Okupace 1939-1945

Jiří Pergl
 
Byla to pěkná mela. Nejdříve dokonání zrady Slováků, po tom komedie s cestou Háchy do Berlína s úpěnlivou prosbou o „ ochranu“. Dozvěděli jsme se jen to , že v příšerném počasí vstoupila na území zbytku  republiky německá vojska. Od té doby mne zlobí termín „protifašistický“ odboj proti nacismu, apod. Pro mne to byl a bude Němcům, ať to nejrůznější ideologie halí do  jakýchkoliv roušek, kde viděl  v Praze 17. března vítěznou parádu německých vojsk a byl svědkem bezmezného nadšení německých soukmenovců v Praze a smínky z ostatních měst, kde bylo jen pár Němců a nebyli zabrány, nemůže o tom pochybovat. Jaké výmluvy na nemorálnost kolektivní viny – to byla skutečná vina všech.

To, co v Praze následovalo, nemělo do té doby obdoby. Jako kobylky přepadali němečtí vojáci obchody všeho druhu., nejvíce potravinové. Zlodějský kurz koruny k marce 1:10, když reálný kurs byl sotva 1.17, posílila kupní schopnost okupačních vojáků, zatím co zemi připravila o miliardy, k tomu bez náhrady zabraná výzbroj a výstroj armády, budovy kasáren, výcvikové prostory, střelnice, cvičiště, letiště a vojenské lesy. Státní podniky, statky,, doly. Část aktiv České národní banky – jen zlato se podařilo včas odvézt. Němci měli tolik drzosti, že žádali o jeho vydání, zrovna tak jako nárokovali budovy a majetek velvyslanectví republiky.
V Hostivici a okolí přinesla okupace zmatky. Němci zabrali jako ubytovnu budovu Sokolovny, protože místní kasárna jak na prachárnách tak v Hostivici sotva   pojmula  stráž, která byla určena pro hlídání munice nahoře nad Hostivici /Na posvátné – dnes letiště/. Tak i dole ve vsi, kde byl dělostřelecký augmentační sklad.. Vojenský i civilní personál Němci převzali a nutili k pokračování v práci, nož nahoře bylo hlavně ničení prošlé munice a dole brakování skladu a jeho vdovování.

Hned první den došlo ke dvěma příhodám: někdo házel kamením po německé hlídce u skladu v Hostivici. Viníci byli odhaleni a německý velitel skladu se spokojil požadavkem, aby kluci dostali nářez. To splnili obecní otcové a učitelé tak dokonale, že jim kluci málem zůstali pod rukama, byli to opravdu kluci, Jarda Košťál a Josef Cipra. Mlátil je přeborník v Jiu- jitsu, snad se styděl a proto je bil bez citu.

Druhá příhoda  se odehrála na prachárnách. Tam se pálil starý prošlý střejný prach. Vysypávaly se tak zvané šuplíky, tedy pytlíky se střelným prachem, jejich počtem se  řídí dostřel děl velkých ráží. Prach se sypaů doformy spirály, aby odhoříval postupně, nějakou náhodou se do té spirály, dostala kapsle  roznětky a způsobila větší rámus než škodu, dáli se o škodě  vůbec mlavit. Největší malér byla několika minutová hluchota a chvíle strachu, těžko říci, jest-li větší u našich či u dozírajících Němců. Následek – internace velitele skladu štábního kapitána  Kožušníka a vedoucích směny na  place ve chvílích exploze, po dobrozdání německého pyrotechnika všechny pustili bez následků, byly snahy vykládat  explozi jako sabotáž, což je naprostý nesmysl.

