Třetí pokračování Vzpomínek na rodné Zlonice zaznamenané Ing. Olgou Janíčkovou v Kronice rodiny Nedvědů.
VZPOMÍNKY NA RODNÉ ZLONICE
Se Středohořím za zády
Cestu do Zlonic od severu taky dobře znám. Tou jsme se na kolech vracívali domů z chaty, kterou tatínek v letech čtyřicátých vybudoval u řeky Ohře, kousek za Budyní, v Žabovřeskách. Při tomto návratu je zlonický horizont někde uprostřed cesty ze Šlapanic do Zlonic. Na horizontu je vlevo od silnice místo zvané Skalky s kótou 256 m, vpravo poutní kostelík sv. Izidora. Od kostelíka vede do Zlonic kaštanová alej, souběžně se silnicí. Alej nechal zbudovat hrabě Kinský, když se po velkém požáru Zlonic ze zničeného zlonického zámku natrvalo přestěhoval do zámku budenického, vybudovaného již v r. 1692.
Co jsme se tou alejí nachodili – od dětských let na vyhlášené jarní poutě. Kaštany bývaly v plném květu a bzučely množstvím chroustů. Poutním místem se kostelík sv.Izidora stal již v sedmnáctém století. Od té doby sem lidé chodili až od Libochovic či Velvar, aby prosili za déšť a dobrou úrodu. My tam chodívali na poutě jako děti v létech druhé světové války. Jak prosté pochoutky se tam tenkrát nabízely: ledo-fredo čili cuc na kládě, to byla vlastně obarvená sladká voda, či lepkavý turecký med bůhví z čeho, nebo velké pestré sladké špalky. A papírové trumpety a balonky na gumičce, plněné pilinami, či pestré růže z krepového papíru. V padesátých letech ovšem poutě začaly upadat a i když se zachovaly podnes, jsou jen místního významu a chudé.
My děvčata jsme jezdívaly alejí do přilehlého parkového lesa na kolech celé léto. Cesty v lesoparku byly ještě z dřívějška široké, čisté, všude plno ptačího zpěvu, světla a pohody. Mnohdy jsme projely i nestřeženou branou do zámeckého parku, kde řádové sestry pečovaly o retardovanou mládež. Ale to nebývalo často, park tam byl hustý a působil temně až tísnivě.
Jednou jel tlustý dědeček Zdenky Dragounové na obhlídku svých polí v otevřeném kočáru a vzal nás obě s sebou. Dodnes jedu tou alejí, klenba zeleně nad hlavou, spokojení koně běží vpřed.
Kdo se tou alejí vydal z Budenic do Zlonic, nejprve potkal napravo sportovní hřiště SK Zlonice. Tady se kopaná hrávala náruživě, mezi diváky jsem bývala i já, protože tatínek běhával s praporkem jako pomezní rozhodčí. Byl také několik let předsedou fotbalového klubu a pokud nepřijel delegovaný rozhodčí, pískal i zápas. Odsud jsem ale radši odbíhala na tenisové kurty, jež byly součástí tohoto sportoviště. Kurty dokonale upravené, poblíž zděná přízemní budova se šatnami a celým zázemím toho prostoru. Maminka tu hrávala tenis v bílé halence a skládané červeně kostkované sukni. Maminka Zdenky Dragounové měla stejnou sukni v barvě modré. Kdo tam všechno chodil hrávat si nepamatuji, kromě místního lékaře MUDr Václava Kafky.
On patřil do okruhu přátel mých rodičů, byl naším rodinným lékařem a uměl všechno. Rodit děti, trhat zuby, napravovat zlomeniny, smát se, jezdit rychle autem, nebát se v květnové revoluci vzít pušku do ruky a jet na pražské barikády. To byl doktor Kafka, pozdější proslulý gynekolog a onkolog pražský, jako zlonický občan.
Tenisové kurty bývaly využívány i v zimě, správce hřiště na nich vyrobil kluziště a členové SK Zlonice tam chodili bruslit. Já jsem tam hlavně padala na led, pokud se pamatuji. Asi jsem měla špatné brusle – na kličku, tou se připevňovaly na jakékoli boty (byla válka) a tak mi to nešlo. Zdenka měla už tehdy bruslařské boty a tak se jí to jezdilo!
