Generál František Patera (1906-1986)

Generál František Patera (1906-1986)

Před sto deseti léty 29.listopadu 1906 se narodil člověk, kterému věnuji tuto vzpomínku. Jmenoval se František Patera byl generálem československé armády. Tak skromného člověka za svůj život málo kdy potkáte.

Od roku 1940 jsem znala jeho ženu  Aničku Sojkovou, tenkráte už Rosenfelderovou, ženu, která neuměla snad nikomu ublížit. Od ní vím o jeho osudu.

První setkání s tím to jménem jsem zažila v umělecké knihařské dílně  mistra Josefa Brouska. Nevím co to bylo za den, přišla paní s aktovkou, Brouska měla jako důvěrníka a radila se s ním, kam uložit vyznamenání svého muže, který se s ní rozvedl. To už mi bylo podezřelé, ale jako  patnáctileté děvče jsem si toho nijak blíže nevšímala. Přišel pan Šmíd  z  Pleteného Újezda a mistr Brousek, jak ho tenkrát titulovalo mnoho lidí, sháněl nějaký obal, aby vydržel věky.

Do čeho tato vyznamenání byla zabalena, nevím. Vím jen, že jsou zakopána vedle domku číslo 266 přímo u rybníka Ovčanda, v ulic Hájecké  při pohledu k rybníku asi  dva metry od chodníku a dva metry od domu, nevím jak hluboko, ale asi tak kam nejhlouběji ruka vysokého člověka dosáhla. Ovšem když je po válce asi po šesti létech pan Rudolf Šmíd hledal, nebyly k nalezení a tak jsou tam i v roce 2016. Nevím, o co se mohla zvýšit navážka za 6 let, každým rokem se zahradka hnojila někdy navážela i zem.Celá válečná léta k nám paní Anička chodila vykouřit si s mistrem cigaretu, kterou jsem vyrobila s cigaretové dutinky a nacpala jí sušenou bramborovou,malinovou, jahodovou natí a vším co se na zahrádce suchého dalo na zahrádce do dutinky nacpat. Nepřišla jen v době, kdy jí zavřeli jako ženu muže v zahraničí do koncentračního tábora va Svatobořicích a po třech měsících  prokazová, že byla rozvedená se vrátila. Na syna Petra dostávala 600 K výchovného, které musela za vlády komunistů vrátit, nevím proč?

František Patera se narodil 1906 jako František Rosenfelder, jak přišel ke jménu Patera, řeknu později. Byl pohrobek, zemřel v Unhošti 6. Června  1986. Nyní si uvědomuji, že mu bylo 80 let. Jeden z těch, který prožil dlouhý život přes všechny nesnáze, které ho potkaly.

Do školy chodil v Prachaticích, taktéž navštěvoval do sekundy německé gymnázium, pak české. Na  studie si vydělával kondicemi. Po maturitě studoval práva v Praze. Po dvou létech studia odchází ze školy  z  finančních důvodů. Nastupuje prezenční službu a zůstává na vojně.. Sloužil  u  4. hraničářského praporu, Prachatice Vimperk, Písek. Roku 1937 složil zkoušku na vysokou školu válečnou v Praze.

Dne 26. Února 1936 se oženil v unhošťském kostele se slečnou Annou Sojkovou. Seznámili se v Prachaticích, když tu chodila do rodinné školy Boženy Němcové. Bydlela v penzionátu té školy.

Neměli to snadné, v té době kdy se ženil voják z povolání, jeho nastávající měla mít 100 000 tisíc věna a ženichovi muselo být 29 let. Matka Aničky byla vdova. Naštěstí se dala některá nařízení obejít asi jako v každé době.Vojáci se spokojili tím., že se  za ní zaručil Dr. Karel Karas. Dne 20. června 1937 se jim narodil syn Petr.

Přišel nešťastný rok 1938 jak pro ně tak pro národ. Pro Františka byla jediná volba – splnit přísahu československého vojska. Aby ženu ochránil před pronásledováním, rozvedl se a Anička zůstala s Petrem u maminky v Unhošti. Patřil jí zde obchod Elektro proti hřbitovu.

V roce 1940odchází Farntišek Rosenfelder přes Slovensko, Balkán do Francie a dále do Itálie. Jeho cestamje svízelná, jsou chvíle kdy myslí, že zahyne. V roce 1944 přechází do východní armády, s kterou se po urputných bojích přes Slovensko vrací domů. Jeho deníky byly psány přímo na frontě. Zasloužily by si vydání pro bohatost zážitků a faktů, ale i pro svoji literární hodnotu. Deníky má jeho syn  Petr Patera.

