Nejmilejší dárek - panenka chodička

Na Vánoce jsme byli vždy všichni pospolu, celá rodina (a je tomu tak dodnes). Na stromku bývala vždy jedna, dvě kolekce, kterou rodiče dostali z ROH ve fabrice, kde pracovali (Jitona Prachatice) a pár ozdob, a hlavně řetězy, opravdové svíčky a časem přibyly i prskavky.

Pod stromečkem to byly dárky nám šité na míru. Nejstarší sestra Jarka dostávala knihy. Na fotografii, kde jsme všichni sourozenci před 55 lety (rok 1963) dostal můj bratr Vašek houpacího koně, na kterého dodnes vzpomíná.

No a já si pamatuji především moji první panenku. Bylo mi asi šest let. Byla krásná, chodící, mrkací, s dlouhými vlasy, které se daly česat.  Na sobě měla nádherné oblečení a navíc mi maminka upletla pro ni ještě svetr a sukni. Dokonce měla podkolenky a botičky.

Vždy o Vánocích k nám chodil soused, který nás vyfotil, a tak jsem měla štěstí, že mne právě s mou panenkou vyfotil.
Bylo by krásné napsat a panenku mám dodnes. Nemám. Během několika let mi spadla na tvář a kus se uloupl, rodiče ji odvezli do nedalekých Českých Budějovic do "nějaké opravny", ale ta byla pak zrušena a panenka se již ke mně nevrátila. Myslím však, že se dostala do rukou třeba nějaké sběratelky a v trochu jiném oblečení putuje po výstavách PANENEK dál.

Několik výstav panenek jsem také navštívila, ale svoji chodící Haničku jsem nenašla, avšak viděla řadu jejích sourozenců.
Tak ať dělá radost dál.

Poučení i pro mne: dávejme si na věci pozor, mysleme na ně, patří k nám!

Hanka RH+ Rabenhauptová