Jemničáci u Třech křížů

Výlet jsme naplánovali loni na podzim na srazu Jemničáků, tedy současných i minulých obyvatel
obce Jemníky na Mladoboleslavsku. Zdálo se nám, že program našich každoročních setkávání
začíná být stereotypní a chce to nějaké oživení. Nás, Litoměřické, napadlo pozvat své rodáky na
návštěvu našeho současného domova. Většina z nich znala jenom výstavu Zahrada Čech, ne však město samotné, natož jeho okolí. Návrh byl přijatý s nečekaným nadšením, takže jsme hned
stanovili termín: Poslední středa v dubnu, to bude na Litoměřicku všechno v květu.
Těch pár měsíců uteklo jako voda a den D byl tu. Hlučné vítání s výletníky hned po vystoupení z
vlaku předznamenávalo pěkný den. Bez velkého otálení jsme se nasoukali do aut, připravených
domácími. Vydali jsme se směr Kamýk, na výchozí místo výletu ke Třem křížům. Jeden z účastníků vyrazil k cíli na kole, které si přibalil do vlaku.
První dojem byl skvělý. Vítr, který foukal už od předchozího dne, dokonale pročistil vzduch.
Nedaleká zřícenina hradu Kamýk se v té průzračnosti přímo zaskvěla, jako byste si ji prohlíželi
skrze lupu. Patrný byl každý kámen, strom i keř, málem i jednotlivé listy a květy. Nádhera. Ale i
vzdálené kopce jsme měli jako na dlani. Nejvíc pozornosti přilákala samozřejmě Milešovka.
Někteří zavzpomínali na školní výlet, kdy na tento vrch vystoupali poprvé a zatím i naposled. Po
vstupu do lesa se výhledy zakryly, ale pro potěchu očí toho bylo pořád dost. Bílé plochy sasanek
prosvětlovaly les, žluté petrklíče svítily na dálku a ojedinělé trsy fialek zdobily jinak holý břeh lesní
cesty. K nepřehlédnutí bylo i množství mravenišť všude kolem.
První zastávku jsme si udělali u kaple Navštívení Panny Marie, která tu v současné podobě stojí
od poloviny 18. století. Chvíli oddechu jsme si dopřáli i u malé kapličky zasvěcené sv. Hubertovi.
Ta je novodobá a kovový reliéf patrona myslivců vytvořil asi před dvěma lety myslivec Zdeněk
Částka z blízkého Sebuzína. Na valové opevnění z doby 1000 let před naším letopočtem, které
chránilo i pozdější keltské a slovanské hradiště, jsme výletníky také upozornili.
A pak už jsme všichni stanuli na magickém místě, které jsme svým přátelům slibovali coby zlatý
hřeb dne. Kalvárie, Tříkřížový vrch, nebo prostě U třech křížů. Genius loci zapůsobil, každý si
vychutnával vzácnou chvíli po svém. Příkré skalnaté srázy, dole klidný tok Labe, Porta Bohemica,
ale také železniční koridor, rušná silnice, jejíž zvuk však nahoru nedolétne. A za zády vinice. Pocit
výjimečnosti posilovalo i vědomí vazby místa na dobu dávno minulou. Pohodu jsme podtrhli
sladkou svačinou a vyslechnutím jedné z pověstí, které se k tomuto místu váží.
Cestou zpět k autům jsme si ve skupinkách svěřovali mnohé ze svých životních příběhů. Prožili
jsme společně dětství, ale pak jsme se rozprchli a nevídali se, takže bylo o čem povídat.
Po dobrém obědě jsme prohlídku města zahájili výstupem na věž Domu s kalichem. Z výšky se
Litoměřice v čirém vzduchu zaskvěly v plné kráse. Mladý sympatický průvodce měl pro nás
připravený zasvěcený výklad. Tahle část programu se také povedla. Samozřejmě jsme nevynechali chloubu města - Dómský pahorek s chrámem svatého Štěpána. I katedrálou nás provedla velmi milá průvodkyně.
Po těch zážitcích nám návštěvníci dávali najevo, že by si zasloužili dobrou kávu a něco sladkého
k ní. To nebylo těžké splnit, cukráren je v našem městě dostatek. Při výběru jsme měli šťastnou
ruku. Slečna servírka se na trochu hlučnou partu nemračila, přistoupila na vtipkování už ne mladých hostů a při tom všem se stačila obratně vyhýbat batohům kolem židlí. Po cukrárně měli pánové chuť na pivo a dámy na skleničku vína. I to jsme stihli. Na závěr už jenom mávání z oken vlaku.
Viděli jsme mnohé, popovídali si o ledasčem. Ale ten den byl nádherný pro něco jiného. Věkový
průměr účastníků výletu byl něco přes 72 let. Společně prožitý den byl naplněný kamarádstvím,
které se nijak zvlášť nelišilo od toho dávného dětského. A pokud ano, tak tím, že jsme si ho daleko
víc uvědomovali. Na přátelství, stejně jako na lásku není nikdy pozdě. Jen se vzchopit a jít jim
naproti.
Za litoměřické hostitele zapsala Jarka Černá Duben 2016