Když se vyšlo ze vrat hřiště, začinala ulice Na aleji, vedoucí z kopce dolů směrem k náměstí. A ta byla živá! Tak po pravé straně hned první bývala cementárna pana Trska. Ta sousedila vzadu ve dvoře s částí velkého pozemku strýce Jana Nedvěda, stejně jako další živý provoz, strojírna pana Kaisera. Tam byla široká vrata pořád dokořán a plno železa, rámusu, hlasitých chlapů, strojů a vozidel. To vše se rozlévalo až na široký chodník pod lípy, jimiž byla ta ulice Na aleji osázena v roce 1918 na památku založení Československé republiky.
Za tímto tartasem následovalo pár tichých vilek v zahradách a kraťoučká slepá ulička Nerudova, končící ve vratech stavebního podniku strýce Nedvěda. To bylo místo mé blaženosti! Vrata bývala dobře zamčená, pokud jimi neprojížděl náklad stavebního materiálu. Pak je otvíral můj dědeček, také Jan Nedvěd, s kníry ala Franz Josef, s placatou čepicí a s fajfkou. Vůní dýmu z té fajfky byla nasáklá celá vrátnice, jíž dědeček nekompromisně vévodil. Uvnitř byla vylepena tapetami ze starých novin a časopisů a já je znova a znova dychtivě prohlížela.
Vpravo od vrat svítila holubově šedá vila, v jejíž přední části, pod ladnými oblouky vstupního podloubí, za velkým širokým oknem, byla větší kancelář s účetním panem Dubnem, mým tatínkem a kancelářským nábytkem firmy Jerry. Z této první kanceláře se šlo do menší místnosti, kde zády ke dveřím sedával strýc, vedle stolu stála kožená klubovka. Z ní jsem někdy tiše obhlížela všechny čtyři zdi kol dokola, plné zasklených obrázků s jednoduchými tenkými rámy. To byly fotografie provedených staveb, zborcených a strýcem později restaurovaných zvonic a starých chalup i kostelíků, a byla tu i umělecká grafika.
Vedle vstupních vrat byla malá branka, od níž vedl chodníček z drobných oblázků mezi břečťany a jehličnany a na jaře kvetoucími pivoňkami, do soukromé části vily.
Do domu se vcházelo prostornou halou, v létě i v zimě chladnou. Vlevo byla velká kuchyně, za ní menší jídelna. Ale většinou se jedlo v kuchyni, protože jídelnu opanoval strýc, sedě u stolu, za zády knihovnu a před sebou vždy nějakou bibli architektury. Miloval své řemeslo, povýšil je na umění a stále se v něm vzdělával. Miloval staré věci, žil mezi starodávným nábytkem, ctil každou starou památku, jak na ni narazil při restaurátorských pracích v širém okolí. Mne nejvíc vábila velká knihovna, do níž se vcházelo ze vstupní haly. Temné barokní skříně a police, stůl, židle a křesla a všude plno starých zbraní, nádob, knih a všemožných předmětů. Odsud vedlo dřevěné schodiště do prvního patra – na odpočivadle kolovrat – kde byla ložnice, koupelna a další místnosti.
Teta Libuše samozřejmě hospodařila v celém domě, ale hlavně byla zahradnicí. To byla její vášeň. Protože celý veliký pozemek byl na svahu, vznikla proti vchodu do domu terasa plná skalniček, v ní schody, završené keramickými vázami. Tak se vcházelo do růžové zahrady – uprostřed jezírko se soškou a všude růže a plno jiných květin. Tetě pomáhala se vším paní Kopecká a její manžel, ale na růže nesměl sáhnout nikdo jiný než ona. Ta růžová zahrada přešla dál v zeleninovou a nakonec bylo pole, končící až u plotu sportovního hřiště.
Dům i zahrada bývaly pořád plné lidí, hlavně mládeže, která sem chodila za třemi sestřenicemi, Libuší, Hanou a Janou. Chodil sem i můj bratr Karel, jejich vrstevník. Zatímco oni měli už své první lásky, já byla ještě malá holka, a tak jsem byla spíš pozorovatelkou.
