Trapas

Jako každý, i já zažívala v životě nejrůznější situace, dá se říci trapasy. Některé dík svojí hlouposti nebo nešikovnosti, jiné nechtěné.

,,Zamlada" jsem si šila oblečení sama a tím jsem trochu vybočovala. Kdo se lišil, byl podezřelý, asi proto jsem často bývala kontrolována příslušníky SNB. Jednou, mohlo mi být 23let, jsem šla v pracovní době k zubaři. Cestou tam jsem se zastavila na kus řeči s kamarádem, který skládal písek před nově vybudovanou služebnou SNB. Mimo jiné jsem konstatovala, že ,,tady jsem ještě nebyla". Asi za hodinu jsem se vracela stejnou cestou zpět do práce. Na chodníku před galerií stál příslušník SNB v živém rozhovoru s pohlednou dámou. Zabírali půl chodníku, musela jsem je obejít. Najednou mě někdo chytil za rukáv.,,NÓ, Mařenko, ty neslyšíš? Kampak, kampak?" To je jako na mne? Naštvaně jsem se otočila. ,,Prosím? To říkáte mně?" ,,Samozřejmě, dej mi občanský průkaz!" odpoví SNB. Můj výraz v tu chvíli musel vyjadřovat, co si o tom arogantním pánovi myslím. Nicméně jsem neochotně vytáhla občanku. Zběžně ji prohlédl, hlavně ho zajímalo razítko zaměstnavatele, nezdálo se mu. ,,Nebudeme to vyřizovat tady! Jdeme na stanici!" To už se okolo zastavují lidé, mají divadlo. Nejspíš si myslí, že policista chytil nějakou zlodějku. Od galerie je to k té jejich služebně kousek, pán mě drží za loket, že by měl strach, že mu uteču a nerad běhá? Ne, ne, jen ať lidé vidí, jak umíme zatočit s ,,živlama". A hlavně, udělá dojem. Na mne samozřejmě ne, ale na tu jeho společnici.

Kamarád už v budově není, jen hromada písku u vchodu. Dojdeme ke schodům. Příslušník vyštěkne: ,,Předejděte mne!" Listuje za chůze v občance a kontroluje, jestli se údaje a já shodnem. ,,Tak vy máte dítě?" ,,Jo, máte to tam napsané!" Lomcuje se mnou vztek a uvědomuji si zároveň svou bezmocnost. ,,Jdu od zubaře, máte tam i potvrzenou propustku!" SNB se nenechá vykolejit.,, To známe. Občanku jsi někomu ukradla! Ale my si to zjistíme! Máme na to dvacetčtyři hodin!" Je to možný? Ten blbec mě tu klidně zavře, budou volat do práce...Dojdeme někam do druhého patra a ,,zelené veličenstvo" mě zavře do místnosti, kde si připadám jak ve škole po škole. Odejde i s mojí občankou do vedlejší kanceláře. Zaslechnu, jak se někoho ptá, zda tam nemá ,,nějakou Štýbrovou". Sedím, v duchu pěním, kdyby mi někdo změřil vnitřní pnutí, asi bych mohla soupeřit se Soptíkem.

Po dosti dlouhé době přijde jiný příslušník a vrátí mi OP se slovy: ,,Víte, utekly nějaké ,,kostomlatky" a vy máte tu smůlu, že se češete jako ony. Jestli vás budou kolegové ještě někde kontrolovat, řekněte, že už jste u nás byla." To je zlý sen. Mám mikádo. Ale nedám se.,,Můžete mi prosím říct jméno toho pána, co mne zadržel? Moc ráda bych na něj podala stížnost.",,Mladá paní, jestli vám mohu radit, nechte to být. Nepomohlo by to, naopak, ještě byste si ublížila." Hm, pán má asi pravdu. Poděkuji a rychlým krokem opustím místo, kde jsem ,,ještě nebyla". Zamířím přes náměstí do ,,Grilu", jediného baru, který je v tuhle hodinu otevřený. Dám si velkého ruma. Musím se uklidnit a spláchnout ponížení. Teplo v žaludku mi dělá dobře. Nad sklenicí alkoholu si uvědomuji, že v mém případě vlastně o nic nešlo, ale co museli zažívat ti, kteří se z politických důvodů znelíbili režimu.