Co lze zažít na přehlídce

V zimě 1954-55 nás nechal velitel nastoupit na cvičiště po jednotlivých řadách. Přijela skupina důstojníků a chodila od jednoho vojáka ke druhému. Vysocí a malí je moc nezajímali. Kluci sportovní postavy mezi 170-180 centimetry se hlásili jménem a písař je zapisoval. Pak byl rozchod, ale ti zapsaní museli zůstat. Řekli nám, že v květnu budeme na přehlídce v Praze.

Pocity byly smíšené. Ale většinou jsme se těšili. A pak to začalo. Cvičili jsme pochod celé jaro. V dubnu jsme jeli vlakem do Prahy, na Vypichu byl už postavený tábor s velkými stany. Ubytovali jsme se a pochodovali ke cvičení na letiště. Tam už to šlo zostra. Cvičili jsme vcelku i v řadách. Komisaři s rozdělenými úkoly nás sekýrovali: „Třetí zleva nohu výš. Držet pušku sevřenou rukou!“ A tak dále. Pak se na tribuně objevila bledá tvář ministra Čepičky. Hovořil o míru a o obraně socialismu. Na té rozlehlé planině, ale nebylo moc rozumět. A pak nácvik v noci na Letné. Smůlu měl ten, komu vycházel krok zrovna po tramvajových kolejích.

Druhý den jsme si mohli přispat. Ale už ráno nás budilo neobvyklé ťukání. Záplava ševců z celé Prahy nám do bot – půlitrů, přitloukalo cvočky. Proto jsme dostali rozkaz, nechat ráno boty před stanem. A pak konečně přehlídka. Čekání v úborech na letenské pláni bylo k nevydržení. Komu se chtělo čůrat, pouštěl to do písku pod sebe.

Konečně se přehlídka pohnula a my šli už volněji k táboru, na který jsme si už zvykli. Těšili jsme se do ulic plných krásných děvčat. Ale čekalo nás nemilé překvapení. První útvar má pohotovost v táboře. Do čerta! Mrzuti jsme vtrhli do jídelního stanu, kde na stolech zůstala spousta obědů. Nechali to kluci, kteří honem pospíchali do města. Tak jsme aspoň hodovali řízky, zákusky, hroznové víno. Takovou baštu jsme už v životě nezažili.