Teta měla ještě další zahradu, vlastně ovocný sad, kde byly báječné třešně chrupky, malý skleník na sadbu a dřevěný srub, hlavní centrum zábavy všech mladých. Ten sad byl na nejspodnější části celého pozemku a mezi ním a vilou kypěl život stavební firmy. Tudy jsem ráda procházela, hlavně v létě, kdy vonělo řezivo, vyrovnané tu ve velikých blocích k proschnutí a dozrání. A taky tu byly kůlny a dílny s tesaři, zedníky a jejich pomocníky – strýc si uměl vychovat dobré řemeslníky.Tak jako strýcovo nadání bylo zárukou inteligence jím prováděných staveb, tak jména jeho řemeslníků dávala jistotu poctivé práce.
Ale tím ten mnohotvárný prostor zdaleka nekončil. V nejdolejší části firmy, vlevo za
bloky schnoucího dřeva, se vraty vcházelo na území poněkud odlišné. Tady, co já pamatuji, žila babička Marie s dědou Janem, sestra mého tatínka Anna s celou rodinou, rodina ševce Asníka, švagra tety Anny a bydleli tu i Urbanovi, příbuzní Dragounovic. Tak tedy, za těmi vraty, oddělujícími dva světy, začínala široká písčitá pěšina. Po pravé ruce kůlny a keře, po levé ruce zahrada, o kterou pečovala babička, dokud mohla, později hlavně rodina Asníkovic. Písčitá pěšina končila u malého domku, ztrácela se tam v trávě u paty vzrostlé, bohatě košaté jabloně, která dávala dnes už zapomenutá panenská jablíčka. Drobná, červená, sladká, po nakousnutí uvnitř zrůžověla. Bylo jich vždy moc a moc. V tom domku, za dveřmi vždy označenými K+M+B 19.. , žil dědeček s babičkou, Jan a Marie Nedvědovi. Okna domku byla plná starodávných květin a bylin: mořská cibule, fuchsie, muškáty a kdoví co ještě. Malou chodbičkou se vešlo do kuchyně, odtud do pokoje. Ten pokoj byl spíš parádní, ale stály tam i skříně se šatstvem a stůl byl plný sošek Panny Marie pod skleněnými poklopy. Všechen život mých prarodičů se odbýval v kuchyni, dokonce i dvě postele s duchnami tu byly. Tady se vařilo, jedlo, odpočívalo, spalo, stonalo i nakonec umíralo. Temná kamna na vyšších nohách s velkou troubou stála v rohu a nad tály ohniště čekaly různé modré a bílé poklice na své hrnce. Stůl a tři židle stály pod oknem, opodál lenoška a ty dvě postele, taky nějaká almárka a police, to bylo vše. Děda byl furiant, který kdysi dokázal chodit na pivo pěšky až do Slaného a zpět. Babička byla pobožná, v kostele měla své stálé místo, v lavici blízko oltáře. Její největší ozdobou byly nádherné šátky, světlé i tmavé, lehké i teplé, dotvářely její osobnost.
K babičce a dědovi se chodívalo hlavně v neděli, já i bratr s rodiči na cestě ze sportovního hřiště. A tady čekaly báječné koláče a bílá káva. Hovor obvykle vedla maminka, tatínek v lenošce čítal noviny, já ráda prohlížela babiččiny katolické kalendáře s jejich tklivými povídkami, růžovými obrázky svatých a dítek a s poznámkami babičky o tom, co život v tom roce přinesl. Kde byl bratr Karel? Snad prchal za sestřenicemi.
Na domeček prarodičů navazoval mohutný, později patrový dům, další přízemní stál k němu kolmo, spojeny byly průjezdem a vraty ven do ulice. V těch domech žilo další příbuzenstvo, rodina tety Anny, jejich švagr, švec pan Asník ale později i krejčí pan Brožovský. Proti domečku stály přes dvůr nízké chlívečky (byla tam koza, prase, králíci) a tak tam vznikl intimně uzavřený travnatý prostor, jen z jedné strany otevřený do zahrady. Ta začínala lavičkou vedle bazenu a nad tím se klenula stolistá růže.
