Zapomenuté vzpomínky na učitelská léta Václava Štecha ve Slaném

Na slánském hřbitově, ve druhé části hřbitova, střední cestou dojdeme ke kříži, kde nalezneme hrob, na jehož epitafní desce je jméno Františka Procházky. Narodil se ve Slaném 8. listopadu 1851, kde po absolvování gymnazia vstoupil na pražskou obchodní akademii. Po studiích pracoval v několika obchodních domech, byl ředitelem Živnostenské banky, úspěšně vedl Zemskou banku.
Největší zásluhy měl v lidovém peněžnictví. Založil Jednotu českých střádalů. Publikoval v časopisech, psal brožury. Zemřel v 92 letech.
Slánské Vlastivědné muzeum získalo z pozůstalosti obsáhlou kopii jeho vzpomínek na život ve Slaném a významné osobnosti, s nimiž se setkal. S láskou vzpomíná na školní léta a svého prvního učitele Václava Štecha.
„Do školy jsem začal chodit r. 1883. Měli jsme v prvých letech třídy v gymnazijní budově na náměstí v přízemí a s okny na náměstí, později v některé místnosti vzadu s vyhlídkou na Slánskou horu. Ve třídě nás tehdy bylo přes sto. Byli jsme v lavicích namačkáni až k nemožnosti pohybu. Jaká to musela být úžasná, nadlidská námaha pro tehdejší učitele.
Pokládám za své životní štěstí, že mým prvým učitelem nebyl nikdo menší, než pozdější slavný spisovatel, divadelní ředitel – organizátor a veřejný pracovník Václav Štech.“
Václav Štech se narodil v Kladně, po smrti otce se s matkou odstěhoval do Slaného, kde matka pracovala jako kuchařka v Piaristické koleji. Ve Slaném vystudoval piaristické gymnasium a v Praze studia pedagogická. Roku 1879 se stal učitelem ve Slaném, od roku 1894 v Praze. Na Žižkově byl správcem obecní školy až do roku 1905, kdy odešel předčasně do důchodu.
Ke Slanému měl vřelý vztah. Podílel se na založení divadla, knihovny a muzea, vedl divadelní ochotnický spolek a byl jednatelem Sokola.
Hodně cestoval po Evropě, své zážitky zpracoval v krátkých cestopisech. Literární dráhu začal povídkami, pokračoval novelami a romány, pro divadlo napsal řadu dramat a pro učitele řadu výchovných vzdělávacích příruček.
V roce 1884 se oženil s Aničkou Mrzílkovou, zemřela při porodu syna. Synem z prvního manželství byl kunsthistorik Václav Vilém. Po druhé se oženil v roce 1888 s Marií Brejchovou, s kterou měl pět dětí.
Zemřel roku 1947 v Praze, pochován je v rodinném hrobě ve Slaném.
„Náš pan učitel byl tenkrát švarný, mladý muž, 24 letý. U nás hochů, byl pan učitel zbožňovaným ideálem a kladli jsme jej vždy a pro nezapomenutelné vzpomínky, klademe jej i dnes, ve svém stáří, hned vedle svých tatínků a maminek.“
Václav Štech vedl žáky přísně, ale tehdy měli učitelé autoritu nejen mezi žáky, ale i rodiči. „Ostatně náš pan učitel dovedl být přísným s tak krásným pedagogickým kumštem, že spravedlnost trestu uznávala nejen celá třída, nýbrž i sám pokáraný chlapec. Ale jak bývalo krásné, když po takové bouřce pan učitel rozjasnil tvář, vzal své housličky a zpíval s námi národní písně, nebo okouzloval naše dychtivé mysli pohádkou o Blanických rytířích, některou povznášející národní pověstí, nebo poučováním o památkách lidu českého, o práci národních velikánů a nadšeným horováním o lásce k vlasti a národu.