Důsledkem okupace bylo oživení místních Němců. Do rad obecních zastupitelstvech zasedli, nevoleni, místní Němci.
V Litovicích  Jan Schmied, rakouský dělostřelecký důstojník z první světové války, sloužil v Hostivici v prachárnách, oženil se zde. Chvíli soužil v československé armádě, byl československý státní občan, pocházel z Mikulova. Z prvního manželství měl syny Honzu, který u něho když zařídil obchod, dělal příručího. Z druhého manželství měl syna Karla, který vyrostal jako Čech, byl ročník 1925, chodil se mnou do školy. Schmied byl kulatní obchodník, který svou takřka dokonalou češtinu nikdy  nezbavil přízvuku. Vystupoval jako lidumil, pravidelně přispíval na vánoční nadílku pro chudé žáky a to dost velkými  částkami.  Druhým byl  Leo Bereiter, železniční úředník, který měl postaveno v Jenečku a platil za seriózního člověka měl dva syny, Lea a Bedřicha a dceru Eriku. Všichni jeho potomci byli považováni za Čechy. Erika si vzala stavitele Tůmu, jejich syn navštěvoval školy v Hostivici, byl o dost mladší než já.

Nevím zda přijmuli okupaci s nadšením Schmied se začal objevovat v uniformě, prý to byl stejnokroj Treuhänderů, čas byli němečtí dohližitelé v českých nebo židovských firmách. Karel Schmied začal okamžitě chodit do německé školy. Honza zůstal doma nebýt jeho občasných  ironických nebo uštěpačných slov na adresu Čechů, nebylo by se poznalo, že je Němec, manželka z ryze české rodiny měla sestru, kterou si vzal starší Bereitera Bedřich. Asi to nebylo příliš zdařilé manželství, protože se chtěli rozvézt a německý advokát jim to rozmlouval poukazem na  dějinou  úlohu jeho příslušníků národa, který má ovládnout Evropu. Roztomilé bylo, že jeho žena rozená Horáková tak tak rozuměla německy., Béda měl mezi kluky kolem hostovického fotbalu tolik přátel, že rozhodně toho namluvil  víc česky než německy. (Zajímavé, že Bedřich  ani otec Leo nebyli odsunuti, starý proto, že měl manželku Češku. Béda snad také, ale ta listina notáře byla  skutečná, viděl jsem ji.
 
Leoš junior to byla jiná kategorie. Odešel brzy na frontu, na dovolenou přijel v uniformě SS. Při jedné dovolené se stalo něco, co se nikdy nevysvětlilo.  Leo měl za ženu dceru takového mírného kolaboranta. Byla to krásná ženská. Fáma říkala, že jí našel Leo s jiným chlapem a zastřelil ji. Ze služební zbraně. Nikdy nebyl, alespoň v místě vyslýchán. Asi pravděpodobnému eses  by  mu to asi prošlo bez následků zvláště k přihlédnutím k méně cenné rase oběti. Leo dosud žije někde v Německu. Nedávno byl na návštěvě v Hostivici a byl  od rostenců nadšeně přivítán.

Erika neměla po revoluci žádné problémy a její manžel byl po řadu let poslancem MěNV a předsedou stavební komise. Erika byla nadšená sokolka a byla na několika sletech.

Tolik o nových radních jen od Dr. Tejnora vím, že jeho otec považoval Schmieda za seriozního člověka a říkal, že  Schmied vícekrát upozorňoval na udavače z řad obyvatel Litovic. O jeho konci až na svém místě.
 
Pokud se týká dalších Němců v Litovicích, je možno je rozdělit na dva tábory. První jsou německé ženy, českých železničářů, vojáků, státních zaměstnanců, kteří si přivezli z míst svých působišť, Ať už z Rakouska  třeba z Banátu z tamní německé menšiny, nebo z českého pohraničí za republiky. Bez výjimky to byly vášnivé antinacistky  se kterými bylo riskem se zastavit na ulici, protože neřekly dvě věty, aby jedna z nich neurážela vůdce a  řížského  kancléře. Zajímavé je, že měli obyčejně bohatý a barvitý slovník, ale tak příšerný přízvuk, až to tahalo za uši.. Ani jedna se nehlásila k Němcům. Pro úplnost jejich jména. Paní Kučerová, Čejková, Holopírková. Jiné to bylo se skupinou Němců, kteří měli česká jména a ke svému němectví přišli všelijak.