Když se vyšlo průjezdem, širokým a vysokým, s přetěžkými vraty a velikou kovanou klikou z této rodinné oázy, ocitl se člověk opět ve stínu lip, stále na pravém chodníku ulice Na aleji. A jak se šlo z kopce kolem předzahrádek, tak v prvním domku žili manželé Francovi, přátelé mých rodičů, o něco dále pokrývač pan Novák, jehož dcera se provdala za malíře a lakýrníka pana France (bratra France z Aleje), jehož služeb rodiče využívali. Za poslední předzahrádkou ustoupil chodník hluboko k domu s výlohami plnými různých oděvů – to byl obchod i domov manželů Hanzlíkových. V chudé válečné době v těch výlohách mnoho krásy nebylo, ale já se tam vždy šla podívat při cestě kolem. Paní Hanzlíková byla proslulá velkými zlatými prsteny, které ustavičně vystavovala na odiv. Pan Hanzlík byl obchodník mimořádně úslužný. Později jsem k Hanzlíkovům nějakou dobu chodila "přehrávat" na pianino, dokud jsme doma neměli vlastní. Jejich syn Pepíček byl velice hudebně nadaný klavírista, ale zemřel mlád na neléčenou cukrovku. Dodnes má, po více než půlstoletí, nádherný hrob, první u vchodu do hřbitova. Prostranství před Hanzlíkovými bylo významné pomníkem všem zlonickým občanům, padlým v první světové válce. Tady končila ulice Na aleji i lipové stromořadí.
Když se stejnou ulicí vydal člověk do centra městečka shora po levém chodníku, bylo tam stejně živo. První velký statek patřil ing Miloši Náprstkovi, ale nic si o něm nepamatuji. Druhý, ještě na kopci, stál statek pana Františka Náprstka, jehož si pamatuji jako člověka nerudného a zlostného (právě on nepodlehl kolektivizaci a snažil se hospododařit sám s rodinou.) Jeho dcera Zdenka chodila se mnou do stejné třídy obecné školy, byla hubená až vychrtlá, přestože nosila do školy k svačině chleby tlustě namazané sádlem a hohatě obložené masem v době, kdy my ostatní děti měly ponejvíce chleba s marmeládou a naše rodiny žily jen z toho, co maminky dostaly v obchodech na potravinové lístky, tak skromné. Víc nic. V té době já doma zoufale toužila po takovém, Zdenky Náprstkovic krajíci. Sádla jsme měli jen trošku, na vaření. V té době můj bratr se jednou neudržel a snědl najednou velkou hrst cukru – takové příhody maminka vždy oplakala, že nám nemůže dopřát víc.
Pod Náprstkovými v řadě domů byly dvě či tři uličky, slepé, tam někde ševcoval a obchodoval s obuví pan Hanzl. Také tam bydlela moje spolužačka Danuše Stannerová – její tatínek byl listonošem a párkrát jsem s ní a dalšími děvčaty pásla jejich husy. To bylo pro mne něco exotického. Seděly jsme na dece, hrály si s panenkami a kolem štěbetaly husy.
O něco níže bylo sedlářství pana Satrana, vonící po koních a na zdi domu, jako u pana Poláčka, zíraly do ulice dvě velké koňské hlavy s chomouty kolem krku. Dcera pana Satrana, dobře hovořící anglicky, těšila se 9.května na to, že bude tlumočit americkým vojákům a místo toho přijeli Rusové! Poblíž pana Satrana provozoval své důstojné povolání pohřební ústav pana Opata, kde se zároveň truhlařilo. Kromě rakví veškeré práce truhlářské. A kolářství pana Kozelky hned vedle. Pěkně to tu na sebe navazovalo včetně hospody zvané Dělnický dům – dělňák. Tenkrát byly a žily ve Zlonicích tři divadelní sály a Dělnický dům měl jeden z nich. A tady se divadelními kusy několikrát do roka předváděl ochotnický divadelní spolek Havlíček (nebyl v obci jediný). Duší tohoto spolku byl zapřísáhlý komunista pan Štrop. Tady se tancovalo a plesalo, podávaly se obědy a ve výčepu sedávali štamgasti. Pod dělňákem už byl jen plot zarostlý keři až po úroveň protějšího pomníku padlých.
Ulice Na aleji ústí do většího, nepravidelného prostranství, kde se odevždy říkalo "u dvora". Tady se křižuje cesta od severu s cestou západovýchodní. Směrem západním se zvedá ulice vždy zvaná Vyšínská. Vede do obce Vyšínek a dál na Páleč (odtud byl husitský Štěpán z Pálče), Vraný až do Peruce. Na rohu Vyšínské ulice bývalo pekařství pana Hlaváčka, pozoruhodné vývěsním štítem, který by dnes, jako projev naivního malířství, stál majlant. A vedle pekařství ještě provozoval své řemeslo krejčí pan Rubeš. Směrem východním vede ulice zvané Břešťanská do Břešťan a odtud mnohými cestami do všech světových stran. A ještě je tu ulička směrem jihozápadním, vede do části obce zvané "V Chumberkách".
