Život r.1925 - 1938

 
 
1.     Život v létech 1925- 1938
  Jak to bývá, musí se člověk nejdříve narodit, aby mohl svůj životopis v potu tváře sesmolit. Mám sice z dětství a dalších let mnoho neúplných záznamů. Tak s chutí do toho.
 
Narodila jsem se mezi Řípem a Sovicí kde protéká Labe, vesnička se jmenuje Kyškovice.
Zde se narodili moji oba rodiče.
 Rodiče matky: můj dědeček Josef Čmejla se narodil 13.1.1865 v Černěvsi, babička Alžběta Horáčková 18.4. 1872 ve Vědomicích. Oddáni byli v kostele ve Vetli 19.2.1895. V roce 1896 koupili domek v Kyškovicích. Měli pole, zahradu a později obchod Kramářství a hokynářství.
  Rodiče tatínka: Josef Malý se narodil 11. 12.1865 v Kyškovicích, babička Anna Pokorná 21. 6.1870 v Lounkách.  Oddáni  byli  28. 10 1895 v kostele ve Vetli. Dědeček byl krejčí, hostinský a ještě před 1.světovou válkou až do jeho smrti 1930 starostou Kyškovic.
 
  Moji rodiče Josef Malý a Anna Čmejlová byli oddáni 12. listopadu 1923 v Roudnici n/L na      úřadě.
 Oba se narodili v Kyškovicích tenkrát okres Roudnice  n/L.  tatínek   Josef  Malý * 28 července 1896 na Hamráčku  čp. 42,  maminka  Anna Čmejlová  * 3. dubna 1900 v čp. 5.  Zde jsem spatřila světlo světa i já 15. dubna 1925 po hodině dvanácté, byla středa. Ženy – sudičky  šly na  sázení stromků, dozvěděly se u Malých mají holku, které rodiče dali jméno Naděžda. Otec byl v té době nezaměstnaný vrátil se v roce 1920 z  Ruska  jako legionář, měl  mít přednost v zaměstnání, trvalo  to do listopadu 1924  kdy po osmnácti žádostech, byl konečně přijat do státní služby k bernímu úřadu v Kouřimi  jako berní vykonavatel - exekutor.  
 
     Ještě jsem se plenek nezbavila a stěhovali jsme se do Kouřimi. Bydleli jsme na Dobropůlské ulici u Batelků,  vedle bylo zahradnictví pana Fiřtíka. Měla jsem uvolněné  v plotě plaňko a kdykoliv  jsem si vzpomněla, šla jsem na návštěvu. Jen jsem si pamatovala, že pan Fiřtík mně  posadil na klín  nasadil mi sluchátka, slyšela jsem hudbu a hledala muzikanty a  kde   sedí.  To byly pravděpodobně začátky radia, byl to rok asi 1928.
 
   Naproti přes silnici byl  sirotčinec,  vychovatelky tam byly jeptišky, na děti byly zlé nesměly ani na zahradu,  přišel vychovatel, muž který s nimi hrál venku různé  hry a výchova se trochu uvolnila. Zde se ještě narodil  6. dubna 1928 můj bratr Jaroslav, říkali jsme mu Sláva.  Za rok 16. května 1929 se narodila  moje sestra Miroslava to už jsme  bydleli u fotbalového hřiště v Nouzákách.  
 
   Byly to tři stejné domy.   V  prostředním bydleli státní zaměstnanci  kteří měli tři místnosti a  spíž,  v této místnosti byly dlaždice a  tak to byla kuchyň a dva pokoje.  V  ostatních dvou domech bydleli řemeslnící, dělníci a nezaměstnaní. Ti měli jednu místnost, chodbičku jako  kychyň a malinkou místnost jako spíž. Chodila  jsem ke své nejlepší kamarádce Věře Jáskové, v malé místnosti měli špajsku s dvěma zásuvkami v jedné byla homole cukru. Jakmile Věra  zjistila  že není zamčena, vzala sekáček a kousek cukru usekla. Bylo mi divné  proč před dětmi potraviny zamykali.  U nás to nebylo.  Dále v místnosti měli jen manželské postele, stůl a židle, hlavně  hrací  obraz  ten  jsem jim záviděla. Jak spali nevím. Měla ještě dva bratry. Na schodišti byl společný vodovod s každé strany na pavlači záchod. V prostředním domě pro dvě partaje společný a v ostatních domech pro čtyři partaje.  Po ránu bylo slyšet nadávky, křik kdy se partaje mezi sebou hádali,  slovy nevybíranými.
 