Dostál – jeho žena byla Němka, jeho nejstarší dcera se považovala za Němku, zahynula  při náletů kotlářů někde na trati u Zákolan. Druhá dcera , manželka obecního strážníka Doležala, nevěděla čí je. Velmi hezká, pohybovala se v německé společnosti, ale jako Němka hlášena nebyla. Doležal byl dlouho považován za podezřelého, byl osobně arogantní, nepříjemný, rád používal cizí slova, mnohdy nerozuměl jejich významu. Nejstarší syn byl mechanikem výtahů a zahynul pracovním úrazem. Starý Dostal byl skladníkem ve Sanitäts parku, zřejmě nejprve v Hostivici, potom ve Veletržním paláci v Holešovicích a naposled v bývalém pivovaře v Bubnech tam prý také zahynul, podle fámy., šílené rodinou, na barikádách proti Němcům! Po revoluci Doležal i s manželkou někam zmizeli, ale neměli nejmenší potíže. Starou Dostálovou vzali sebou.

Mikulášové, dlouho jsem nevěděl, že jsou Němci – tedy státní příslušností. Věděl jsem, že starý byl lodní tesař v Hamburku, moc toho nenamluvil, tak že  jsem nemohl posoudit, jest-li  mluvil dobře česky, mladý mluvil trochu hrkavě, ale leckterý puncovaný Čech také. Oba nosili typické čepice, starý mohl s úspěchem dělat model mořskému vlkovi. Před mladým jsem se  nikdy neostýchal nadávat na Němce, mám jen dojem, že ta léta v Hamburku s jeho kosmopolitním prostředím, se oba cítili spíše lidmi, nějaká národnost jim nedělala starosti. Jen jednou se prořekl mladý, že se starý intenzivně účastnil pouličních srážek v Hamburgu při pokusech o revoluci po první světové válce a že mu sté doby nějaký škraloup. Prvně jsem se dozvěděl, že se hlásí k Němcům, když bylo v Sanyťáku nějaké shromáždění a na závěr starý zdravil vztyčenou   pravicí. Ada Šebek – šofér  Sanitparku, z okolí  Karla Schmieda než narukoval. Dostal velký výprask, když se kamarádi klamaného manžela dozvěděli o nevěře jeho ženy. Dostal moc, nic nehlásil, spíše proto, že se dal, jednak proto, že si začal s Češkou.

„Icyk“ Slezák – odporná figurka, holičský tovaryš v „Berlíně“ v Holešovicích (v Hnědém domě u nádraží Bubny). Nebezpečný práskač, úplně isolovaný, proto, že to o něm každý věděl.

Kordík- záhadná existence, o němž nikdo netušil, že je Němec. Bydlel u rodiny s kterou byl vzdáleně příbuzný. Jeho žena i dcera se chovali jako Češky, Čím se živil nevím. Byl nebezpečný pro svoji inteligenci, naštěstí brzy zmizel.

Papíkovi. On i ona, vzácně ošklivý pár. On železničář, ona doma. Česky mluvili bídně, ale plynně, bydleli u svého mistra, našeho souseda, v bubenských opravnách ČSD. Jezdili k němu dvě neteře, Ema a Gréta. Gréta měla něco s jazykem a hrozně huhňala. Emu jsme někdy brali do party. Gréta prý po operaci mluvila normálně. Pro nás na draka stejně bychom jí nerozuměli. Sotva přišel Hitler. Papíkovi narostli rohy. Říkal teď jsme tu my a něco uvidíte. A viděli jsme….Nezbývá, než probrat hostovické Němce.

Zastupitelstvo nemělo štěstí, aby chytlo alespoň rozumné Němce.  Nastoupil  železničář Haas výpravčí z Hostivického s nádraží. To byl janek, který dělal jenom potíže. Přednosta Fikar z něj byl připírán. Co řekl debil Haas, to se dělalo. Podobně se chovalo i obecní zastupitelstvo. Zvláštní sorta hostovických Němců byli lékarníci a ostatní vojáci ze Sanitparku.

