Strejda Jarka

Nejmladší maminčin bratr se jmenoval Jaroslav. Ale všichni mu říkali Jarka. Byl o devět let starší než my. Ročník 21, nešťastný ročník.

Jarka byl takový velký kluk, kamarád. Učil nás jezdit na kole a plavat. Hrál nám loutkové divadlo. Chodili jsme s ním na ryby a na houby. Vodil nás na hřiště, kde jsme skákali do výšky a o tyči. Dívali jsme se na tenis a v trávě pak hledali ztracené míčky. Byl lakýrník. Barvy zkoušel na dvorku. Naši dřevěnou kadibudku jsme měli pomalovanou jako papouška.

Pak přišla válka. Jarku poslali do Německa na práci. V prvních dopisech babičce si dělal legraci z hromadné ubytovny a divné kaše, kterou dostávali k jídlu. Později už dopisy chodily babičce řídčeji. Hlavně, že žije. Válku přežil a vrátil se domů. Ale už to nebyl ten „velký kluk“, ale úplně někdo jiný. S nikým nemluvil, sedával na schodech na dvorku a hleděl do nebe. Našel si práci v železniční dílně, kde se opravovaly vagóny. Opravené vagóny natíral barvou. Do práce jezdil na kole. Kdo ho viděl jet, myslel, že se zbláznil. Ujížděl největší rychlostí, nehleděl na křižovatky. Řítil se zprava doleva. Sousedi říkali, že se zbláznil. Ale náš táta říkal, že nepřišel o rozum, ale ztratil pud sebezáchovy.

Až později, to už jsem se učil daleko od domova, maminka vyprávěla, proč se Jarka tak změnil. Bylo to v posledním roce války. Jarka natíral nějakou vysokou železnou konstrukci. Byl přivázaný až nahoře. Nastal nálet! Továrna hořela okolo něho a pod ním. Hasiči ho sundali asi za dvě hodiny. Prý nemohl mluvit a třásl se mnoho dní. Tak to bylo. Za nějaký čas mi přišel dopis z domova. Jarka už nežije. Při své bláznivé jízdě vletěl pod auto. Bylo mu sotva 40 let.