KRONIKA RODINY NEDVĚDŮ-VI.

U panského dvora

Zlonice jsou zajímavé také tím, že kromě NÁMĚSTÍ je tu několik prostranství, hlavně ve staré části obce, kde se ulice a uličky protnou, seběhnou k sobě a vytvoří útulná náměstíčka. Jednomu z nich se říkalo vždy „u panského dvora“, o tom jsem se už zmínila. A právě odtud, kromě hlavní silnice severojižní, tam kde končí lipová ulice Na Aleji a začíná ulice Dvořákova, se směrem východním vydala ulice břešťanská, podél mlýnského náhonu ke mlýnu. Tam pamatuji manžele Štěpánkovy. Pan Jaroslav Štěpánek, mohutný a hlučný, mlynařil a pekařil, chleba prodávala jeho paní. Měli dceru o rok starší ode mne a malého nezbedného Jarouška. Dobře jsem je poznala, když jsme v létě roku 1941 nebo 42 trávili s maminkou a bratrem prázdniny ve Vysokém nad Jizerou v hotelu Mařatka. Tehdy tam Štěpánkovi byli s námi a také teta Dragounová se Zdenkou a její sestřenicí Elenou Kellerovou. Otec Keller, grófský oficír se těšil, jak jeho Ellen Keller bude jezdit v kočáře s divokými koňmi. To se beze zbytku vyplnilo: z Eleny se stala Lenka Bačová, první československá vojenská letkyně. Naše zlonická enkláva spolu s dalšími hosty hotelu Mařatka tenkrát prožila krásné léto, jakoby ani válka nebyla. Vzpomínám si, že v jídelně hotelu, ctihodně zšeřelé tmavým dřevem, bylo množství obrázků Adolfa Kašpara a byly to originály.

Ale zpátky do břešťanské ulice. Hned za mlýnem bylo zahradnictví pana Bernáška – ten dům je kromě fary, špitálu a kostela čtvrtou cennou barokní stavbou zlonickou. Za Bernáškovými bydlel pan Bedřich Paur, autodopravce. Bratr vzpomíná, že asistoval jeho svatbě tím, že vezl novomanžele do Prahy. Proti mlýnu stojí dům, kde se kdysi narodil už zmíněný Eduard Ingriš. Co bylo a nebylo mezi Paurovými a Racandou si nepamatuji, ta ulice nebyla „moje“. U Racandy stála elektrorozvodna, v níž pracoval pan Veselý, z restaurace nemám vzpomínku žádnou. Na poslední zlonický objekt při cestě do Břešťan, na koželužnu, si vzpomínám nepřímo, ale živě. Ve válce byla nouze také o uhlí a tak si každý pomáhal jak uměl. Tenkrát celé Zlonice voněly tříslem, které si lidé odváželi mokré jako odpad z koželužny. Tříslo pak zdobilo ulice před domy na hromadách, z nichž se pomalu uhrabovalo a sušilo v tenké vrstvě tak dlouho, až celá hromada zmizela suchá někde pod stříškou. To bylo dobré topení do kuchyňských kamen. Ošetřování třísla před naším domem bylo starostí dědečka Grosse (viz. foto), já sekundovala jen někdy. Koželužně se také říkalo Tancrovka a to podle jejího zakladatele Šalamouna Tanzera. Kdy přesně byl provoz koželužny zrušen si nevzpomenu, ale vím, že se tam potom střídaly různé činnosti, jako na příklad výroba a leštění kovových součástí kabelek a podobně. Ale KOŽELUŽNA se tomu objektu říkalo dál a říká tak snad ještě dnes.

Směrem jihozápadním šla ode dvora do kopce ulice vyšínská, ta také nebyla „moje“. My jsme do Vyšínku sice chodívali, ale jinudy, od Lisovic. Na pravém rohu ulice vyšínské, jak už bylo řečeno, se nacházel obchod manželů Hanzlíkových, nad nimi sedlář Jan Zavřel, který se oženil s dcerou rovněž sedláře, ale jménem Nunvář z Pejšovy ulice. O něco výše bylo studnařství pana Mrázka. S jeho dcerou jsem chodila do obecné školy. Mívala krásné copy, Maruška. A pozor, tady v těchto místech bydlela paní Fidlerová, porodní asistentka pro Zlonice a okolí. Jejíma rukama jsem přišla na svět ve Fügnerově ulici čp. 443 k velké radosti rodičů, hlavně tatínka, který si přál k prvorozenému synovi ještě holčičku. To se mu vyplnilo.