Tak na tom prostranství, na té křižovatce mnoha cest, dominoval jednak bývalý "panský dvůr" a před ním mohutné tři kaštany. Dvůr byl tehdy v nájmu pana Adamce, bydlícího v jedné z vilek Na aleji. Dál je tu hospoda, patrový dům zvaný Velká hospoda, kde v přízemí bylo řeznictví. V něm kdysi řezničil otec Antonína Dvořáka. A také se tu vybíralo mýto. V době, na kterou vzpomínám, tu řezničili tlustí manželé Čermákovi. Ve dvoře domu byla ona známá hospoda a v té době v ní šenkoval a žil s rodinou můj strýc František Asník, manžel tatínkovy sestry Anny. Do hospody se chodilo temnou chodbou, končící lítacími dveřmi s barevnými skly a po pár schůdcích člověk málem vešel řezníkovům do kuchyně. Dveře té kuchyně totiž byly vždy dokořán a z nich se valily vůně jitrnic, salámů a všeho od masa. Po pár krocích se vyšlo do velkého obdelníkového dvora, cestičkou vyšlapanou od skalních pivařů jste mohli dojít k dalším barevně zaskleným dveřím a za nimi byla hospoda.
Tak nejdřív šenk, kde naléhavě vonělo pivo. Podlaha ze žlutomodrobílých umně vzorovaných dlaždic vždy čisťounká. Vlevo nálevní pult, za ním dveře do hlubokého sklepa, kde se ukládalo pivo a led a hrozily kluzké schody. Strejda Asník byl dobrý hostinský, miloval společnost a vtip a radši než u pípy byl v lokále, kde u velkých stolů seděli chlapi, vedli řeči a mastili karty. Ze šenku také vedly dveře do bytu. Za těmi dveřmi byl svažitý chodníček a pár schůdků – kuchyně byla hluboko pod úrovní ulice, takže parapet oken byl výš než hlava dospělého člověka. Strop měla ta kuchyně románsky klenutý. A jak byl celý tento prostor členitý, zas vlevo schůdky do komory, vpravo do pokoje a do ložnice a ještě zašupovací okénko do lokálu, kudy se podávalo jídlo a také karty.
Jednou na konci zimy vypukla ve Zlonicích epidemie – už nevím jaké choroby – bratr byl rovněž postižen a rodiče, aby mě před nemocí uchránili, poslali mě na vandr k Asníkovům. Spávala jsem v ložnici, za zdí sousedící s lokálem a hovory karbaníků a cinkot sklenic mě po pár nezvyklých večerech pěkně uspávaly. Zdena, první žena mého bratra a matka jeho dvou synů vzpomíná, že na pivo a karty tam chodil rád i její tatínek a také strýc, krejčí pan Brožovský. Chodil tam i tlustý dědeček Dragoun a ti dva s hostinským byli neustále připraveni ke šprýmům, někdy i drsným.
V té době starší moje sestřenice, Anna Asníková, studující farmacii, byla nuceně poslána do reichu (jako mnoho ostatních jejích vrstevníků), ale měla při tom velké štěstí. Dostala se v městě Erfurtu jako pomocnice do lékárny k hodným lidem, a tak tam dobře válku přežila. Ale teta i strejda pro ni přesto často plakali, hlavně při každém náletu na Německo a také tehdy, když strejda usedl ke svému kancelářskému stolu, aby jí napsal dopis. Ale u toho stolu dělal i věci radostné, na příklad každý den čistil a klouzkem ošetřoval karty, všechny sady, které prošly lokálem. Při tom jsem ho ráda pozorovala, snad i proto, že byl u této činnosti tak spokojený. Co v té době dělala mladší sestřenice Marie, přesně nevím, já si jen pamatuji, že pořád šila halenky pro sebe i známá děvčata a já jsem nechápala slovo "halenky", když přece to byly "blůzky"!