Především madam Scherl, ještě nedávno paní Šírlová, ředězokovářka z Hostivice pod dnešním stadionem. Její muž o hodně starší nemluva měl doma řetěrokovářskou dílny a ona kovala jak chlap. Pak si vzpomněla ,že bude obchodovat. Koupila obchod někde v Praze a neprodělala vše jenom proto, že nastaly časy, kdy se prodalo vše. Pak se pokorně vrátila ke kovařině, než si vzpomněla, že je vlastně Němka a dostala místo v kuchyni pro vojáky sanitárku. Brzy byla vedoucí. Při německé ukázněnosti nebylo nic lehkého vařit pro vojsko. Vedoucí „táborové“ kuchyně pro civilní zaměstnance, paní Klímová, vzhledná čtyřicátnice, si mohla dovolit o něco více, tu ovci, jinde jinou černotu a tak se jedlo na tu bídu v civilní kuchyni daleko lépe.

Jak jsem se do Heeres SaNitäts Parku IX dostal? To bylo na podzim roku 1944, kdy Němci vyhlásili totální nasazení a zavřeli nám školu, měl jsem původně jít do Lodenic, kde v bývalé textilce, byla pobočka Junkers Weerke.(Po válce Gramofonová závody, co teď, nevím),ale protože na pracáku byl zaměstnán břevský Václav Hošek, byl z toho nakonec podnik v Hostivici. Tam už byla zaměstnána spousta Hostivických  kluků, které postihl podobný osud dříve. Ti byli uliti v tzv. 0Packraumu, což byla výpravna menších zásilek léků pro nemocnice na celém protektorátu.

Při nastoupení studentů bylo aale výslovně nařízeno, aby byli zaměstnáni manuálně při podřadných věcech. Takže jsem nastoupil na zahradě, kterou vedl místní zahradník pan Hájek, nevím jak a kde, ale v Saniťáku se příšerně kradlo. Byly tak kořistné zásoby a všech armád světa, ještě i z první světové války. Zvláště se kradly francouzské nemocniční deky, které byly velice podobné látce perziánu, kožek nenarozených jehňat, Z toho se šily dámské pláště. Z obvazového mulu se pletly svetry, které vyhlížely jako z angorské vlny. Z podvozků na nosítka se kradly malé pneumatičky, asi jako šlapadla na přední vidlici, leželo se na plátěném lehátku a řídítka byla pod ním, ta poloho byla  z ergonomického hlediska velice výhodná. Jízda unavovala o hodně méně než u klasického velocipedu, horší rozhled při tehdejším provozu vadil jen málo. Nedávno jsem v časopise viděl fotku něčeho, co se vydávalo za novinku, se tomu stroji z let války podobalo jako vejce vejci – venkrát se tomu říkalo Velocina. Na vytírání zadku se   používala jedině vata a fáče, to potom obsluha hovnocucu si zoufala, protože to udělalo neprodyšnou zátku už v prvních vteřinách.

Zkrátka,jestli-má někdo iluze o naprosté kázni Němců, tak at na to rychle zapomene. Oni totiž tu zlodějnu museli trpět, protože kradli v neuvěřitelných rozměrech. Odborná stránka provozu Saniťáku byla v rukou lékárníků, kteří v Rajchu nenechali svoje léky ženám. Třikrát do týdne odcházely z parku balíky léčiv, včetně takových jako inzulín, sulfatiazol, tišici prostředky a jiné vzácnosti, které se v říši vyvažovalo doslova zlatem  To nebylo všechno. V Jenečku u Tomků bydlel náčelník autodopravy a byl to šmelinářů král. V Jenečku se poráželo o přítrž a on zařizoval bezpečnou dopravu do Prahy vojenskými auty, s červeným  křížem. O tom věděl snad i říšskej protektor, nemluvě o tom kontrolních hospodářských organech. Poměry by vydaly na několik veseloher.

