9. květen 1945 v Praze

 
 
 9. května roku 1945 jsme byli v Praze na Pankráci osvobozeni od fašistů před čtvrtou hodinou ranní. Vlasovci, ne Rudou armádou. Tanky s „Rudými“ přijeli až v 11 hodin před polednem a byli oslavováni. Před 4. hodinou přišel do krytu „Na Zelené lišce“ na Pankráci-Nuslích II ruský důstojník doprovázený českým civilistou a tlumočníkem a hlásili nám, že můžeme jít domů, že jsme osvobozeni. Později jsme se dozvěděli, že to byl důstojník z Vlasovovy armády, která první projížděla Prahou na Benešov a hnala Němce. Nikdo se ani nehnul, snad strachy či překvapením. Když se rozednilo, šli se dva z transportu přesvědčit, jestli nám domov zůstal. Rádio hlásilo, že Pankrác hoří.
Částečně popíšu, jak vše probíhalo. Na Pankráci a kolem soudního náměstí, se už odpoledne v pátek 4. května v ulicích rušily německé nápisy, přes noc se stavěly barikády na hlavních cestách. 5. května v sobotu se hned ráno za rozednění začalo střílet, zato odpoledne byl klid, jakési příměří. 6. května v neděli se střílelo v noci, tank stál blízko našeho domu a odstřeloval na Soudním náměstí poštovní úřad. Potom se bojovalo o krčskou školu. Mohly jsme, my ženy, jít do vedlejší ulice pro vodu, u nás v domě ani v ulici už voda netekla, ani plyn nešel, obchody byly zavřeny. Všichni muži šli hájit školu, i filmař Novák z Barrandova, co bydlel u nás v domě, šel s ručními granáty, jen Pešička Karel nebyl k dovolání – seděl na záchodě a neozýval se. Celou noc z neděle na pondělí se střílelo, já jsem byla s Táňou zavřená v koupelně. Když nám střepina rozbila okna, bála jsem se a chtěla jít do krytu. Chodba byla plná kluků v uniformách a proti mně šli s bajonetem. Tenkrát mne zachránila moje němčina.
7. května v pondělí, hned v 6 hodin, přišel do krytu chlap v německé uniformě, abychom se připravili, že budeme internováni, prý se u nás ze střechy střílelo (byla tam rovná střecha). Vyvedli celou krátkou ulici U Vozovny a také ulice Na Veselí, Lineckou a Benešovku. Byl to transport dvou tisíce lidí s dětmi. V Janečkově továrně Na Zelené lišce nebylo místo, tak nás převedli na dvůr krčské školy. Tam jsme zůstat nemohli, protože nám příliš nízko nad hlavami přelétávala malá německá letadla. Rozdělili nás. Muži bez zavazadel šli přes pole a za nimi jely tanky, už ani nevím kolik, to kdyby některý chtěl utéct, tak aby to napálili do nich všech.
Ženy s dětmi, bílou vlajkou a nutnými zavazadly byly vedeny k Masarykovým domovům v Krči a zpět ke krčské nemocnici, protože v Masarykových domovech řádil tyfus.
Byla to krušná cesta z místa na místo se zavazadly. Malé děti chtěly spát a jíst, bylo tam i mimino v kočárku. Naší Táně bylo 1 ¾ roku a já byla těhotná, v 6. měsíci. Nést jsem ji nemohla, tak ji spící nesla dvanáctiletá dívka. Přes nás ženy se pořád střílelo. Byl zraněn mladík, nechali ho bez pomoci v chatě zahradní kolonie. Náš transport vedl –prý- Rakušák, ale byl hodný a ohleduplný. Ještě jsme ho potom viděli, než jsme opustili dělnické domy, jak něco kope u krčské školy. Tam bylo všechno podminováno a on to přerušoval, Němci to nestačili zapojit. Mohli jsme taky vyletět… V ulicích, kudy vedli nás, ženy, jsme viděli hodně našich mrtvých civilistů. Otřesný pohled byl na starou ženu s vnoučkem asi pětiletým, leželi obličejem k zemi a měli vztažené ruce. Asi chtěli přejít na druhou stranu a neměli bílou vlajku. Schovaní Němci, kterých všude bylo plno, stříleli na vše, co se kde hnulo. S muži jsme se sešly u krčské nemocnice, kde také řádil tyfus. Protože nás dovnitř nepustili, odpočinuli jsme si v nemocniční zahradě. Stále se přes nás střílelo. Z jedné strany naši, z druhé Němci. Květy ze stromů se na nás sypaly, jak