Nyní je čas  vysvětlit změnu jeho jména našeho hrdiny. Není snadné se dobrat pravdy. Mohlo to být tak, že vojáci, zvláště důstojníci zahraniční československé armády užívali krycí jména, aby neohrozili rodinné příslušníky doma. Je mnoho podobných případů. Potvrdily nebo vyvrátily by to doklady Vojenského historického archivu. Druhá, pravděpodobnější verze, souhlasí se vzpomínkami paní Aničky: po konci války byl odpor ke všemu německému tak silný, že vyvolal vlnu změn příjmení. Takových příkladů je bezpočet. Prý to bylo přání samého generála Svobody, aby si František  Rosenfelder počeštil  jméno.Učinil tak a vybral si jméno svého otčíma, který ho jako pohrobka vychovával. Nebyl to příliš šťastný člověk. Železničář, který přišel na dráze o obě nohy. S Františkovou maminkou měl  ještě tři syny. František ho považoval vždy za otce.Tak se z Rosenfeldera stal Patera.

Dne 5. Květen ho zastihl v osadě Neubuz nedaleko Vsetína, kde byly stále ještě boje. To popisuje ve svých vzpomínkách. Po odvšivení v Uhřiněvsi se teprve  17. Května  vrací ke své rodině do Unhoště. Dne 9, června 1945 si znovu bere svou původní ženu Aničku v Clam Gallasově paláci v Praze. Za světky mu byli  spolubojovníci Míla Kašpar a Miloš Obdržálek.. Do Unhoště se vrací v hodnosti  plukovníka.. Jistě netušil, že jeho trápení není  ještě konec i když měl se sovětským  velením nedobré zkušenosti. Učil na válečné škole v Praze. Učitelské povolání mu nevyhovuje, chce odejít, Není mu to umožněno a proto se přihlásil na maršálskou školu do Moskvy. V roce 1949 se zdravotních důvodů z této školy odchází. V roce 1947 je povýšen do hodnosti generála. Při přehlídce dostává od  Koněva vysoké vyznamenání.

Dne 15. Června 1951, v den narozenin své ženy, byl náčelníkem generálního štábu generálem Bočkem bez udání důvodů z armády propuštěn. Nemůže sehnat žádné zaměstnání a tak odchází pracovat na pilu na Orlík. Později brousí na Poldovce v Kladně ingoty, za Čepičky je to k ponížení málo a musí pracovat ve stavebnictví. Konečně se dostává do Unhoště  na pilu. Režim je důsledný, pocítí to i jeho syn Petr. Není doporučen na školu ke studio a nastupuje v plzeňské Škodovce do učení černému řemeslu. Nemá k řemeslu žádný vztah, teprve po čase, kdy se poměry zklidnily se dostal na dramatickou školu. Splňuje se touha jeho maminky, která se věnovala ochotnickému divadlu. Několik let je hlasatelem v televizi.

Generál Patera byl jako průvodce Čedoku v sedmdesátých létech s pražskou  mysliveckou společností několikrát v Mongolsku. Vedle angličtiny a ruštiny, ovládal dokonale francouzštinu.

Generála Pateru jsem znala velmi dobře i jako čtenáře unhošťské knihovny, každý týden si odnášel osm knih, které za týden vyměnil za nové. Jeho žena  Anna Sojková se narodila  15. června 1917 v Unhošti, zemřela 30. září 1995 v domově důchodců v Unhošti. Osobnost , až do vysokého stáří. Sama do domova důchodců chtěla. Režim jaký tan v té době vládl, nebyl dobrý, plakala a říkala jak jsou na sestřičky zlé. Jedna řekla: „My ti ukážem!“ a také ukázaly, jejich jednání jí  opravdu ukrátilo život.. Byla jsem u ní tři dny před smrtí, vzpomínaly jsme na  na dřívější život v Unhošti, výborně jí to mysllelo, ale už jen ležela, byla v naprosté pohodě se svou přítelkyní paní učitelkou Boškovou, se kterou byla na pokoji.. Přežila svého Františka o téměř  deset let. Byla mu důstojnou družkou a zaslouží si naši vzpomínku i ona.