Když Angličané protrhli přehradu nad Kasselem přijeli dvě manželky lékarníků do Čech. Muselo to být v Kasselu i jinde veselé, protože když jednou vyznačovali Spojenci někde na dohled  falešný koberec (do kterého pak bombardéry házely bomby bez míření). Paní Müllerová, jedna ze dvou uprchlic z Kasselu dostala takový histerický záchvat, že jsme na ní seděli čtyři a ona s námi pěkně mávala, zatím co  Stabsapotheker Müller jí fackoval, že měla tvář oteklou pár dní. Nevěřila, že v protektorátě nálety nejsou. Měla sebou dceru Jutu, parchanta drzého až až, asi pětiletou. Tekla jim voda do bot, ale vychovávala dítka pořád v duchu Velkoněmecké říše. Měl a menšího kamaráda, se kterým cvičila (jeho matka byla brněnská Čeěka, otec na drontě- Němec). Juta zpívala Die Hajot (Hitlerjuge) marshieren a rozkovávala lavice nahrabaného sena paní Hanzlíkové, to bala matka kamaráda, který patřil do sestavy zahradníku mistra Hájka. Pravila vlídně „Parchante, koukej zmizet než ti naplácám“ Juta sice nerozuměla, ale vycítila smysl a její velkogermánské geny velily tu protivnou babku kopnout. Jenže Hanzlíková uhnula, Juta kopla do prázdna a jak ztratila rovnováhu, babka ji hraběma pomohla jednou ranou do zadku a Juta se rozplácla do shrabaného sena jako žába. Začala vřískat. Přiběhl M’uller a Juta žalovala. Matka Hanzlíková- český, ale  s tak názornou gestikulací, že tatínek pochopil, co se stalo a Jutě na místě nařezal. Asi měl zkušenosti s dceruškou.

Strach šel z jediného lékárníka, který byl metr, sice nežaloval (nepamatuji si, že by za těch půl roku a ani ne před tím, někdy bylo v saniťáku gestapo, nebo policie, zatím co jinde si podávali ruce). Jmenoval se Bachmann a jednu historku za všechny. Byl jsem určen k zatápění a udržování kamen ve dvou budovách. Kde byli ubytováni lékárnici i ostatní důstojníci, ev. S rodinami. Nevadilo mně to, to znamenalo trochu osobní nekontrovatelné volnosti. Dostal jsem ve sklapě kout,kde bylo palivo a dříví, také papír na zatop. Dodnes si nadávám, že jsem nedovedl ty papíry zachránit. Byl to totiž archiv. Rychlé divize Slovenského štátu z jejího nasazení na Krymu. Nosil jsem papíry z domova (otec měl trafiku, takže o makulaturu nebyla nouze) a ty papíry jsem dychtivě pročítal a odkládal je, ale bohužel Bachmanna napadlo, že je nepoužívám k podpalu. Donutil mně abych je před ním spálil. Tím to skončilo nežaloval. Je to velký škoda, protože se z toho dala zrekonstruovat celá cesta toho útvaru na Rusi. Byly tam rozkošné příhody, jak někde na Krymu dostali Slováci v jakési vesnici jako polivo jednu z chatrčí, ale vzdálenou od jejich ubikací. Začali rozebírat nejbližší barák a dostali se do konfliktu s Němci a byla z toho rvačka, kterou musela rozehnat vojenské policie. Nebo rozkaz, že důstojníci při transportech nemají nárok na přepravu soukromých koní, kteří nejsou evidováni v armádě, omezuje se váha  zavazadel na 200 kg.(!). Vylučují se z přepravy ženy, pokud nejsou s důstojníky řádně oddáni. Velkou část dokumentů zabírala rubrika,  nazvaná (ušli k partyzánom“. Nezachoval jsem z toho nic. K překvapení všech. Bachmann po reveluci už jako zajatec, promluvil perfektní češtinou, byl Sudeťák.

