Vzpomínka na květen 1945

 Na květen v roce 1945. Byla takové pěkné počasí, kvetly šeříky a byl konec války. Bylo mi 14 let To byla doba na kterou se nezapomíná a těžko je vyjádřit tu atmosféru, naplněnou řevem tanků, nadšení osvobozených a osvoboditelů, úsměvy, jásot a mávání nebraly konce. A to vše zalité jarním sluncem . Ještě dnes mi zní volání rozhlasu o pomoc, česky,, anglicky a rusky. Co to bylo pro  nás když jsme  znaly ze školy jen němčinu.

Do Unhoště přijela motorizovaná jednotka. Vzpomínám jak nás, kapitán, který bydlel u babičky, vozil v dřipu, jak oslavovali vítězství ohňostrojem, jak vařili na hřišti výborný vojenský guláš, jak promítali na hřišti hrůzostrašné filmy z koncentráků, jak Nikola pobočník kapitána hrál na zahradě na gramofon s klikou a vzpomínal na maminku. A vzpomínám, jak  ruský vojáček byla moje první tajná láska. Bydlelo jich několik naproti u Jelínků. Učarovali mi jejich uniformy. Volná halena přepásaná koženým páskem, lodička slušivě nasazená na stranu, vysoké kožené boty. Ten můj byl fešák, tmavovlasý a já jsem ho pozorovala jen přes okno. Hrál na „garmošku“ zpívali a tancovali a já záviděla starším děvčatům, že mohou být při tom.

Pamatuli se jak se všechno zdálo smutné, když odjeli. Potom přišli další vojáci, to už byli tak zvaní koňáci. To už jsme se moc nekamarádili.

Ještě vzpomínka na UNRU, to byla pro nás potravinová pomoc od Američanů. Dostávali jsme každý den vydatné přesnídávky ve škole. Výborný guláš se smatanou, chleba se  zvláštním máslem, paštikou a sýrem, nějakou rybí pomazánky, burskou pomazánkou, kakao a jiné dobroty, které jsme neznali
.
Ale něco mně mrzí. Těšili jsme se s Rudlou na avízovaný program v televizi, vzpomínky  na boj o rozhlas. Ale byli jsme tím koncem zklamaní. Mám dojem, že nemocí Čechů je, že si předělávám dějiny podle toho, jak se nám to hodí, ale to přeci dělali i Němci a komunisti. Proč ve zmiňovaném pořadu úplně vynechali skutečnost, že volali o pomoc i v ruštině, proč se vyhnuli vzpomínce, jak lidé v ulicích vítali tanky. Co na tom, že to byli ruští vojáci, ti nemohli za to, co naplánovali velitelé a politici a kolik jich v poslední den války padlo! Je to nespravedlivé, stelně jako bylo nespravedlivé, když komunisté úplně vypustili osvobozeneckou armádu v Plzni.

Nezlobte se, že jsem se nechala unést. Oba s Rudlou jsme byli jako protifašistický živel propuštěni po roce 1968 z práce, já ze školy a Rudla z armády, cítíme to jako zkreslování dějin.

                                                                        Irena Bláhová – Valtrová.