se střílelo skrz stromy. Nebylo to bezpečné, tak jsme vztyčili bílou vlajku a šli zpět pochodem ku Praze, muži šli s námi. Byli jsme unaveni a hladovi. Jednu stařenu v peřinách vezl kdosi na káře. Cestou transport zastavil ve škole lesnicko-zahradnické či zemědělské – přesně to už nevím. Tam pro všechny uvařili kotle bramborové polívky. Večer jsme se ubírali zpět na Zelenou lišku, přenocovat do dělnických domů. V krytech místo nebylo, tak jsme byli po 15–20 lidech v místnostech majitelů bytů, kteří už od soboty žili v krytech. V místnosti, kde jsme spali, mělo jedno dítě černý kašel, hodně dětí se nakazilo – i naše Táňa. Její léčení se protáhlo dlouho po revoluci, dostávala léky a injekce, ale nejhorší byly ty hrozné záchvaty kašle, nejvíc v noci. 8. května, v úterý, se nedalo spát vůbec. Němci celou noc likvidovali munici, kterou měli v boudách poblíž krčské školy. Byla to strašná kanonáda. Tabulky v oknech bytů, kde jsme nocovali, se vysypaly, naštěstí jenom ty venkovní. Vnitřní byly vysazeny a ukryty pod postelemi. V oknech zůstaly jen žaluzie. Dívali jsme se, jak Němci v houfech utíkají ze školy po celou noc a poslední ještě ráno na kolech, když zničili munici. Na hlavní výpadovku jsme neviděli. Jelikož nás Němci při útěku ještě i na dálku odstřelovali, viděli jsme z oken, jaké to dělá díry v zemi, když dopadne granát, tak jsme ze strachu a na pokyn vedoucího Rakušáka šli do krytu. Bylo to jen na krátko, hrozně tam páchly sudy, do kterých se celou dobu kálelo, a větrat se nedalo. Rádio hlásilo: „ Pankrác a Jezerka hoří.“ 9. května ve středu nám noc zkrátil ten Vlasovův důstojník s doprovodem, jak jsem psala na začátku. Po rozednění jsme se ještě vrátili do poschodí pro věci a odtud jsme mohli vidět mnoho postřílených obyvatel z prvního domu. Celé rodiny i s dětmi, celkem 62 obyvatel. Postříleli je v prádelně, dva dny je tam nechali ležet, lidi z krytu je v noci museli dát pro hrozný zápach na dvorek. Těla ležela na hromadě pět dní. Cestou domů jsme se přesvědčili, jak vypadá kostra vyhořelého domu. Nic než zdi a komíny, které čněly vzhůru ze sklepů, uvnitř všechno propadlo a shořelo. Celá Jezerka, dům vedle domu, hlavní zdi, nic víc. Domů jsme dorazili asi o 9. hodině ranní. Cestou jsme viděli mnoho mrtvých. Byt nám vykradli, co jsme měli k snědku, to snědli, také nám ukradli prádlo, jen obrazy zůstaly. Rudá armáda přijela se slávou až v 11 hodin před polednem. Vojáci se nechali objímat od lidí a rozdávali jim konzervy a čokoládu. Děti mohly lézt na ozdobený tank. Taková zaslepenost… Tanky se zdržely až do odpoledne, stály v naší ulici U Vozovny – výpadovka na Benešov. Táňa se od nich opovržlivě odtahovala, bála se, když jsem s ní musela kolem přejít. Potom nám na Pankrác dováželi vodu, mléko dětem, polévku a chleba. Nešel proud, netekla voda a plyn také nebyl. Naproti nám přes ulici zůstala na půdě Němka a střílela po každém, koho viděla jít kolem či vyjít z domu. Nikoho nepostřelila, ale pro jistotu jsme raději chodili zadem. Potom ji zneškodnili. Nejvíce škodily Němky malým dětem.
Na soudní náměstí byly přeneseny naše oběti revoluce a rozloženy na náměstí před soudní budovou. Čí totožnost byla zjištěna, byl zasypán pískem jako malý hrobeček a dána k němu fotka se jménem. Na tomto náměstí mezi vjezdem do vozovny a rohem ulice U Vozovny stál vysoký bílý štít dvou až tříposchoďového domu. Před tím štítem byla postavena z nového dřeva vysoká šibenice. Říkalo se, že je pro K. H. Franka, ale skončil na ní nějaký gestapák.
Večer jsem se šla na něho s domovnicí podívat, měl nablýskané holinky a kšiltovku na stranu. Do rána jeho tělo zmizelo, jen šibenice pro výstrahu zůstala.
 
Marie Pešičková