Ta moje funkce mi poskytovala  dost času na dlouhé hovory se dvěma vojáky, kteří jako nespolehliví nebyli zařazeni k bojovým útvarům. Starší asi přes padesát se jmenoval Fritz, dál nevím. Mladší tak asi 25 možná míň, byl Alsasan, který se cítil být  Francouzem a německy mluvil asi jako já. Fric byl typickým produktem Mnichova ( tedy města) odseděl si  deset let v Dachau, naštěstí pro něj v době, kdy to nebyl vyhlazovací tábor. Byl jedním z Moorsoldátů a byl na to patřičně hrdý, (to podle hymny dachavských muklů: „  Wir sind die Moorsodaten mit Schaufel und Spaten“ To proto, že chovanci tábora byli používáni k melioraci bažin). Chtěl jsem  za co ho zavřeli. Říkal, že za pomstu na udavači, či snad dokonce vraha svého bratra, který v bojích o převzetí moci  Hitlerem  byl příslušníkem rudých oddílů. Fric pak jednou se  na nějaké z mnohých slavností v Mnichově setkal s oním chlapcem na zahradním záchodku, čerstvě  natřeném, Fric byl menší postavy, chlap mrňous. Vzal ho za zadek a pod krkem a stěnu záchodku s ním vytřel, což se muselo na  hnědé uniformně SA pěkně vyjímat. Na závěr ho hodil přes zídku do křoví. Ještě ten den si pro něj přišli a putoval  Kzl, do Dachau.

Marcel měl historii daleko jednoduší. Byl zajat jako francouzský pilot a po zjištění bydliště přeřazen do Wehrmachtu. Neustále přemýšlel, jak by se dostal domů, nebo ke svobodným Francouzům. Chtěl  abych mu sehnal mapy na cestu do Švýcarska. Rozmlouval jsem mu to, protože by se nedostal dál, než do Plzně a za dezerci ho čekal provaz. Konečně se toho úmyslu vzdal. Komplikovalo to i jeho vzplanutí rpo Jindru Poulkovou, která byla zaměstnána v Saniťáku po uzavření škol. Jindra byla nápadně krásná holka s ideální postavou- vysoká štíhlá, velice podobná dnešnímu ideálu modelky. Tak jsem se ani  Marcelovi nedivil. Jindra však nejevila zájem. Pokud  vím, tak si s Němci nic nezačala.

Marcel  nakonec v posledním  tažením  rajchu přeci šel na vojnu a hned  v první chvíli byl raněn natolik, že byl poslán do zázemí, ale natolik lehce, že se objevil i v Hostivici hned v květnu 1945, ještě před demobilizací, už ve stavu francouzské armády,aby se pokusil Jindru získat. Marně. Škoda byl by to pěkný česko – francouzský chov.

Nebít války, byla by na zahradě Saniťáku pravá idyla. Většinou se sedělo v zahradní boudě, které se říkalo „kabuf“ Hájek jako tovaryš pracoval na zámeckých zahradách celé Evropy. Protože byl  skutečný odborník, zahrada prosperovala – i když říkal, že to těm skopčákům stačí, že by viděli, co by z toho udělal, kdyby měl takové možnosti. Dovedl se ozvat, Němců se moc nebál, svoje lidi si uhájil. Vrčel i na to, že mne ze správy Saniťáku používají k posilkám – pro maso, pro potraviny nejzůznějšího druho, „pro markytánské zboží“, jak říkali pestřé směsi tovaru od preservativu přes hřebínky a zrcátka k potřebám na holení. Ta skladba sortimentu silně připomínala převálečné „bosňáky“ – braťka co nosili celý krám na břiše. Svobodník (!)Freige, který zásobování  velel byl z Lipska a bosňáky znal, se tomu moc smál a musel vysvětlovat šéfovi, Oberzahlmeistrovi Ehlbeckovi, kdo ti braťkové jsou, protože on byl z Hamburku, měl tam velikou zasílatelskou službu a až tam braťkové nepronikli. K tomu titulu – Němci byli mistry ve vymýšlení hodností, Třeba už zmínění lékárníci. Oberapotheker byl poručík Stabsapothecker byl nadporučík, Oberstabsapothecker hejtman (kapitán), Ober stapothecker lubovník,Generalapothecker generál. Oberzahlmeiister byl účetní důstojník v hodnosti poručíka a pak vzhůru se stejnými předponami jako je lékárníků.¨

