Plovárna

V Kolíně na Labi byla kdysi plovoucí plovárna. Byl to velký dřevěný prám zakotvený u břehu a na dně. Celé léto na té dřevěné ploché plovárně bylo plno dětí. Ty větší se tam naučily plavat, ty menší uvázal pan Jindra pásem na dlouhé bidlo a rázně je povzbuzoval.

Toho dne jsme si s bráchou zaplavali a chystali jsme se domů. Sušili jsme se na hrázi nad plovárnou. Najednou připochodovala skupina Hitlerjugend. Byl rok 1940. Začali se svlékat a šaty rovnali vzorně do dvou řad. Bylo tam dost místa. Když ti kluci byli v plavkách, vypadali jako my. Všichni byli stejně ostříhaní. Pak se postavili ke svým hromádkám a cvičili rozcvičku. Najednou se na nás ten jejich velitel rozeřval: „Marš, všichni pryč! Neslyšíte?“ Všichni strnuli a nehýbali se. Ti malí němčouři se rozběhli a shazovali do vody všechno, co tam naši měli. Trenýrky, trička, tenisky. A kdo seděl na prkně s nohama ve vodě, letěl také.

Začal křik. Ti, co byli vodě, lovili své věci. Ti, co byli na břehu, honem skákali do vody, ať jim oblečení neuplave. Němčouři se bavili. Uháněli jsme rychle domů. Poprvé nám došlo, že to od těch němčourů nebyla klukovina, ale nenávist. Že jsme pro ně jen obtížný plevel, že překážíme. A mohou si dovolit, co chtějí. To ponížení jsem si pamatoval celou válku, i když jsem později zažil všelijaké hrůzy: nálety, trosky, střelbu, transporty. Ten klukovský zážitek nezapomenu.