Výlet za povodní v roce 1997

Vzpomínám si na léto roku 1997, kdy jsme se s mými kamarády Petrem, Alešem, Honzou, Katkou a Hankou rozhodli vydat na týdenní výlet pod stany. Byli jsme tehdy mladí, plní energie a dobrodružné touhy objevovat přírodu. Nikdo z nás netušil, že tento výlet se změní v jedno z nejdobrodružnějších a nejnezapomenutelnějších období našeho života.

Vyrazili jsme na Moravu s plánem užit si týden kempování u řeky. Počasí se zpočátku zdálo ideální – slunce svítílo a teploty byly příjemné. Stavěli jsme stany na louce nedaleko lesa, odkud byl krásný výhled na klidně plynoucí řeku. První dva dny proběhly naprosto idylicky. Ráno jsme se koupali v řece, odpoledne jsme podnikali výpravy do okolí a večer jsme si u ohně vyprávěli příběhy a zpívali.

Třetího dne se však počasí začalo kazit. Obloha se zatáhla těžkými mraky a zanedlouho se spustil vytrvalý déšť. Nejdřív nám to nepřipadalo jako velký problém. Měli jsme přece stany a byli jsme připravení na nějakou tu nepřízeň počasí. Jenže déšť neustával ani druhý den a hladina řeky začala rychle stoupat. Bylo nám jasné, že musíme něco podniknout, jinak by nás mohla řeka odříznout od cesty zpět.

Sbalili jsme rychle stany a rozhodli jsme se najít nějaké suché místo, kde bychom mohli přečkat nejhorší počasí. Po několika hodinách chůzky v dešti jsme narazili na starý, opuštěný domek na kraji lesa. Vypadal, jako by v něm už dlouho nikdo nebydlel, ale poskytoval aspoň základní ochranu před deštěm. Bez dlouhého přemýšlení jsme se rozhodli, že tam přenocujeme.

Uvnitř domku bylo vlhko a zima, ale byli jsme rádi, že máme nad hlavou střechu. Našli jsme staré dřevo, které se nám podařilo zapálit, a oheň nám dodal alespoň trochu tepla a světla. Zásoby jídla jsme měli ještě na několik dní, takže jsme se rozhodli vyčkat, než déšť ustane. Největší starosti nám dělalo to, že jsme neměli žádný způsob, jak kontaktovat rodiče. V té době nebyly mobilní telefony běžné a my jsme byli odkázáni sami na sebe.

Další dny byly náročné. Déšť pokračoval a řeka se dál vylévala z břehů. Občas jsme vyšli ven zkontrolovat situaci, ale voda byla všude kolem. Petr a Aleš se snažili najít nejbližší vesnici, aby zjistili, jestli by nám někdo mohl pomoci, ale cesta byla zaplavená a neprostupná. Takže jsme se vrátili zpět do domku a rozhodli se vyčkat.

Přes veškeré obtíže jsme se snažili udržet dobrou náladu. Večery jsme si vyprávěli příběhy, hráli karty a smáli se všem možným hloupostem, které nás napadly. Katka s Hankou přišly s nápadem uvařit jednoduchou polévku z toho, co jsme měli, a překvapivě to nebylo špatné. Bylo to těžké, ale drželi jsme spolu.

Po pěti dnech se počasí konečně začalo lepšit. Déšť ustal a voda pomalu opadávala. Vydali jsme se na cestu zpět. Cesta byla plná bahna a závalů, ale po několika hodinách jsme konečně dorazili do nejbližší vesnice. Odtamtud jsme mohli poslat zprávu rodičům, kteří o nás měli obrovský strach. Nakonec jsme se všichni šťastně dostali domů.

Na tento výlet nikdy nezapomenu. Byl to týden plný nepřízň, ale i okamžiků, kdy jsme poznali, co znamená přátelství a vzájemná podpora. Povodně na Moravě v roce 1997 byly tragické a mnoho lidí přišlo o domovy, ale nám se tehdy nic zlého nestalo a odnesli jsme si z toho hlavně vzpomínky na neobvyklé dobrodružství, které nás navždy spojilo.