Oberzahlmeister Ehlbeck byl typický  německý konzervativní naciolista, kteří Hitlera trpěli, protože udělal to, k čemu jejich vlády neměli sílu, nebo žaludek. Zavedl v Říši „pořádek“.Potřebovali se navzájem, válka je trochu zaskočila. Ehlbeck nebyl žádný fanatický nacista, ale Němce se všemi klady i zápory. Pro nás moc těch kladů nebylo,ale Ehlbeck i Freige se ke mně chovali velmi služně, pro Ehlbeckova syna přibližně stejného stáří, jsem sehnal kvalitní soupravu rysovadel o kterou nebylo v Říši k zavazení Studoval v Hamburku techniku, přišel v Rusku o ruku v zápěstí, naštěstí levou. Závaděl se mnou hovory, zajímalo ho, jak se žilo před válkou a jak mezi sebou vycházeli Češi s Němci. Měl v Praze přítelkyni, ze staré  pražské rodiny a mnohým jejím názorům zřejmě nerozuměl.

Freige byl jiný ptáček. Když se nalízl  nadával na Hitlera, že bych mu byl nejradši strčil  pěst do huby, Naprostý pragmatik bez ideové zátěže. Pijácká historka První o vánocích 1944. Pro osazenstvo (civilní) sehnal někde  Freige sud  vína. Usoudil, že není možno rozlití svěřit některému nápitku, kterých v sestavě bylo dost a že to musí udělat někdo, kdo nepije. Volba padla na mě. Dostal jsem sadu lahví-muselo jich být  dost, sud měl obsah 104 litrů.  Začal jsem stáčet víno obyčejnou pitnou nálevkou. Když jsem ulil upil. Poprvé v životě jsem pochopil tajemství opojení ( ne ožrání) vínem, pomalu s chutí, s  rostoucím množstvím vinných výparů, blaženě pomalými pohyby stáčel dobrý mok, přirozeně, že jsem skončil ožrán na ultimo. Nápitkové čím dál drzeji kradli naplněné láhve za zády. Takže to skončilo jako by to stáčel Kubíček nebo Středa. Freige byl jiného názoru. Alespoň se to rozložilo do delšího času,jinak by se u toho seprali.

Vzpomínám na další, spolubojovníky za Saniťáku, šofér Jarda Jakubů z Chrášťaň truhlář, Vnouček ze Sibína s dohromady sedmi prsty na obou rukách, další šofér Volf dvojčata Kubíček a Středa, kteří svoji náklonnost k pití zaplatili životem ještě s pěti Rusy, když šli vysypat  koš s odpadky vedle kaufu, nastražili do svinstva velice zajímavé věci jako nejrůznější typy nůžek, skalpelů, chirurgických nití a jehel, pizety, balíčky atd. měli  legraci jak Ti zahradníci svinstvem probírají a přou se o nálezy.

Vedoucí té patry z pakraumu byl kamarád Pepy Petržilka že krade, to vědeli i na vránici a pokud to nepřekračovalo určitou mez a neohrožovalo to je, nic neviděli. Krást Němcům se považovalo za část odboje. V té době to bylo někdy v dubnu 1945, byl zoufalý nedostatek gumového zboží, plen,trubiček, škrtidel atd. Takže se vynášely. Pepa šel jednou domů a z nohavice mu koukala gumová hadice. To už bylo na otrlé vrátné moc a donutili Pepíka sundat sako, pak i kalhoty. Byla to slušná hromada co z něho stáhli. Chvilku váhali pak někdo zavolal Zahl meistra. Přišel, ihned poznal kolik udodilo, nařídil mu obléci a za zuřivého mrkíní vytáhl pistoli a milého Pepika vyvedl pod zbraní z brány aby se prý nikdy neodvažoval vstoupit do závodu.
 
