Nalezená životní cesta

Zlobivé oddělení

Po nástupu do Národního muzea jsem si začala uvědomovat důležité skutečnosti: Nemohu se v životě zabývat jen věcmi s krátkodechým a dílčím významem.

Zatím jsem ale poslouchala přednášky renomovaných hudebních vědců a připravovala se na přijímačky. Nějak mi ovšem splývalo povinné školení C(ivilní)O(brany) s muzikologickým kongresem. Evidentně homosexuální plukovník vysokým hláskem burcoval: „A až všichni dostaneme atomový hříbek, musíme být, soudružky a soudruzi, připraveni! Proto máme stále v předsíni baťoh s jídlem na 3 dny a především, především! gumovou obuv!“ A na kongresu se zasnil autor obávaných skript na hudební formy: „…Mřížovím kontrapunktu se prodírala zář melodického diskantu…“ nebo tak nějak. V obou případech jsme si s kolegyní čmáraly obrázky související s tématem jen velmi okrajově, tlumeně se hihňaly a odešly, jak nejdřív to šlo. S jinou kolegyní jsme zjistily, že máme kdesi v Čechách společné přátele a vyprávěly jsme si své životy. Chodila jsem k ní domů na palačinky. V reakci na mé přežívání pod babiččinou péčí mě s úsměvem kárala: „Juditko, vy jste úplně zapomněla, že slušná a dobře vychovaná dívka musí být v osm hodin v posteli, aby mohla být v deset doma.“ Chovaly jsme se někdy výstředně: „Juditko, máte mi uvolnit místo,“ pravila na schůdcích nacvaknuté tramvaje. Chvíli jsem nechápala, udělala však gesto hlavou směrem k ceduli: MLADŠÍ, UVOLNĚTE MÍSTO STARŠÍM, a poněvadž jí bylo přes padesát a mně jen přes dvacet, jaly jsme se vyměňovat si mezi natlačenými těly cestujících místa. Jednou mě prosila, abych neodcházela z kanceláře, chodí k ní totiž jeden stařeček přes osmdesát let, je o hlavu menší a dovoluje si. „Juditko, představte si, že bych ho musela fláknout po hubě, kdyby mi zase šahal, kam nechci. Dyť já bych ho, chuděru, mohla zabít.“

A nejen takové to v historickém oddělení hudebního muzea bylo. Šéfová mi zprostředkovala většinu zameškané kultury 60. a 70. let, po rozhovorech o zajímavých pražských výstavách mě s významným pohledem posílala na služební pochůzky a půjčovala mi přes noc strojopisy Solženicynova Souostroví Gulag, Hrabala a Zahradníčka. V lednu ´77 to byl i exemplář prvního prohlášení Charty. Po několika dnech nás navštívil pan ředitel Malý – začali jsme mu říkat pro jeho rozměry a sociální inertnost Moby-Dick – s prohlášením „anticharty“ a dodatkem, že pro svého kolegu (rovněž zaměstnance Národního muzea) Zdeňka Mlynáře žádáme nejvyšší trest. Šéfová čekala s odmítnutím jako poslední, ale všichni před ní jsme to samozřejmě nepodepsali. Vídali jsme pana ředitele téměř denně. Vyhrožoval, ale po týdnu nám začal vysvětlovat, že pro dobro své a svých dětí musíme udělat ústupky, jež se sice možná neslučují s naším svědomím, ale doba je taková a on to udělal také tak. Pro mě celá věc skončila „doporučením“ od zaměstnavatele na vysokou školu přibližně tohoto znění: Zapojila se do aktivit oddělení, které nepochopilo vážnost doby, neodsoudilo disidentské tendence mezi zaměstnanci takové vědecké instituce jako Národní muzeum a její vztah k normalizačnímu procesu je negativní. „Budete od nás muset odejít. Budu se snažit vás tu udržet co nejdýl, ale s odchodem počítejte. Moby-Dick je předposranej,“ pravila mi šéfová. Držela mě ještě dva a půl roku. U sklenek francouzského koňaku mi vyprávěla o svém synovi, který byl tou dobou na vojně: „Vojíne, můžete odejít!“ řvala na něj nějaká „guma“. „Na shledanou,“ odpověděl slušně vychovaný vojín. „Cože?! Hlaste: ,Soudruhu praporčíku, dovolte mi odejít!´“ „Soudruhu praporčíku, dovolte mi odejít.“ „Můžete jít!“ „Tak na shledanou.“ Následovalo 15 vostrých.

