Z vyprávění mé mámy aneb ztracená válečná generace

Moje máma se narodila v r.1924 ve Stodůlkách u Prahy, ale brzy se její rodina přestěhovala do severočeského Falknova, kam byl povolán k výkonu služby její otec, voják z povolání (býv. italský legionář). Toto sudetské městečko tehdy ještě neleželo uprostřed měsíční krajiny povrchových dolů jako dnes, ale bylo obklopeno krásnou přírodou a dýchalo klidem a pohodou.

Všichni považovali za normální, že mezi sousedy Čechy se mluví česky a do krámu se nechodí pro chleba, ale pro brot, protože kupec je Němec a česky to patlá všelijak. Parta dětí z vojenského činžáku má k dispozici v zahradě pěknou dřevěnou besídku, kde se schází, městečko ožívá každoročními sokolskými oslavami, v neděli se chodí s rodinou a přáteli na dlouhé vycházky po okolí, podívat se třeba na vyřezávaný betlém.

Po skončení obecné školy nastupuje Věrka do primy karlovarského gymnazia, kam denně dojíždí vlakem. Ve škole se jí líbí, nejvíc zbožňuje kreslení s prof. Vanišem, ale nevadí ani čeština, němčina, latina. Idylické dětství končí s nástupem Henleinovců, napjatá atmosféra a ozbrojené bojůvky Němců vyženou poplašenou matku s dcerou před ukončením kvarty do Prahy, kde žije matčina sestra Růžena (otec je zrovna na vojenském cvičení mimo domov). Odjíždějí jen s lehkým kufříkem, až později se odváží matka s najatým náklaďákem zachránit alespoň část nábytku naházeného zatím do sklepa, Věrčino pianino je už ale navždy ztracené. Pražáci se na nově příchozí dívají často nevraživě jako na zbabělce. Pokus o pokračování ve studiu na pražském gymnaziu se nezdaří a v rodině je rozhodnuto, že Věra nastoupí do tříletého kurzu šití.

To už je i Praha obsazena Němci a Věra zažije při své ranní cestě do kurzu i razii ve studentských kolejích a deportaci studentů. Bydlí u své bezdětné tety a strejdy (rodiče se odstěhovali do Rakovníka) v Břevnově, strejda je elektrikář, jako živitel rodiny samozřejmě hýčkaný i stravou, válečný lístkový přídělový systém je neúprosný. Žít ale se chce, a tak učnice Věra podniká se svou mladou pražskou partou návštěvy bijásků, později v jediné skládané sukni a blůzce vyráží na tancovačky.

Vzpomínala na jeden posilvestrovský návrat z Lucerny, jak se ve střevíčkách brodili ve sněhové kalamitě zpátky domů, když tramvaje nejezdily. U tety je rádio, které doma nebylo a tak objevuje kouzlo vážné hudby, operet i dobových šlágrů. Šití není žádná idyla, paničky jsou rozmarné, šéfová neúprosná a třeba i na Štědrý den je třeba ještě dlouho do odpoledne roznášet hotové dílo, než může odjet na svátky za rodiči do Rakovníka. Tam se vrací po ukončení kurzu a složení závěrečných zkoušek a nastupuje do práce jako dělnice v hřebenárně, kde už pracuje její otec (po rozpuštění čs. armády po okupaci). Ani tady však neujde povolávacímu příkazu na nucené práce do reichu. Odjíždí zvláštním vlakem v březnu 1944 do Berlína, kde se má vyučit revolverářkou ve fabrice Argus na Bornholmer Str. Ještě s jedním Bulharem je vyčleněna jako překladatelka znalá němčiny a asi ze stejného důvodu si ji vybírá Brotfabrik (pekárna) Regel na výpomoc do kanceláře na okraji Berlina ve Wittenau.

Tady má štěstí v neštěstí, Reglovi jsou z těch slušnějších Němců, chovají se k ní přátelsky a naopak ji varují před svým nebezpečným zaměstnancem - náckem, s jejich dcerou Ingeborg se i spřátelí. Do lágru někdy přiváží i trochu přilepšení ke stravě v podobě pekárenských výrobků. Má důvěru svých zaměstnavatelů, vyřizuje po Berlíně různé obsílky, ale je to v době největšího bombardování, je to nebezpečné a trasy mnohdy neprůjezdné. Je svědkem každodenního vstupování tisíců Berlíňanů v průvodech do obřího krytu v centru před nočními nálety. Kryt pod lágrem, kam v noci prchají ony, je mnohem rizikovější, pod budovou vedou potrubí a při zásahu by asi byl zatopen a nebezpečí je vysoké. Ubytovány jsou v obrovských halách s desítkami postelí, kam si nacpaly slamníky slámou, jediný polštářek přivezený z domova a vyfasovaná obyčejná deka, tak vypadá azyl po práci. Jejich komunita neujde ani invazi vší, zahájí se petrolejová kúra, plechová koryta se studenou vodou příliš čistotě nepřejí.

K jídlu většinou eintopf, na neděli dva skoro bezmasé vuřty, minimum prádla a ošacení, na nohou dřeváčky-sandály. Ale i tady si mládí najde svou neděli, v partě se jede na některé z písčitých berlínských jezer na vykoupání a svět je alespoň na chvíli růžový. Ne všichni totálníci žijí tento život. Čeněk, který vymaloval krásný obrázek z Berlína do Věřina památníku, žije s německou paničkou, těžko soudit. V červnu 1944 si Věra vyřídí dvoudenní dovolenou, která jí umožňuje pohyb v okruhu asi 50 km od Berlína, ale tajně usedá na vlak do Prahy. Nervozitu před hraniční kontrolou na ní zpozoruje skupinka českých mariňáků, která jede z Hamburku a nabídne jí riskantní pomoc. V rohu u okna skrčená pod haldou kabátů tak přejede hranice, kontrolu na Hlavním nádraží v Praze přelstí suverénním odkazem, že doklady má u někoho vzadu za sebou a je doma.

Útěk a pobyt u rodiny by ale mohl skončit kárnými opatřeními, z nichž to nejmenší je ostříhání dohola. Otec proto zařídí u českých známých, kteří pracují na úřadech, pardon ze zdravotních důvodů a tak se po čtyřech dnech vrací Věra do Berlína. S přibližující se frontou přichází v listopadu konečně odsun do Čech do čakovické Avie a po Novém roce 1945 je zařazena jako pomocná síla na stavbě v Kutné Hoře, odkud už koncem dubna utíká do Prahy k tetě. Tady prožívá bláznivě radostné, ale i zmatečné dny osvobození a odjíždí do Rakovníka k rodičům.

Myslím, že tato dramatická léta velmi poznamenala další život mé matky, svou inteligencí a schopnostmi měla na víc, než na nekvalifikovanou práci dělnice a dost nuzný život.