Prašná ulice

Když jsem chodil do obecné školy ještě před válkou, bydleli jsme na okraji města. Ulice nebyly dlážděné, jen uválcovaný kámen a šedožlutý prach. Chodníky byly dlážděné. Po obou stranách ulice byly drobné domky jeden vedle druhého. Asi čtyři domy měly první patro a několik z nich i vrata na dvůr. Bydleli tam většinou železničáři nebo vdovy po nich. Byli tam i důchodci od dráhy. Ti byli poměrně mladí. Do důchodu šli strojvůdci po 25 letech služby. Po celé délce ulice byly prastaré akáty. Auta tam žádná nejezdila.

Jednou přijelo do naší ulice krásné malé auto. Aerovka, které se říkalo „cililink.“ Při startování se ozval zvuk jako zvoneček. Z auta svižně vyskočil voják – letec. Zamířil k domku, kde bydlela teta Anča. Byl to její mladší bratr. Jmenoval se Zdeněk Ťok. Sloužil v Prostějově. Seběhli jsme se kolem a čučeli. Za chvíli vyšel ven a chystal se odjet. Pozval nás kluky do auta. Nacpalo se nás tam šest. Čtyři dovnitř a dva vzadu za odklápěcím krytem pneumatiky. A jeli jsme na triumfální cestu městem.

Někdy naší ulicí procházel žebrák. Znali ho všichni. Byl zarostlý v rozbitých hadrech, které mu byly velké, a také byl němý. Říkal: „Ha-ha-ha-ha.“ Báli jsme se ho, protože měl takové upřené pichlavé oči. Ale naše babička se ho nebála. Říkala: „Ty máš asi hlad?“ A nalila mu misku polévky. To si pak sedl na schod a upíjel polévku bezzubými ústy.

Uprostřed ulice měli krámek Blažkovi. Byli to staří chudáci, kteří z toho krámku mezi důchodci tak tak žili. Paní Blažková byla kulhavá vysoká paní a prodávala tam. Pan Blažek byl huhňavý kmotr, který jezdil vozíkem pro zboží. V zimě přivezl bloky ledu z řeky, které měl celý rok vzadu ve sklepě na chlazení piva. Někdy v létě, když nás táta poslal pro pivo, nám pan Blažek odsekl kousek ledu. To byla pochoutka!

Paní Blažková chodila málokdy ven. Když šla, kulhala, a tak jsme schválně počítali: „Sto šest, sto šest,“ do kroku. Když se jí sousedky ptaly proč tak chodí, říkávala, že to má od jehly. Prý kdysi šila, zabodla si do ruky jehlu. Ta se zlomila a od té doby jehla putuje jejím tělem a každou chvíli ji někde píchne. Asi to nebyla pravda.

Jednou jsme si vymysleli zvláštní zábavu. Když jsme šli k Blažkům něco koupit, z pultu jsme sebrali pár papírových pytlíků. A Jirka Pokštefl vymyslel originální zábavu. Každý si naplnil sáček prachem z ulice a jeden po druhém jsme ten sáček vyhodili do vzduchu. Některý sáček se nahoře roztrhl a rozhodil prach do nádherného vějíře. Jiný sáček se ve vzduchu točil a odsypával na každou stranu proud prachu. Každý pokus byl jiný a my křičeli „hurááá“ každému výkonu. Ale jen do té doby než si toho všiml pan Vojta. Celý rudý ve tváři nás hnal až na konec ulice. Nebylo divu. Pan Vojta byl jedním z těch mladých důchodců a svůj domek neustále opravoval, vylepšoval, natíral.

Také jsme potkávali pana Krause. Byl to pán mohutné postavy a hrál v Kmochově dechovce. Šli jsme jednou prostředkem ulice. U pusy měl každý z nás kus klacku. Pan Kraus na nás volal: „Co to děláte?“. My odpovídali: „Hrajeme na kladinet.“ A on na nás: „Říká se klarinet, pitomci!“

Někdy v létě projíždělo ulicí kropící vozidlo. Byla to kovová cisterna tažena koňmi a vzadu rozstřikovala vějíř vody. To bylo něco pro naši bosou bandu. Poskakovali jsme v proudu vody a v krásném blátíčku, ve které se prach proměnil. Nádhera!
Na podzim roku 1938 se v naší ulici objevili uprchlíci. Před jedním domkem, který byl prázdný, složili z vozu rance a bedny. Druhý den jsme na schůdcích viděli dvě holky v tmavých dlouhých šatech. Seděly a nechtěly se s námi kamarádit. Ta prašná ulice se jim asi vůbec nelíbila.

Brzy začala válka. Školu nám zabrali Němci. Pochodovali ulicí se zpěvem. Der wir fahren gegezugelande. A bylo po krásných letech dětství.