Téměř v závěru ulice vyšínské, na vršíčku, se odbočilo doleva na Kateřinky a tam už jsem to znala líp. A také díky švagrové Zdeně, která se tu narodila a prožila mládí, se mi ta místa dokonale vybavila v paměti. Na Kateřinky, což byly domy úhledně seskupené kolem téměř čtvercového náměstíčka, se z vyšínské ulice vcházelo užší uličkou: po pravé ruce žili Sadílkovi, dál bratři Brožovští, Vysokých a na rohu pan Emil Červenka, majitel velké truhlářské dílny. Pan Karel Brožovský byl krejčí, také jsme u něho šili a jeho dcera Olga byla stejně stará se mnou, trochu jsme se jako spolužačky kamarádily. Jeho rodina žila tak říkajíc pod jednou střechou s rodinou jeho bratra, otce dvou dcer, Zdeny a Věry. Se Zdenou se můj bratr roku 1948 oženil. Její otec, takto bratrův tchán, byl menší drobné postavy, já si pamatuji, že mi kdysi v nouzi opravil boty, ale to dělal jaksi navíc. Jinak léta pracoval jako dělník u dráhy, jezdil lokálkou Zlonice – Roudnice a zpět. Maminka Zdeny také nebyla velká a mám ji v paměti kulaťoučkou a usměvavou, myslím, že mívala hladce učesané vlasy s drdůlkem.

Kromě Brožovských jsme na Kateřinkách navštěvovali také fotografa Františka Fraňka – jeho fotoatelierem prošly celé generace. Pan Franěk měl dům pěkně v koutě náměstíčka, na dohled od Brožovských. Existuje odtud například foto, kde jsou společně dědeček Jan Nedvěd, tatínek Karel Nedvěd a batole synovec Karel Nedvěd i můj bratr, jeho otec, další Karel Nedvěd. Pan Franěk svou fotokameru ovládal zakryt černou plachetkou a jen jeho přidušené pokyny dávaly tušit, že se opravdu „dělá foto“. Chodil za prací i do terénu, krásné obrázky jsou ze svatby sestřenice Anny i Libuše a mnoho jiných. Pan Franěk byl ochoten přijít kamkoli.

Proti fotoatelieru na rohu jižní strany náměstíčka žili Růžičkovi, paní byla švadlena a pan Růžička listonoš. A vedle nich menší hospodářství pana Váni, někdejšího legionáře z první světové války. Dál měli své zelinářství Trskovi, velmi pilní a přičinliví, oba pěkně při těle. Jejich dcerou byla už zmíněná paní Francová, žijící Na Aleji a provozující mlékárnu, nejdříve v nádražní, později v Pejšově ulici(viz. foto). Za Trskovými mělo náměstíčko malou slepou uličku, kde povozničil pan Bárta a bydleli Bidlovi. Jejich syn, o rok starší ode mne, se později vyučil u pana Fraňka prý dobrým fotografem. Měl i literární sklony, posměšně jsme mu říkali "redaktor bobkového listu". Ale proč vlastně posměšně? Vždyť on se o cosi snažil – myslím, že se nám tehdy zdál praštěný. Když mi švagrová Zdena namalovala to své náměstíčko, připsala tam "tady jsme si v dětství nahrály!" Tomu povzdechu rozumím, každý máme taková místa a to byly doby blaženosti, ať kolem nás bylo jak bylo.

Z Kateřinek mírným kopečkem dolů vedla krátká ulice k Chumberkám. To byl rohový větší patrový dům, kde bydleli ti nejchudší, kde bylo stále živo ženskými a dětmi, které se přelévaly ve svých hrách dál ze svahu dolů k potoku, vlastně mlýnskému náhonu(viz. foto), směřujícímu ke Štěpánkovu mlejnu. Ten náhon se odpojoval od zlonického potoka v lukách dál na západ. Tudy kolem Chumberek jsem se něco nachodila! Cestu od Nedvědů či od Asníků z Aleje jsem si vždy zkracovala tudy. To se na náměstíčku u panského dvora zahnulo doprava o něco níž pod ulicí vyšínskou, kolem pekaře Hlaváčka. Po kočičích hlavách se šlo ulicí do kopečka kolem starých domků a zdí. V jedné té zdi byla vrátka, kde bydlel Miroslav Müller, puškař. To byla stará zlonická rodina, ve svém řemesle vážená už od roku 1800 výrobou vzácných zbraní ve službách rodu Kinských. Pana Müllera, kterého pamatuji, vidím dodnes rudolícího a fanfarónského. Jeho dcera Maruška byla spolužačkou bratra Karla. Někde naproti Müllerovým bylo mandlování prádla paní Baňkové a také tam bydlela moje spolužačka Eva Vacíková, přímo u náhonu. Její maminka bývala krásná černovláska. A pak se šlo dál směrem západním kolem domků a křovin s bublající vodou vlevo až na rovinku Chumberek. Za tímto domem se otvírala obrovská zeleň luk a stromoví.