Teta Anna byla laskavá, ale pořád pro něco nešťastná či ustaraná, fanaticky čistotná a přepobožná. Na příklad svoji matku, mou babičku Marii Nedvědovou, nechala asi třikrát zaopatřit svátostmi umírajících, jen aby její duši zachránila. A přitom babička byla tak čistá bytost, že by ji byl Pán Bůh k sobě přijal za všech okolností. Jedné takové pobožnosti jsem byla svědkem právě při svém pobytu u Asníků. Babička Marie ležela v té románské kuchyni v posteli podél zdi mezi dvěma okny a dřímala. Teta Anna pečlivě upravila kuchyňský stůl na malý oltářík. Kříž s Ježíšem, bělostný ubrus, ještě smítko tady, ještě tam. Jakoby tu nebylo vždy pověstné čisto – teta drhla dvakrát do roka i trámy na půdě! Přišel pan kaplan Bohuslav Linhart, sličný mladý kněz, který mě později učil náboženství ve škole a pro něhož jsem o několik let později hořce plakala, když se zabil v zatáčce při rychlé jízdě na motorce. Byl veselý, sportovní, utíkal z fary na kluziště, kde s kluky ve své klerice šťastně bruslil či kopal s nimi u kostela mičudou. Teď tedy přišel s dvěma ministranty, všichni tři v krajkových komžích. Průběh té pobožnosti bych nezopakovala, ale přesně vím, že když ta svatá trojice odešla, vyprovázena slzící tetou, babička na svém loži usedla, pookřálá a svěží, šibalsky se usmívala a dojatě řekla: "Ale že velebný pán je fešák!" A do tří dnů z toho lože vstala a ještě pár let se těšila ze života.
Velká hospoda měla v patře rozlehlé světlé hostinské pokoje a z jejich oken jsme v roce 1945, snad 8.máje sledovali, celá velká rodina, projíždějící sovětskou armádu. Jeli od severu, od Litoměřic, a vozy a tanky jak přijížděly shora mezi lipami a chtěly pokračovat dál přes náměstí směrem na Slaný, tak tam stáli muži a důtklivě je naváděli směrem východním na Břešťany. Někdo jim vysvětloval, že ve Slaném jsou ještě plná kasárna ozbrojených Němců a tam by na Prahu snadno neprojeli. A tak od zlonického panského dvora jeli oklikou.
Ale to už místní horlivci, s páskou RG (revoluční garda) na rukávu, vodili do "dvora" první zajatce, místní kolaboranty a tam je uvěznili a bili. Jak se do dvora dostali a kdo je zajal už nevím, ale bylo tam také mnoho německých vojáků – SS, nejmíň šedesát. Viděla jsem je pochodovat pod eskortou náměstím vzhůru kolem kostela. Slyším dosud rytmický zvuk jejich nohou v těžkých botách, až se vytratili i s nimi. Někde mezi židovským a novým katolickým hřbitovem si sami vykopali jámu. Slyšeli jsme střelbu, v těch dnech ještě děsivou, až k Nedvědovům do vily, kde jsme v tu chvíli všichni nervozně posedávali. Jsou tam, mezi hřbitovy, nejspíš pohřbeni dodnes.
Směrem k náměstí na Velkou hospodu a řeznictví navazoval obchod manželů Martínkových – železářství, nádobí a všechno možné tu bylo k mání. Paní Martínková, dcera holiče Wagnera staršího, si poněkud šlapala na jazyk, ale používala ho pořád, ráda a hlasitě – Anca Martínková. Ten velký dům končil malou trafikou, ale ta už je dávno zbořena.
Tím jsme se ocitli v ulici Dvořákově, kde po pravé straně vedl obchod s elektropotřebami pan Ledrhaus. O něco níž měl cukrářství pan Vydra. On jako správný cukrář baculatý, paní ale štíhlá a elegantní i za pultem – jedna ze tří dcer nájemce statku Holého odnaproti. Vydrovi nabízeli voňavou zmrzlinu, válečné cukroví a dorty, také navoněné čímsi. A hned za Vydrovými pan Vorel – menší pán, sebevědomě uctivý obchodník s oděvy a látkami. Nebyl ve Zlonicích jediný, už jsem vzpomínala manžele Hanzlíkovy. A třetí podobný obchod toho druhu byl přímo naproti panu Vorlovi, látky a prádlo pana Köppla a také obchod pana Samka v ulici k nádraží. A to bylo ve městěčku několik krejčí a švadlen – jak se všichni uživili? A tak to bylo se všemi obchody a řemesly. Rodina Köpplova byla židovská. Část rodiny odjela včas za hranice před Hitlerem, ale oba senioři a jejich vnučka zahynuli v koncentračním táboře. Ten kdysi skvělý obchod pak léta skomíral v bezmocných rukou pana Jaroslava Černého – rok 1948 mu zhatil všechny jeho velké plány. Představoval si, jak ho bude reprezentovat krásná manželka (myslel si na mé sestřenice Annu i Marii Asníkovic a nakonec i na mne) a on bude velkým obchodníkem. Ze všeho zbyly jen stažené rezavějící rolety.