    Nejprve jsme bydleli v přízemí, zde jsme všichni tři prodělaly spálu. Měli jsme domácího lékaře, Svatopluka Řeháka, /* 1896/ který býval i při porodech. Nechtěl nás dát do nemocnice do  Českého Brodu, kde v  té době umíralo hodně dětí,  usoudil, že nám bude lépe doma. Vím, že byla zima, my přitisknuté nosy na okně a záviděly dětem zimní radovánky. Na dveřích musela být cedule. Nakažlivá nemoc. Maminka nesměla nakupovat a tak chodil tatínek.  Když se narodila sestra Mirka byla maminka po porodu velmi špatná a když přišla v roce 1934 do jiného stavu doporučoval lékař  aby dala dítě pryč. Chtěl  jí  vyjednat  potrat v Praze, maminka odmítla, tak se narodila Hanička. Hanka se narodila a maminka se opět uzdravila. Vše se vrátilo na své místo. Řehák  přemlouval  maminku, aby jim Haničku dala za vlastní, že mají dva kluky a manželka touží po dceři, pokud by  měli třetí, bude to zase kluk.  (Jeho syn byl vynikajícím  očním  lékařem v Hradci Králové.) Maminka to  neudělala i když jsme neměli na růžích ustláno.
Od první třídy jsem chodila k tomuto lékaři i na ošetření zubů. To nebylo vrtání na elektriku, šlapali a vrtali, bylo to velmi bolestivé. V  té době obvodní lékaři dělali vše, lékař musel k pacientu v každou denní i noční hodinu. Ještě si pamatuji  jak bylo povinné očkování proti záškrtu, dostala jsem injekci a dusila se, až do rána jsem kloktala, bylo mi zle. Druhý den v poledne přišel pan  doktor Řehák už jsem jedla  hovězí polévku s domácími nudlemi a lívance.  Mezi dveřmi prohlásil  - máme vyhráno.
           Kouřim – město mého dětství, nejkrásnější léta v mém životě. Vše na dosah ruky.  Fotbalové hřiště,  neohrazené, kolem něho tekla strouha, nad strouhou poletovali motýli,  šídla,  všech možných barev, přeskočit strouhu pro mne byl problém. (Při pohledu od nouzáků) Vlevo byl Horovic rybník ,nikdy se tam nekoupalo, jen bruslilo. Dále vedla cesta  kolem lesíka se skautovnou a dále mlýn „Hrázka“  v té době byl slyšet jeho klap Nad ním bývalo makové pole, po sklizni  jsme chodily paběrkovat , sypaly mák rovnou. Také zde  létal  jeden z prvních známých letců František Novák.  Mezi mlýnem a  Nouzáky bylo fotbalové hřiště po pravé straně koupaliště, v létě naše eldorádo. Od rána do večera, jen na oběd jsme doběhly, opálení, hubení. Sláva dostal cestou přes hřiště žihadlo, chodil bos a noha mu vždy otekla, ale moc jsme si toho nevšímaly. Zaviděla jsem Nadě Brixiová jak jí plavčík Uhlíř učil plavat na tyči a kolem těla popruh, později, skákala do nejhlubšího, bazénu, dělala šipky.
Učila jsem se sama,stoupla na schod, odrazila se a chytila se těch klouzavých nevábných dřev kterými byly ohraničeny bazény. Pořádně  jsem se plavat nenaučila. Před vchodem do koupaliště byl ještě jeden rybník plný žabince., zde se nikdy nekoupalo ani nebruslilo.  Dále vedla cesta ke třem pískovnám. Tam bylo co obdivovat a těch  motýlů, tenkrát vzácný  otakárek fenyklový. Dnes je tam skanzen.
 