Dcera profesora Patočky k nám do muzea na Malé straně chodila brečet a další z kolegyň vyzvedávala jeho malého vnuka ze školky. Profesorův zeť byl coby nežádoucí vyučující z filozofické fakulty vyhozen už dávno, ale protože ho – asi – zajímal Schönberg víc než ostatní realita, byl pro mě tehdy svědkem absurdnosti uměleckých věd v totalitním prostředí.

Začala jsem v práci krást. Čas především. Také papíry a kopíráky. A opotřebovávat pásky do psacího stroje. Šéfová mě hojně zásobovala materiály, které bylo třeba opsat ve 12 kopiích. Nyní se mi hodily podvečerní chvíle trávené s tátou, kdy mě v době dědova věznění učil psát na stroji. Šlo mi to stále lépe a materiály přicházely ze všech stran: Infoch (Informace o Chartě) a Infoc (Informace o církvi). Zdrojem byly i mé styky s kněžími bez státního souhlasu, kteří sloužili mše ve spolehlivých domácnostech, čímž se dopouštěli maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi, tzv. mařečky, k níž patřilo i rozmnožování zakázané teologické literatury. Matice, zvané blány, z nichž se dalo ofsetem namnožit až 100 kopií, smrděly. Ležely u mě doma ve skříni, prázdné i ty, které jsem už popsala. Když se blížilo nebezpečí zátahu, vynesla jsem je po žebříku na půdu a větrala a větrala. Tehdy bylo zrovna -20° C.

Květen a prý mě chce k telefonu Moby-Dick: „Děláme, slečno Judito, reorganizaci historického oddělení, to už jistě víte. Vy jste se pracovně velmi osvědčila, takže s vámi počítáme; budete takovou malou vedoucí – haha – archivu, v prvním patře už pro vás mám vymyšlenou kancelář a na tu fakultu to budete moct za roku zkusit znovu. Myslím, že tentokrát to vyjde.“ Šéfová na to jen opáčila, že Moby-Dick šel třeba do sebe, umřela mu dcera a možná má nějaké resentimenty. V červnu mi povídal do telefonu, ať to přijdu podepsat, už je to jen formalita. Vylouskl se nádherný den, vzduch voněl lipovými květy, bylo teplo, ne však horko; kráčela jsem na vysokých podpatcích přes pustý Karlův most, slunce se odráželo od zašedlých vitráží zavřeného křížovnického kostela. Mířila jsem ke „Smetanovému“ muzeu. Jedna sekretářka, druhá, pak projít chodbou a vpravo kancelář s perským kobercem na naleštěných parketách. „Posaďte se, slečno Judito, tak tady jeden podpísek… To víte, nikdo jsme to neměli zadarmo.“ „Pane řediteli, my jsme ale spolu v telefonu o vstupu do strany nehovořili.“ „No tak, Juditko, buďte rozumná, nekažte si život. Je to jen formalita.“ „Myslela jsem, pane řediteli, že strana nemá zapotřebí si kupovat své členy příslibem nějakých výhod. To by přece bylo – – pokrytectví!“ „A VEN!!!“ zahřmělo z velkého Moby-Diččího břicha a sádelnatá ruka vytrčila ukazováček nikoli ke dveřím, ale směrem k východu na Novotného lávku. Vstala jsem velmi pomalu, zasunula židli, bez pozdravu přešla po peršanu a klap, klap po parketách, chodbou, kolem druhé sekretářky, a pak kolem první sekretářky, obě měly dlaně přes ústa, sledovaly klapání mých podpatků a na mé „na shledanou“ mi neodpověděly. Byl to nádherný den.
 
Promarněná šance

Z muzea se mi odcházelo těžko. Věděla jsem však, že to je realita života, že tohle krásné období muselo skončit, protože to byl jen rozjezd, pravý rozstřel k tomu, co bude dál. Přišel za mnou kamarád a přinesl Chartu, ale tehdy jsem ji podepsat nechtěla. Ne teď. Je na mě ještě brzy. „Až budeš chtít, řekni.“ A zas odešel. Čas přišel až v roce ´84. Četla jsem Chestertona, poslouchala Kubišovou, Kryla, Pink Floydy – všechno se zpožděním, chodila do Rubínu, do klubu v Řeznické, do italského kulturního střediska na Pasoliniho a Felliniho, na Vyskočila, do Reduty na jazz a přemýšlela, co by tedy mělo být dál.
Kamarádka mě seznámila s Prokopem. Byla jakási církevní slavnost a já, čerstvá konvertitka, jsem byla v euforii. Zřejmě ho to zaujalo. Pak mi volával do práce a čekal před ní častěji, než mi bylo milo: byl totiž v euforii pořád. Zajímala ho historie a církevní tradice, vyprávěl mi o sochách na Karlově mostě a o poutních místech. K mému naturelu klonícímu se spíš k atmosféře Krylových písní se nehodil. S jedinou výjimkou: byl tehdy porodníkem a mladá jehovistka s dětmi doma a malým novorozenětem mu umřela, protože odmítla transfúzi. Tomuhle jsem rozuměla a chtěla být při něm. Začal se zajímat o sekty a rozhodl se, že praští s gynekologií. Přebolelo to, a když jsem pak nemívala čas, už nevolal, ale rovnou čekal před prací.

