nebo v podstatě říkáme: „no tak jsem pokrytec, a co?“