Televize

Televize. Fenomén dnešní doby. Nějaká chytrá hlava dokonce vymyslela, že každý odběratel elekrické energie ji užívá a proto musí platit povinný poplatek. Patřím k lidem, kteří se bez televize  obejdou. Mám dnes raději rozhlas. Bez reklam.
Ale byly doby, kdy jsem obdivně sledovala zářící čtverec obrazovky a těšila se, co bude. Štěpánka s čertíkem Bertíkem, svatý Petr s rosničkou ve sklenici předpovídající počasí, pohádky. Později Vlaštovka, krasobruslení, skoky na lyžích a ještě později třeba Nemocnice na kraji města s noblesním Ladislavem Chudíkem či vtipným Milošem Kopeckým, Tři chlapi v chalupě, Silvestr 1977...Výčet by byl velmi, velmi dlouhý.
Ale nejvíc jsem sledovala televizi v listopadu 1989 a později.
V pátek 17.listopadu jsme odjeli na hory si zalyžovat. Po sobotních televizních novinách bylo jasné, že se v Praze ,,něco velkého děje". Premiér Čalfa vyzýval občany, aby zachovali klid. A to už se pomalu roztáčela kola dějin. Následovala stávka zaměstnanců televize, Václavské náměstí, Letná a já trávila u obrazovky každou volnou chvíli. Hltala jsem přítomnost ale i  pořady, které nesměly být dříve vysílány, protože někdo pověřený usoudil, že mají závadný obsah, neslučující se s ideologickým profilem občana ČSSR.
A postupně jsem si uvědomovala tu hrůznost cenzury a politického systému. Tvarovali si nás k obrazu svému a my zapomínali na lidi i události. Seděla jsem před obrazovkou, tekly mi slzy radosti a štěstí a mísily se se slzami studu. Odplavovaly nános lhostejnosti a bořily krustu, kterou jsem si nevědomky vytvořila. Byla to nádherná doba. Očistná. Jsem za ni televizi a jejím pracovníkům moc a moc vděčná. Věřím, že stane-li se cokoli nepatřičného, bude televize ,,u toho" tak jako tehdy. Díky moc, přátelé.