Můj listopad 1989

Jsou roky, které se nám vtisknou do paměti a pak ty, co uplynou, ani nevíme jak. Rok 1989 byl pro mne tím prvním. Nejstarší dcera oslavila osmnáctiny a nejmladší se v červnu narodila. Proto mě víc zajímalo, kde koupím kojenecké oblečení než co se děje v Praze.

17. listopadu byl pátek a my jsme jeli na chatu pod Klínovec. Druhý den nám soused říkal, že Svobodná Evropa popisovala situaci v Praze. Že to bylo hodně divoké a že policajti zmlátili spoustu lidí. Nepřekvapilo nás to, dobře jsme si pamatovali některé zásahy z dřívějška. Použití vodního děla apod. Když v sobotu večer ve zprávách předseda vlády Čalfa vyzýval lidi k zachování klidu, bylo nám jasné, že tentokrát soudruzi mají nahnáno. Ale u nás byl klid. Přiznávám, že už nevím, jak dlouho. Týden? Pak se ve výloze jednoho obchodu objevilo video z policejního zásahu a projev M. Jakeše.

V Praze však hned začala stávka divadel a studentů, v ČT o trošku později. A právě ČT a ČR mi zprostředkovávaly dění v naší republice. Letná, Václavák, vznik OF, k tomu zakázané pořady, písničky a filmy „z trezoru“. Jedno navazovalo na druhé, otevřely se hranice…

A mně pomalu docházela hrůza systému, v kterém jsme, dá se říct, téměř spokojeně žili. Jak jsme okorali, zvykli si, smířili se, zapomněli anebo nechtěli vědět. Ta naše dvojakost, pokrytectví. Souhlasili jsme s Několika větami, ale kolik z nás je podepsalo? Nadávali jsme na vládu, ale k volbám jsme šli jak ovce. Tleskali jsme systému, který likvidoval v monstrprocesech politické oponenty i své vlastní lidi. Styděla jsem se sama před sebou. Za sebe. Dost dlouho mi trvalo, než jsem si odpustila. A dál s napětím sledovala vývoj. Fandila jsem V. Havlovi a lidem kolem něho. Když byl koncem roku zvolen prezidentem, začala jsem věřit, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Držela jsem a vlastně dodnes držím pěsti rodící se demokracii.

Ano, listopad 1989 mi změnil život. Nezvonila jsem klíčema, nechodila na demonstrace. Ale konečně jsem poznala, jak vypadá a chutná svoboda. A asi dík tomu se mi nelíbí to, co se teď v naší republice děje.