 Tam kde byl Horovic rybník za ním tekla strouha která obtékala fotbalové hřiště, na jaře  všude plno fialek, petrklíčů, plno malých žabek, které se vydaly na cestu  kde byla silnice do města a kde končil zděný  spodek plotu u velké zahrady.  Sláva  je  dával do kapsiček a nosil je zpět do rybníka. V květnu se třásli ze stromů chrousti, bývalo jich mnoho a krmily se s nimi slepice. Zima našeho mládí bývala už od října do března, (1930 – 35), zasněžená  krajina, zamrzlý  Horovic rybník kde se sekal led, mnoho kluků při skákání z kry na kru se vykoupalo. Bruslilo se na koupališti, brusle byly na kličku a věčně nám padaly. Nepamatuji, že by měl někdo brusle rovnou na botách. (1930-35).
Sáňkování od koupaliště dolů velmi malý kopeček, silnice a strouha. Jednou jsme s bráchou přistáli uprostřed  strouhy, kde bylo po kotníky vody  a my tam svorně plakaly až nás máti vysvobodila. To už jsme byly větší, dostaly nové sáńky a šly sáňkovat na druhou stranu kde byly zahrádky. Již jako odrostlejší jsme sáňkovaly za domem kde byly zahrádky, byl to pro nás větší kopec, měli jsme nové saně a na nich nás bylo, co se vešlo.  Jezdily   ještě  rovnou asi po deseti schodech tak dlouho až se nám sáňky rozsypaly. Otec je  dal okovat. .Jaro začínalo kolem března, to bylo her kolem  baráků.
Na schovávanou, na zloděje na četníky. .Přitom se prolezla kde jaká skrýš, nevyjímaje kurníků, chlívků atd. Nepamatuji jakou radost z nás  maminky měly. Dříve se na umazání moc nekoukalo. První bylo hra v kuličky, udělal se důlek a pinkalo se, když  se netrefil, hrál další. V důlku byl míč a říkalo se „polévka se vaří maso na talíři, sežere to Němec, Čech, atd.–  kdo uchopil první míč tak to opakoval. Na chodníku  byl namalovaný panák k tomu byly pravidla jak se má skákat. Co bývalo na jaře chroustů s těmi se krmily slepice.
 
Vracím se do října roku 1934 zde se narodila moje sestra Hanička bylo to  9.října den kdy zavraždil krále Alexandra, ten den bylo krásně, sbírala jsem cukrovou řepu která spadla z vozu, maminka z ní vařila syrup a nebo pekla řepánky, byly to buchty plněné řepou a mákem.  Sláva z Mirkou  asi se  často vraceli domů a tatínek jim mezi dveřmi dal na čokoládu a museli pro ní  do města, kolikrát se to opakovalo nevím. Že se u nás  rodí další život o tom jsme neměli tušení, Než jsme šly spát tatínek otevřel pokoj a my jako tři sudičky v nočních košilkách se šly podívat na další přírůstek do rodiny. Ani jsme se moc nedivily.  Že je maminka v jiném stavu to jsme neviděly jen se pamatuji, že den před tím byla u nás prát Bedřiška Jelínková, ta bydlela vedle v domě. Tatítek vše dělával sám, drhnul podlahu myl okna a maminka chodila s námi na procházku. To byla taková móda, že muž nemohl tlačit kočárek tak raději  dělal domácí práce. Jen prádlo mu nešlo , to si rozepral prsty.. Proto si na velké prádlo brali pradlenu. Maminka po Mirce prý byla velmi špatná – nemocná. Proto jí lékař další dítě nedoporučoval. Chtěl jí poslat na potrat do Prahy, to maminka odmítka tak se Hanka narodila  a máti se po ní uzdravila. Mirka a Hanka byly prý špatné až přišli na to, že měli velmi brzy zuby.To  zase poradila lékařka z Prahy, že když mají zuby musí je už jinak živit. Moc ráda jsem jí nevozila. Raději jsem se učila jezdit na kole nejdříve jsem to zkoušela na šlapce, potom jsem prostrčila nohu pod rám, spadla  jsem, byla celá  odřená ale neodradilo  mne to, jezdit jsem se naučila.
Ještě v Kouřimi jsem začala kulhat, levá noha rovná sama.bez svalů, bolela podvrkávala se . Náš domácí doktor Svatopluk Řehák, naordinoval, horké koupele, píšťanské bahno, ale nic nepomáhalo, kulhala jsem čím dál více.
 
