Při vernisáži výstavy Někomu život, někomu smrt vyprávěla paní Marie Hůlková o seznámení s paní Hejmovou z Lidic v kladenské nemocnice v roce 1941. Paní Hejmová byla manželkou starosty Lidic, zemřela při transportu do koncentráku. Její manžel, dva synové a dědeček byli zastřeleni u zdi Horákova statku v roce 1942, kdy byla obec Lidice ve Středních Čechách v důsledku heydrichiády vypálena.
18. května 2013 jsme ve Vlastivědném muzeu ve Slaném otevírali spolu s Asociací nositelů legionářských tradic a Městem Slaným výstavu pod názvem Někomu život, někomu smrt o významném odbojovém činu 2. světové války - atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Vernisáže se zúčastnila i paní Marie Hůlková. Příběh, který mě vyprávěla, je natolik zajímavý, že jsem ji požádala, aby ho zpracovala písemně.
Blažena Hrabánková, Vlastivědné muzeum ve Slaném
Vzpomínka na Lidice u Kladna
V roce 1941 mně bylo 7 let. Ležela jsem s vysokými horečkami při zápalu plic a pohrudnice v kladenské nemocnici. Penicilin tehdy ještě neexistoval a můj život visel na vlásku. Snad díky mému mladému organizmu nebo díky tvarohu, do kterého mě maminka tajně před lékaři přes noc zabalila na radu vedle mne ležící sousedky, teploty začaly klesat a já se začala navracet k životu.
Vedle mne ležící paní pocházela z Lidic u Kladna. Byla středních let a v nemocnici ležela s těžkým zánětem ledvin. Velmi si mě oblíbila a snažila se mně zpříjemnit nemocniční pobyt, i když moje maminka byla v nemocnici se mnou. Vyprávěla mi pohádky, hovořila o své rodině, o tom, že si právě dostavěli nový dům, že se při stavbě hodně nadřeli, a ona, že se při tom nachladila, což byla zřejmě příčina jejího onemocnění ledvin.
Navštěvoval ji manžel se dvěma syny a otcem. Tomu mladšímu chlapci bylo necelých 14 let. Jednou mi přinesli obrázkovou knížku malého čertíka Marbulínka mezi zvířátky. Dodnes si vzpomínám, jak se mi ta knížka líbila a jak jsem byla šťastná. Uzdravila jsem se, na vánoční svátky jsme si s touto rodinou poslali pohledy. Tu jejich pohlednici, na níž byl obrázek tmavé štědrovečerní noci s kostelíkem a lidmi s lucernami kráčejícími do kostela na půlnoční mši, mám stále v paměti před očima. Ten pohled se bohužel po roce 1948, kdy jsme se museli několikrát s rodiči stěhovat ze Slaného, ztratil.
A pak se psal 10. červen 1942. Byla jsem s rodiči, strýcem a tetičkou na zahradě rodinného domu blízko, dnes už neexistujících kasáren, kde tenkrát jako novomanželé tito příbuzní bydleli. Tedy v ten den vyjížděla z kasáren auta s německými vojáky a rodiče si se sousedy, strýcem a tetou vyděšeně šeptali: „Lidice hoří!“ Dnes v tomto domě bydlím s manželem a rodinou mé dcery protože jsme dům po roce 1961 od nich koupili.
Nechápala jsem. Teprve po válce, když jsme s maminkou poslouchaly rádio s přenosem procesu s K. H. Frankem, plakaly jsme obě při výpovědi lidických žen, které přežily koncentrák, ztrátu svých zavražděných mužů, otců, synů, ztrátu vypálených domovů a co nejhoršího, ztrátu svých dětí, které byly téměř všechny usmrceny plynem, a jen některé přežily zavlečením do německých rodin. Tu hrůzu, když jim SS násilím rvali ty ubohé děti z náručí. To si dodnes nedokážu představit. A také si nedovedu představit vandalismus dnešních některých lidí, které nezastaví nic, dokonce ani překrásný pomník lidických dětí, který krádeží některých sošek zneuctili.
Moje dobrá paní Hejmová z kladenské nemocnice nepřežila. Jak jsem se dozvěděla, zemřela při transportu do koncentráku. Její manžel, dva synové i dědeček klesli pod ranou smrtící kulky u zdi Horákova statku, včetně nezletilého chlapce, který mně půjčil knížku s Marbulínkem. Ani ten můj milovaný čertík nepřežil to ohnivé peklo oné hrůzostrašné červnové noci roku 1942.
Několikrát jsem se svou rodinou navštívila lidický památník a vyhledala zde fotografie svých známých zavražděných přátel. Každého 10. června jim věnuji tichou vzpomínku a dávám za ně sloužit mši v kostele sv. Gotharda ve Slaném. Spojila jsem se telefonicky s místním výborem v Lidicích, kde mně paní, zřejmě tajemnice, potvrdila, že pan Hejma býval starostou Lidic, a v těchto dnech byla na jeho počest po něm pojmenována ulice ‚Hejmova.‘
A na závěr: Nesmíme nikdy zapomenout, jaké strašné zlo přináší válka ať v Evropě, či v jiných kontinentech. Je jako lavina. A lidé, kteří v míru jsou si přátelé, ve válce se zabíjejí pro nic a za nic, jen pro zájmy některých mocných. Nikdy nezapomeňme, jaké hrůzy nám, obyčejným lidem, válka s sebou přináší.
Ve Slaném, 20. 5. 2013
Marie Hůlková, roz. Hamplová