Boží tělo

Vzpomínky. Kniha o tisíci kapitolách. A pak stačí detail, obrázek, slovo, vůně a před vámi se pootevře jedna z nich. Připomene něco zapomenutého, ale milého. 

Mám to i já. Ucítím vůni růží a vidím malou holčičku v háčkovaných šatičkách s nezbytnou bílou mašlí ve vlasech. Má slídový košíček, modře vyšívaný, plný okvětních plátku růží, drží se tatínka za ruku a s dalšími sourozenci kráčí na svátek Božího těla.

Je červen, teplo, svítí sluníčko a část týnišťského náměstí se proměnila. Jsou tam čtyři nazdobené oltáře, od kostela k nim vede koberec a po něm důstojně kráčí průvod. Ministranti i kostelní zvony vyzvánějí, pan farář pod baldachýnem, oděn do krásného ornátu, nese monstranci. Hraje hudba, lidé zpívají. My, děti, přesněji družičky, si klekáme a házíme lístečky květů před průvod. O co jsem menší, o to horlivěji házím a košíček je za chvíli prázdný. Tak posbírám co jsem vyházela, přesouvám se na cestu k dalšímu oltáři a lístečky si už šetřím. Celé to dění je povznášející, radostné, vzduch voní kadidlem, liliemi a vadnoucími květinami.

Nevím, kolik mi bylo, asi čtyři roky. Ale vím, že to bylo poslední Boží tělo venku. Pak už se chodilo jenom po kostele a to nebylo ono. Zůstaly fotografie v rodinném albu a slídový košíček s ouškem. A víra v krásu nadpozemského života.