Hned pod Köpplovými nabízel potraviny a lahůdky pan Jiří Holeček, po tehdejším zvyku laškující se zákaznicemi – dítkám dával bonbony či lízátka. Já mu jednou sebrala s pultu pytlíček čehosi s obrázkem červeného kohouta – nevinné dítě nejspíš ukradlo prášek do pečiva. Později, koncem války, kdy už nebylo téměř nic, chodily jsme tam se Zdenkou kupovat šumáky, ale místo rozpouštění ve vodě jsme je nechávaly rozplývat na jazyku, tak jsme si tu lahůdku víc užily. Paní Holečková na vše v obchodě shovívavě shlížela. Svou korpulentní postavu korunovala velikými žlutými korály, které měla vždy kolem krku – snad s ní i spaly. Dnes už vím, že jimi zakrývala jizvu po tracheotomii, kterou podstoupila při onemocnění záškrtem. Holečkovi měli dva syny, Jirku a Petra – jeden o pět let starší, druhý o pět let mladší, pro nás nezajímaví. Jirka byl později spolužákem mého manžela na veterině v Brně, dávno před naším seznámením. Náš svět je malý.
Mezi obchod Holečkových a řeznictví Haismanových byl vklíněn statek Kalikovic. Nájemcem ve statku byl už zmíněný pan Holý, otec tří krásných dcer – paní Vydrová to měla z cukrárny domů přes ulici. Haismanovi řezničili se synem Vaškem. Druhý jejich syn, Karel, byl úředníkem v bance, třetí syn Ludvík byl inženýr strojař. Poblíž se vjíždělo do menšího statku Havlových. Dnes je v těch místech neútulné prostranství a na něm trůní nový obchodní dům, urážející svým nevkusem sousední důstojně a pevně zakotvenou záložnu, kterou v první republice postavila firma Jana Nedvěda. V záložně šéfoval stejně důstojný pan Klíma. On a jeho paní měli v prvním patře byt. Přátelili se s mými rodiči, paní Klímová hrávala ochotnické divadlo a vyučovala hře na klavír. Byla černovlasá, krásná. Já k ní nějaký čas chodila týrat její klavír a obdivovat perfektně naleštěný byt, plný deček a porcelánu. Tato přívětivá dáma zemřela ve svých 36 letech na rakovinu tak rychle, že jsem to tehdy dlouho nemohla pochopit.
Proti Haismanovic řeznictví, vedle obchodu s látkami pana Vorla, stál a dodnes stojí mohutný dvoupatrový dům s těžkými dřevěnými vraty. Statek pana Dragouna, další z důvěrně známých míst mého dětství. Tehdy jsem u Dragounů pobývala často. Vcházelo se vrátky, jež byla součástí mohutných vrat. Vrata se otvírala, když vyjížděly povozy tažené koňmi a vracely se plné sena či snopů obilí k mlácení, tak navršené, že byl strach, aby náklad nesmetl některé ze spousty vlašťovčích hnízd pod klenbou toho průjezdu.
Čtvercová chodba v přízemí domu dávala několik možností. Tak dveře vpravo po dvou schodech vedly do rozlehlé kuchyně, kde kralovala babička Dragounová a teta Dolanská a kde se stále něco vařilo, peklo či drhlo. Procházelo tudy i množství lidí, protože babička a teta Dolanská velely i na dvoře. Proti kuchyni byly dveře dvoje. Jedny do jídelny babičky a dědy Dragouna, druhé do jejich ložnice. Proti venkovnímu vchodu byly také dvoje dveře. Levé vedly do hlubin velkého sklepa plného mléka, vajec, zeleniny a masa v množství, pro mne v té době nevídaném. Druhé dveře naopak odkryly schodiště do vyšších pater, kde byl byt rodičů Zdenky. Tam se převážně zdržovala její matka, pro mne teta Dragounová, často u klavíru, málokdy sama a vždy v gala. Měla ráda společnost a veškeré muzicírování. V tom patře byla i malá koupelna, pokoj "nad průjezdem". Komora a starodávné skříně. Další dveře, do druhého patra, kde bylo tajemno – tam se odkládala minulost.