Tehdy se u nás mocně rozněcovaly první plameny horoucí lásky k rodné zemi, jež pak již nikdy nepřestaly naše srdce hřáti. Ale pan učitel Štech ukazoval nám také svým mimoškolním životem, jak se láska k vlasti prakticky osvědčuje. Pamatuji si předobře, Jak jsem spolu s nynějším univerzitním profesorem Rudolfem Urbánkem, naším dnešním skvělým historikem dne 30. prosince 1883, kdy se ve Slaném otvíralo městské divadlo a hrálo se historické drama Josefa Jiřího Kolára „Primátor“ z namačkané galerie pozoroval našeho pana učitele, jak hrál konšela Ziku Vaníčkovic, oděn v historický kroj.
Ale pan učitel nehrál jen divadlo. Věděli jsme, že náš pan učitel je i slavným spisovatelem, místostarostou Sokola, zakladatelem i správcem muzea, knihovníkem, jednatelem místního odboru Ústřední matice školské a režizérem spolku divadelních ochotníků – a tohle vše, ta pověst a sláva pana učitele nás naplňovala hrdostí a pýchou a lákala a vábila abychom chtěli, a snažili se být jednou národu prospěšnými, jako náš pan učitel.
Však prof. PhDr. Rudolf Urbánek, DrSc., Štechův žák, nejlepší z nejlepších, o tom později napsal: ‚Jaké poklady se působením Štechovým přede mnou otvíraly, kolik podnětů mě odtud přešlo, kolik knih jsem si od pana učitele přinášel, abych je doma louskal s horečnou vášní posedlého čtenáře. Stal-li jsem se později historikem, zde byla půda, z níž k tomu klíčily první podněty.‘“
V roce 1885 se František Procházka seznámil s matkou svého učitele. „Byla to milá, usměvavá a vlídná stařenka, plná vtipu.“ A při výletu do Lidic se s Rudolfem Urbánkem seznámili s budoucí manželkou Aničkou Mrzílkovou. „Za dvě léta na to, mladistvá choť páně učitelova, byla mrtvá. Zůstalo po ní děťátko, hošíček, kterého jsme pak na privátě mohli hladit, když nám jej maminka Štechova a babička ukazovala. Byl to malinký V. V. Štech, dnes věhlasný profesor umělecké akademie.
Z páté třídy obecné školy jsem si odnášel vysvědčení, na němž se skví samé jedničky. Chovám je dosud jako milou památku. Toto vysvědčení a přímluva pana učitele u mého otce způsobily, že jsem se dostal na gymnázium.
Tehdy s námi ještě učitelé nechodili na výlety. Výjimkou byl jen náš pan učitel Štech, který už tenkrát, kdy to nebylo předepsáno učební osnovou, s námi vycházel na Slánskou horu, odkud je tak krásný výhled do podřipského kraje.
Ve čtvrté třídě nám pan učitel začal půjčovat knihy. Pamatuji se na Babičku Boženy Němcové, Erbenovy pohádky a Kytici, Robinsona Crusoe, povídky z Přítele mládeže od Františka Pravdy a Dalimilovu kroniku.
Milovanému panu učiteli Štechovi, jsem kdysi, když jsme doma zabíjeli – to byla sláva – přinesl do školy jitrnici, kterou mě maminka s sebou dala, nevědouc co provedu, dal mu ji, než vstoupil do třídy, na stůl. Když jsme se pomodlili, pan učitel papír rozbalil, a vida co v něm je, ptal se, kdo to udělal. Chlapci volali, že Frantík Procházkovic. Čekal jsem, že budu pochválen. Běda! Pan učitel nepochopil velikost mé žákovské lásky. Za trest mě nechal stát u kamen na hanbě. Když jsem to po dávných letech vyprávěl, stiskl mi ruku a povídá: ‚Františku, odpusť mi to. Nevěděl jsem, co dělám.‘ A měl vlhké oči. …..“

Děkuji za spolupráci paní Boženě Frankové. Blažena Hrabánková.