Vánoční příběh

Marie Ženatova 24.12.2016

Vánoční vzpomínání

Je dnes Štědrý den a já už jsem 15. rok vdovou, ale nikdy jsem nebyla v tento den sama. Vždy mne některé z mých dětí  pozve do své rodiny, sice jsem jim všem už říkala, že bych to také zvládla sama, ale oni nechtějí.

Takže dnes jdu k dceři, zítra hned po bohoslužbě pojedu se synem k nim na vesnici a na druhý svátek vánoční se sejdeme všichni u mne v mém malém obyváčku, ale vejdeme se tam, bývalo nás tam dříve mnohem, mnohem víc.

A tak já mám dnes už úplně volno, před chvílí jsme se vrátily s dcerou a vnučkou z procházky na hřbitov, já jsem tam byla sama už i včera a trochu si nafotila letošní krásnou zimní idylku, která už v našem městečku nebyla mnoho let.

A už začíná moje vzpomínání.

Advent mého dětství - to byly každodenní cesty na roráty do blízkého kostelíčku v mé rodné vesničce - cesty byly hodně zasněžené a i mrazivé, na oknech byly vždy nádherné ornamenty, které vytvořil mráz, ani jsme nepotřebovali závěsy.  Maminka měla moc práce, já byla nejstarší a tak mne vždy pobídla abych šla každé ráno. Školní vyučování nám začínalo už v 7 hodin ráno, takže jsem vstávala hodně brzy, abych rorátní bohoslužbu stihla. Ty moje zimy v dětství - narodila jsem se v roce 1946 byly vždy velmi bohaté na sníh, takže většinou to bylo brouzdání vysokým sněhem ke kostelíčku, nebo když to bylo namrzlé tak klouzání od našeho domu, byl na kopečku. Vždy v předsíňce jsme měly "naházené" školní tašky a bývalo jich tam hodně. Večer jsme se vždy modlívali všichni i s rodiči společně - měla jsem ještě 3 mladší sourozence a moc jsme se těšili všichni na vánoce.

Horlivě jsme očekávali i svátek sv. Mikuláše, vždy nám něco sladkého donesl, klukům i nějaké uhlí.  A vánoce - čistý stůl se stromečkem, jehož ozdobou byla většinou jen jablíčka, čokoládu vyráběla maminka sama a dávala do formiček, to jsme měli  většinou pod stromečkem, jen několik zabalených ve staniolu viselo na stromečku. A na stromečku svítilo několik svíček. Dárků moc nebylo, většinou to byly jen praktické věci jako rukavice, čepice, ponožky a občas i něco málo jiného. Ale co jsme měli vždy navíc byla jedna židle pro nějakého pocestného, který kdyby šel  náhodou kolem večer a neměl kam jít - i takového človíčka jsem zažila, že vstoupil až do kuchyně a byl posazen ke stolu a pak po večeři dostal i místo ke spaní většinou ve chlévě na slámě - bylo tam teplo. Divíte se, že přišel bez zaklepání až do kuchyně? - nikdo v té době u nás nezamykal, nikdo neměl zvonek, nikoho se nikdo nebál a těch dráteníků a jiných pocestných bylo hodně.
Vánoční den jsme prožili všichni i se zvyky jako rozkrajování jablíčka, pouštění lodiček /ořechových skořápek naplněných voskem s knotem a zapálených/ ve větší misce, vánoční nadílka byla i pro zvířata /koně, krávy, prasata, slepice, kočička - dostali trochu víc krmení/ - zazpívali jsme si koledy a šli všichni společně na půlnoční, na kterou už po celé vesnici zvali vytrubováním místní hudebníci - měli jsme radost, že jsme všichni spolu a máme na sebe víc času.

Na Nový rok si sousedé popřáli hlavně hodně zdraví a život ve vesnici šel zase dál  pro dospělé v práci , pro nás děti učením ve škole a velké pomoci v hospodářství - měli jsme víc jak 18 ha půdy a pracovali na tom jen rodiče a my děti musely pochopitelně už od dětství moc a moc pomáhat, jinak by to ani nešlo, ale to dělala většina dětí na vesnicích.

Na tři krále chodívali vesnicí postavičky oblečené za tři krále , popřáli hodně zdraví v novém roce a na dveře napsali křídou K + M + B  -  mělo to značit přání pokoje tomuto domu - nikdo nic neorganizoval, ale bylo to velmi  milé a přátelské.

Zimy byly v naší rodné vesničce na Drahanské vrchovině dlouhé a i dost kruté, takže jsme si moc užily prohazování cestiček i ke dveřím babičky a dědečka, aby se vůbec dostali ven. Tatínek pak klukům vyrobil ze dřeva malý pluh a kluci tím prohrnovali cestičky na dvoře, aby se rodiče dobře dostali do stájí ke koňům, kravám, prasatům, slepicím, do stodoly - ale toto byla moc radostná práce i se stavěním bunkrů a sněhuláků... Led jsme mívali na rybníku, kde se vždy odhrabal sníh a už se na bruslích, které byly na kliček jezdilo - všichni je pochopitelně neměli, tak se vzájemně půjčovaly, mělo to výhodu, že nebylo zapotřebí se vyzouvat, jen přehazovat na boty - většinou "komisňáky." A naše cesty v dětství ze školy, kdejaký malý kopeček jsme sjížděli, ani nebyly zapotřebí sáně, stačilo pohodit tašku - sednout si na ni a už to po ledovém kopečku /který se večer poléval vodou/ jen a jen fičelo. A ten šťastlivec, který měl sáně na ně naložil třeba i 4 další děti a také se půjčovaly. Někdo si také udělal boby - byla to destička, na které byly ze spodu připevnné dvoje staré brusle a to byly jízdy - nezapomenutelné.

Lidé tolik nenakupovali jako nyní, protože na vesnicích měli jídlo svoje - bylo určitě zdravější a bez všech přidávaných dochucovadel.

Před chvílí se začal sypat sníh, dcera už mi volala ať jdu, takže ještě Vám přepošlu několik včerejších foteček, abyste viděli všichni tu naši letošní krásnou, idylickou a pohádkovou zimní krajinu v Boskovicích.

Přeji Vám všem ze srdce krásné, pohodové a požehnané Vánoce a mnoho zdravíčka a štěstíčka v novém roce 2017