Ještě pár metrů a už tu byla betonová lávka. Nad náhonem vpravo byla Dragounovic višňovka s podrostem vojtěšky, kam jsem chodívala na pampelišky pro králíky a na třešně, když zrály. Když jsem přešla betonovou lávku směrem jižním – domů, a šla po vyšlapané cestě s kopce dolů, byla po obou stranách louka. Vlevo narážející na zadní trakt Klímova statku a vpravo do dálky nedohledné vstříc slunci. Cesta mě dovedla k další lávce, větší dřevěné, která přemosťovala Zlonický potok, ten co spěchal odtud k náměstí. Před tou dřevěnou lávkou doprava podél potoka šla široká travnatá cesta k plovárně (viz. foto). Místo letních radovánek bylo oploceno a bedlivě u vchodu střeženo. Uvnitř na vše dohlížel a všem ochotně posloužil plavčík. Tady byl vyzděný bazén pro dospělé plavce s dřevěnou věží, z níž ti odvážní skákali do vody snad ze tří metrů výšky. Bylo tu malé bazénisko pro ty nejmenší s maminkami a také samostatný, rovněž zděný, mělký bazén pro děti plavce. A samozřejmě kabiny, k nimž klíčky svěřoval plavčík zvlášť pro pány, zvlášť pro dámy. Také tu byla velká volná kabina pro samostatnou mládež a plavčíkův domeček. Jak ty kabinky voněly mokrými plavkami, sluncem a dřevem, cítím dodnes.

Pobavením pro děti i dospělé byl na koupališti pan Fiala, ředitel záložny. Ten drobný mužíček nikdy neplaval, jen se sprchoval a pořád se procházel kolem bazénů a cvičil. Říkalo se o něm, že každé sousto jídla přežvýká třicetkrát, aby dobře trávil. Pokud bylo hezky, tady jsme se s maminkou a s bratrem a spoustou známých slunili každé odpoledne. Odtud jsme měli blízko domů . Často jsme se ještě po koupání doma převlékli a šli na Alej na tenis, kam navečer přicházel tatínek po službě u strýce. Cestou domů jsme se zastavili u babičky Nedvědovic. Děda ve všední den býval ještě ve své vrátnici.

K plovárně jsme ale chodívali, i když na koupání nebylo. To obvykle bratr s partou svých kamarádů mě dostali na starost a já pak musela s nimi vydržet vše: indiánský běh, lezení na vrby, skloněné nad potokem, klouzání po ledu v zimě, neměli se mnou slitování. Ale nevzpomínám na to ve zlém. Také jsme sem později chodily s dívčí partou: Milena Kropáčová, Zdenka Dragounová a Jana Janáková. Měly jsme zmapovány všechny studánky s vodní havětí, stavidlo u náhonu, kameny v potoce, žluté stulíky i rákosí a nakonec ostroh, kde se voda dělila na hlavní proud a náhon. Odtud už byla nadohled silnice na Lisovice a Vyšínek, ale tam už nás nic nelákalo. Tady v těch vlahých loukách jedné noci někdo zastřelil maminku našeho spolužáka Mirka Kadlece. Dodnes nikdo vraha nezná, ačkoliv několik let si za to ve vězení pobyl nevinný náš soused, zedník Hrdlička. Ty louky, to byl svět !

Když se přešla ta větší dřevěná lávka, mohlo se jít rovnou pár metrů do ulice Pejšovy, která se otvírala vlevo zděnou trafikou a vpravo hostincem Na Bělehradě. Nebo se za lávkou po pár metrech stoupání odbočilo vpravo a po cestě nad pískovcovým tarasem se došlo na PLAC. Tady, v rohu travnatého prostoru stál domeček – nedomeček, starý železniční vagonek, bez kol už, kde v miniaturním prostoru žily tři bytosti: stará babička Zemanová, její kvetoucí dcera Kočvarová a malá Květa, její dcera, naše spolužačka. V tom neuvěřitelně malém prostoru bylo vždy čisto, milo a teplo. Chodívaly jsme sem za Květou a ještě i dvě tři další holky jsme se sem vešly.

Jinak se na place skladovaly na hromadách veliké klády do hladka ohoblované a po nich jsme lezly a skákaly a tady vpodvečer sedávaly. Ten plac přiléhal k lisovické cestě – Pejšově ulici řadou lip a kovovým zábradlím, na němž jsme se houpaly a cvičily co se dalo. Ale největší slávu zažíval ten plac kolem srpnové pouti či zářijového posvícení. To se zcela zaplnil množstvím atrakcí: řetízkový kolotoč, koníčkový kolotoč, cirkusový stan, maringotky, páchnouicí klece a jako vrchol všeho Haškovic lochneska a střelnice se spoustou pestrých papírových růží a pohyblivých terčů pro zručné střelce. A navíc podél silnice v den pouti stávaly krámky pod plachtami s kouzelnými obálkami a tureckým medem. A spousta muziky. A ten plac byl jen pár metrů od mé rodné Fügnerovy ulice. Viděla jsem tam z okna našeho podkroví a večer co večer tam Haškovi vyhrávali na celé kolo.

Olga Janíčková, roz. Nedvědová