Nejvíc jsme si se Zdenkou užily pokoje "nad průjezdem" , kde měla všechny své krásné hračky. Nejvíc mi utkvěl v paměti velký krásně prosklenný kredenc s kouzelným nádobíčkem a houpací kůň s opravdickou srstí.
Ale také jsme si užívaly hospodářského dvora. Tady byl malý domek – prádelna, kde se pohybovala slovenská děvečka Tonička, mlčenlivá pracovitá bytost. Já ji mám ve vzpomínkách spojenou s vůní pařených brambor, které ve velkém pařáku denně připravovala pro prasata. Ve dvoře byly chlévy a hnojiště, koně a krávy s ošetřovateli manželi Hanzlovými a další prostory a další lidé. Stodoly, stroje, slepice, králíci, prasata, ale i garáž pro kočár, v němž jsme často ve své fantazii jely někam daleko. Ke statku patřil i blízký výměnek se zahradou, obkrouženou potokem. Tady žila tetunka Holubovská, ta měla pro nás vždy něco sladkého. V zahradě děda Dragoun včelařil, tady bylo ovoce i zelenina a tudy se dal potok přebrodit při návratu domů místo obchůzky po mostě. Kde jsou ty časy!
Směrem k náměstí sousedil s Dragounovic statkem dům, v němž na rohu měl krámek pan Hromada. Do krámku se vcházelo po čtyřech schůdcích pod úroveň ulice (stejně jako u Vydrovic cukrárny). To byla zřejmě úroveň ulice kdysi. Já si z toho místa pamatuji hlavně ceduli, visící na dveřích kvelbu, s krasopisným nápisem ŽITNÝ CHLÉB. To bylo pro mne léta cosi tajemného a zároveň to bylo poznání, že chleby můžou být různé. Pan Hromada obchodoval na rohu Dvořákovy a kolmé, slepé ulice. V ní byl koloniál Včela, později Konzum, zda oficiálně či jsme to jen tak říkali, už nevím. Za Včelou pak statek pana Klímy. To byl bratr pana Klímy, šéfa Spořitelny. A také statek pana Báby. Proti Včele v té slepé uličce bylo holičství pana Lose. A uzounká "myší díra", kudy se šlo na Dragounovic vejminek se zahradou a k potoku.
Když jsme šli dál k náměstí, kolem té slepé uličky a Spořitelny, tak po pravé straně byl už jen jeden obchod, galanterie pana Bendy. Původní majitelkou byla paní Bendová, zároveň porodní bába, která rodila i mého bratra Karla. Její syn, DÓDA Benda, nezapomenutelná a nakonec tragická postava. Žil sám, velký kolohnát s deformovanou sanicí, jež jeho obličej však nehyzdila. Obličej stále usměvavý a oči planoucí. Byl výtvarně nadaný, duší každé společnosti a úžasně hodný. V létě, když jsme chodívali na zlonickou plovárnu, byl tam vždy a mě jako malou holku nosil za krkem. Se svými vrstevníky se scházíval v holírně Josefa Wagnera – to bylo neoficiální středisko příznivců zlonické kopané. Ale vedly se tam řeči různé a ve válce Dódu udal za ty řeči již zmíněný ředitel školy Šíma. Dóda pak strávil dva roky v koncentračním táboře, což podlomilo jeho zdraví. Po válce, po smrti své matky, odešel do Plané u Mariánských Lázní a "zabral" tam obchod se střižním zbožím. Ještě v roce 1950 ho tam rodiče s bratrem navštívili. Krátce potom se rozhodl k emigraci, ale byl zabit falešným převaděčem v krušnohorských lesích. Našli ho až po létech a identifikovali právě podle jeho nešťastné sanice. Chudák Dóda.
A to už jsme na mostě přes zlonický potok, dnes široký betonový nad vodou, skrytou pod vodním plevelem a bahnem. Ale tenkrát, mostek byl poctivě kamenný s dvěma barokními sochami a s úzkým chodníčkem po obou stranách. Pod mostkem tekla voda čistá a bylo tam stavidlo a chodníček jako brod.
Olga Janíčková, roz. Nedvědová