Ryby

V Kolíně jsme bydleli blízko Labe. Už jako malí kluci jsme chodili chytat ryby. Samozřejmě bez rybářského lístku. Nejraději jsme chytali u „kanálku“. Tak se říkalo místu na hrázi, kde ústila městská kanalizace. Tam bylo malých rybek nejvíce.

Někdy jsme jich napíchnutých na větvičce měli i deset. Maminka je ale neměla ráda. V čase nouze je sice usmažila, ale často je hodila slepicím. Ty ryby většinou smrděly. Ne rybinou jako jiné ryby, ale kanálem.

V dubnu 1945 se toho ve městě moc nedělo. Bylo teplé jako. Klid před bouří. Žádné nálety, jen občas přeletělo pozorovací letadlo. Po hlavní trati jezdily sanitní vlaky plné ofačovaných německých vojáků. Z úřadů kvapně odjížděli němečtí velitelé a úředníci. Nakládali kufry a manželky. Z továren na Moravě nás poslali domů.

Táta nebyl doma, sháněl něco k jídlu po vesnicích. Maminka se starala o nejmenšího bráchu, který měl 3 roky. Já byl nejstarší a měl jsem 15 let. Prostřední měl 13 a chodil ještě do školy. Já už jsem byl v učení. Tak jsme jednou odpoledne vzali kola a jeli na ryby. Mamince jsme to raději neřekli.

Za nádražím na slepé koleji bylo odstaveno pár vagónů a nějací vojáci si tam na ohni něco vařili. Jak nám později řekl táta, byli to Maďaři a měli té války až po krk. Rozneslo se mezi nimi, že u nich doma se už rozdává půda. Nejraději by už asi byli doma. Rozdali jsme si ubohé pruty a nahodili udice. Ale nic nám nebralo ani na žížaly ani na kucmoch.

Mezitím se u vagónů něco dělo. Přišli k vojákům nějací lidé a vojáci jim rozdávali trochu brambor. Pak ale přišlo těch lidí víc. Lezli do vagónu, kde měli vojáci pytle s jídlem. Lidé se snažili ty pytle shodit a odnášet. To už začali vojáci křičet a lidi vyhánět. Strážný vystřelil do vzduchu. A pak se ozvala další palba. Lidé prchali k řece, lehali si na zem. A my jsme byli na břehu řeky ve směru, kam ti lidé utíkali a kam také létaly kulky.  Naštěstí jsme byli za svahem, takže pár kulek plesklo před nás do vody.

Nečekali jsme, doplížili jsme se ke kolům a ujížděli domů. Pruty tam samozřejmě zůstaly.