V roce 1936 přeložili otce  do Prachatic na berní úřad. Sehnal byt proti gymnasiu a o prázdninách jsme se stěhovali.        
           Vzadu na nákladním autě byl pro nás koutek kam jsme se vešli. Maminka a 4 děti. Byl krásný letní den, hezký výhled na krajinu. Kolem poledne jsme dorazili do Prachatic, Hanička dvouletá vzala kočárek a jela do města. Nevím,  kdo jí zastavil,  dokázala říci, že je maminčina z Kouřima, Obyvatelé věděli, že se tam někdo stěhuje. Jen jí přivedli, padla na rozbitou láhev od okurek, Za rohem bydlil lékař a tak jí jizvu nad okem zašil, má to vidět i 80 letech. Štěstí že to nebylo oko. 
 
Bydleli jsme v 1. poschodí, museli projít okolo několika bytů. Do pavlače měl každý, Dvéře, okno, to byla kuchyň, pokoj na druhou stranu proti gymnasiu. Náš byt byl na konci pavlače a další chodba  jen pro dva byty kde v chodbě byl společný vodovod   a splachovací záchod. Ještě malá chodbička do bytu dr. Raicha a našeho. Zde bylo okno a na okně kaktus, měl krásný květ  ale strašně zapáchal.
                 Trochu jsme se rozkoukali a v září nastoupili do české školy přejít celé náměstí projí branou  po kočičích hlavách, původního dláždění, to byla tak poloviční cesta. Škola se nalézala proti nemocnici, byla nová, světlá, parkety se leskly , museli jsme se  přezouvat.
              Domů jsem, vodila spolužačky Helenu Radovou byla z Volal a Růženu Krejčovou ze Strunkovic. Samozřejmě jim maminka dala také oběd, měli jsme snad každý týden lívance pečené na litém plechu pomazaný špekem, lívance pomaštěné máslem a skořicí s cukrem  nebo vdolky pečené na plotně, mazané s rozvařenými jablky, strouhaným tvarohem a smetanou. Moje chůze se horšila, otec mne vozil do školy na rámu kola, domů jsem to nějak dokulhala. Když bylo hezké  počasí, odpoledne vzala hůlku na záda malou nůši a s Vlastou Vojtovou jsme chodily   za Marketiny lázně sbírat klacíky nebo šišky domů na topení. V Prachaticích byla kamna jen na dřevo , uhlí se kupovalo jen do prádelny. Prádelna byla pod úrovní dvora kde byly byty těch nejchudších.Nad prádelnou a byty, byla továrnička na prýmky.Dvůr byl uprostřed domu kde byl  společný vodovod pro obyvatele bytů pod úrovní dvora. Zda bydleli česká matka a syn. Čím se živili nevím.
              Kolem roku 1937 začal jezdil do Rakouska a vždy po ránu jódloval, to se říkalo jakému si cizímu zpěvu. Od těch dob nemohu jódlování slyšet.
               Když jsme  přišli do Prachatic okažitě jsme chodili do sokola, nebyl daleko. Bylo tam i tenisové hřiště, Sláva chodil sbírat míčky, přinesl za odpoledne až 15.-Kč. Tenkrát to  bylo hodně, kilogram másla stál 8.-Kč. Chodívali jsme na Grilink na borůvky, když bylo potřeba za kasárna na houby – lišky, na hřiby se chodilo nad nádraží.Bylo jich tam , že otec řekl, seďte ať  je neušlapete.Také se sbírala padaná jablka , maminka  z nich  vařila jablečný rosol. Zavářeli jsme borůvky , houby nakládali do soli. Zavařovací láhve v té době nepamatuji.
               Já stále měla problém s levou  nohou , několikrát byla v nemocnici. Když mi jeptiška přinesla polévku s vypaseným červem,   stěžovala jsem si. Vyhodila ho a hladová dívka s kostižerem s chutí snědla. Od té doby   sourozenci mi nosili oběd z domova, škola bylo vedle nemocnice, podávaly mi ho přes plot. Léčení skoro žádné,  odstranění mandlí  spíše uštípli, jednu jsem spolkla. . Ještě mi dali  nohu na šest neděl do sádry, těšila jsem se jak budu chodit, bylo to jen veliké zklamání, noha  bez svalů a nemohla jsem se na ní, postavit . Nakonec mi primař napsal lék Natrojodit 05, byly to spojené dvě oplatky, dosti velké,musely  být uzavřený, jinak se rozpustily, lék jsem  užívala pět let Byla jsem tenkrát hodně mladá a za každou cenu chtěla chodit. Toto se mi stává i v mých  jednadevadesáti, že se mi chůze zlepší. Mám endoprotézy už přes deset let a stále doufám.
 
 
.