Autostop

V šedesátých letech minulého století se velmi rozšířil autostop. V Mladém světě proběhla diskuze, zda je bezpečné stopovat a stopařům zastavovat. Názory lidí plnily stránky časopisu. Nepamatuji si přesně, odkud přišel podnět, myslím, že z Polska, udělat tenhle způsob cestování bezpečnější. Propagátorem byl časopis Mladá fronta a Mladý svět. Po vyplnění jakési přihlášky a zaplacení 50kč jste poštou obdrželi červenobílý terčík. Znamenalo to, že máte pojištění a jste "prověřeným stopařem".
Nikdy jsem tuhle nabídku nevyužila. Když jsem se potřebovala někam dopravit, jednoduše jsem si stoupla na tu správnou silnici a mávala. Měla jsem totiž, jako skoro každá mladá holka, hluboko do kapsy. Jezdívala jsem sama a nebo s kamarádkou. Nebyly jsme samozřejmě jediné. Na výpadovce z Prahy na Poděbrady v odpoledních hodinách stávalo i dvacet stopařů.
Autostop byl levný a většinou i rychlý způsob dopravy. Na cestách jsem potkávala lidi, které bych jinak nepoznala. Zážitků byla spousta, veselých, příjemných, sem tam i nějaký ten horší, kdy mi šlo skoro o život. Ne, nikdo mě nechtěl znásilnit ani zabít, jen řidiči byli opilí a předváděli se.
Většina aut, kterými jsem cestovala, byla auta služební. Řidiči jezdili dlouhé trasy a potřebovali si povídat, aby neusnuli. Cizí holce řeknete i to, co by manželka slyšet nemusela. O svých láskách, koníčcích, politice, šéfovi, dětech. Byla to pro mne zajímavá zkušenost. Horší bylo, když řidič mlčel. To jsem byla jak na trní a s radostí opouštěla stopnutý automobil.
Už hodně let jsem řidičem. Stopařům zastavuji, tedy pokud se nějaký ještě u silnice objeví a dál poslouchám příběhy.