„Jakže se menuje?“ blábolí kamarádka po čtvrté becherovce. „Prokop. ,Já sem Prokop Matrace, mužete mi řikat Prouky,´“ paroduji – rovněž po čtvrté becherovce – Šlitra. „,To musela bejt ale noc!´“ přidává se ona. „No jo, ale já vůbec nevim, co von chce,“ blábolím já. „Možná spolu chodíme, ale já vo tom nevim.“ „No to víš, bigotní katolík.“ „Heleď, Marie, pomoz mi s nim. Nic vo něm nevim, teda jenom to, že chce taky hodně dětí. Ale já bych takovýho optimistu nevydržela.“ „A ty nechceš bejt pani doktorová?“ „Cccc!“

Příště jsem z práce vycházela s Marií a on tam čekal. „Jé, ty seš tu? Ale já jdu s kámoškou do hospody.“ „No to nevadí, holky, tak já pudu s váma!“ „Dobře, dobře.“ Nevím, kolik bylo becherovek tehdy, ale my jsme byly dost trénované. Když nás vyhodili při zavíračce, Marie na mě mrkla, že mám jít a o nic se nestarat. Pan doktor se Marii pozvracel v tramvaji, pak ho dotáhla před rodnou vilu a odjela nočním autobusem domů do Krče. Rok se neozval. Pak mě pozval na čundr do Polska. Jeli jsme v pěti lidech…
 
Navzdory všemu doma

…Navštívili jsme Osvětim, Čenstochovou a taky klášter řádu, jehož byl jeden z nás pěti členem. Vše se dělo v náramném utajení, ale za půl roku jsem byla členkou řádu i já.

Mnozí, kteří nastoupili cestu řeholního nebo kněžského povolání tajně před listopadem ´89 a v posledních 20 letech ji opustili, tvrdívají, že tehdy to byla jedna z možností nejít s konformním davem, vnitřně se distancovat od establishmentu a pokleslé morálky, věnovat se smysluplným věcem a projevit alespoň před malým počtem informovaných své přesvědčení. Když se však otevřely i jiné možnosti, zhodnotili své tehdejší rozhodnutí jako nezralý projev odporu a šli být užiteční jinam a jinak. Já jsem do Řádu vstupovala proto, že jsem v jeho zaměření, cíli a prostředcích poznávala sama sebe, své sklony, potřeby, touhy i svá omezení. A samozřejmě své poslání. A to se nemění s politickým režimem. Co se mění, jsou podmínky realizace. To jsou však jen kulisy. Je na ně vidět dřív, než „hra“ začne, a také proto jsou předmětem povrchních hodnocení.

Mně se překotil život. Minulostí se staly pravidelně pročtené čtvrteční noci. Stohy odborné a duchovní literatury jsem tehdy spořádaně louskala nejen po tramvajích, ve večerních hodinách, ale také často v práci. Na utajených domácích mších mě přátelé vídali zřídka, místní řádový kněz se totiž obával ilegálních aktivit; provokovali jsme režim už jen pouhou identitou, členstvím v řeholi, a on nechtěl – prý zbytečně – riskovat. Ne-zbytečné riskování bylo, že jsme my, mladí řeholníci, jezdili na utajené místo a mařili státní dozor rozmanitými způsoby: modlitbou, studiem, společným životem, později řeholními hábity. Někdo z nás šel občas na výslech, v Praze do Bartolomějské ulice, jinde do Pastýřské… Jeden náš bratr tehdy informoval kardinála Tomáška, že se ho pokoušela StB zverbovat, (přimět ke spolupráci): „Tak jsem je poslal do prdele, Eminence.“ Dodnes se mezi námi traduje kardinálova emotivní reakce: „To je jediná – SPRÁV-NÁ od-po-věď!“ odsekával podle svého zvyku hierarcha.