Rozhovor o studiu zdravotnické školy

Mami, povíš mi, jaké to bylo, když jsi chodila na zdravotnickou školu?

No, byla to zajímavá doba. Studovala jsem v letech 1988-1992. Chodila jsem do výběrové třídy v Ostravě, na obor dětská sestra kde nás přijali jen 36. Byla to jen holčičí třída, neměly jsme jediného kluka. Učili jsme se latinu a ruštinu, a od druhého ročníku jsme měli praxe v nemocnici.

Praxe? A jaké to bylo?
Docela náročné. Začínali jsme už od šesti ráno na oddělení a museli jsme být ve stejnokroji – modré šaty, bílá zástěra a bílý čepec. Všechno muselo být perfektně vyprané, vyžehlené a naškrobené. Kontrolovali nám i nehty. Nesměly být dlouhé ani nalakované. Začátky byly těžké, zvlášť když jsme museli brát dětem krev nebo píchat injekce. Ale na druhou stranu, nejhezčí chvíle byly, když se uzdravené děti mohly vrátit domů.

A změnilo se něco, když byla sametová revoluce?
Ano, přišla nová ředitelka, a my jsme najednou nemuseli dělat maturitu z ruštiny – ta byla dobrovolná. Místo toho se začala víc učit angličtina. Jezdili jsme i na exkurze do zahraničí, například do nemocnic ve Vídni nebo v Berlíně. A navíc jsme pak měli možnost pracovat v zahraničí.

A co mimo školu? Jezdili jste i na výlety?
Určitě. třeba jednou jsme jeli do Rožnova pod Radhoštěm. Bydleli jsme v chatkách a chodili na túry do lesa. Hodně jsme hráli na kytaru a zpívali a opékali špekáčky. To bylo super, i když to nebyl týden v Anglii, jako máte teď. Všichni máme spoustu zážitků.

A jak probíhala maturita a ukončení školy?
No maturita byla náročná, ale zvládla jsem to. Potom jsme se rozloučili se školou, spolužáky i učiteli. Bylo to takové smutné, ale zároveň jsme se všichni těšili, co nás čeká dál.

A jste pořád se spolužáky v kontaktu?
Ale jo, jednou za pár let máme třídní sraz. Vždycky je zajímavé zjistit kdo se kde uchytil. Třeba jedna moje bývalá spolužačka pracuje až v Kanadě. Ale ne všichni zůstali ve zdravotnictví. Vím o jedné spolužačce, která teď řídí autobusy v Ostravě a je moc spokojená.