Moje poslední pochůzka před koncem války byla do Standortskomandatur na hořejší Malostranské náměstí. Tam odtud jsem měl přinést dost objemný balíček Hostivic. To bylo 5.května. Ráno po cestě nebylo vidět nic nemorálního. Už když jsem vycházel, byly slyšet z Prahy výstřely. Dole na stanici elektriky odzbrojovali lidi vyplašené Němce, které ale po odzbrojené nechali jít. Bylo jasné, že nastala chvíle povstání. Měl jsem pro tuto chvíli úkol, jít s vojenským velitelem Hostivic Mirkem Zimákem vyjednávat kapitulaci saniťáku. Nešel jsem  tedy do Prahy, ale Nrudovkou vzhůru a Pohořelcem  do Břevnova a po Karlovarce domů, hned po prvních metrech jsem viděl profesora naší reálky Dr. Krämra. Byl z Chýně, kde měl matku a tedy ve stejném úmyslu já se dostat domů. Zajímavé je , že pocelé cestě jsme se nesetkali s žádnými náznaky příštích bojů. Nejotřešnější divadlo nás čekalo až v Hostivici u vrat domu Justy, kde leželi v krvi čtyři těla, ze kterých dosud vytékaly práménky krve. Tato událost zmrazila  celý další průběh, až do doby, kdy velitel toho oddílu – byli to SS  Galicien, tedy Poláci a Ukrajinci, odtáhli s celým oddílem i s hruboraženým kulometem zakopaným  u trati na kraji Čekala. To byl začátek zcela jiného sledu událostí, které vylíčím později.

Jenom ještě: Obrzahlmeister Elbek v tutéž chvíli, jako my s Kramerem nastoupili na opačnou cestu z Hostivice do Prahy. Měl starost o svou přítelkyni. Svezl se autem místní mlékárny, jejíž šoféři jezdili celou revoluci s mlékem do Prahy. Na Petřinách, těhdy prázdných je stavěla stráž radových stanic, které zde byly. Ehlbek  musel vědět, že  vedle mléka pod plachtou i nějaké pušky jsou. Ne korbě i nějaké zbraně Zazval na stráž, jestli nevidí, že autu velí německý důstojník. Zblblá stráž ho propustila.

Při vyjednávání v Sanitparku bylo dohodnuto, že osazenstvo parku zaručuje nevměšování, že bude pokračovat ve spolupráci s vojenským velitelem (byl v uniformš a proto ho respektovali§ a budou léčivy dále zásobovat nejen vojenské, ale i civilní nemocnice. Odevzdasl jsem za asistence Zimáka balík, ve kterém jak jsem se dozvěděl bylo sedm miliónů korun. Za to mi Ehlbek moc poděkoval. Nevěděl jsem za co. Ani na okamžik jsem nepomyslel na peníze.

Ehlbeck byl mistý čas v zajateckém táboře v Dobré a fáral v Kladně. Vrátil se do Hamburku a jistě pokračoval v zasilatelství.
Freige se stal po válce ředitelem velkého obchodního domu v Lipsku, kam za ním jezdily Hostivické ženy, protože opatřil věci jinde nevídané..

Paměť je zajímavý jev, co se všechno vynoří, když se začne soustavně vzpomínat! Co všechno je navždy zasunuto a marně taháš za ocásek vzpomínku, zalezlou do díry mozku.

Celé toho povídání má ještě jednu rovinu , kterou se také pokusím zachytit – je to čemu se říká hrdě odboj a co bylo spíše vrcholně nebezpečnou hrou, jejiž účinnost byla  minimální a přinášela přesto vědomí, že nejsme tak docela vlečeni.