První cesta do zahraničí

Na přelomu let 1989 a 1990 se podmínky ohledně cestování trochu uvolnily. Občané Československa mohli svobodně, bez kontroly cestovat za hranice Rakouska a ostatních zemí. Tak se jednoho dne můj šestnáctiletý táta rozhodl, že této příležitosti využije a začal si připravovat plány na cestu. Velmi se těšil, protože děti z jejich vesnice se nikam do zahraničí nedostávaly.

Příběh mého táty začíná těsně před vánočními svátky. S jeho sestrou a jejím manželem se rozhodli podniknout cestu autem do hlavního města Rakouska, Vídně. Na jeho první zahraniční cestu si nasmažili a zabalili řízky (v té době ještě na silnicích nebyli žádné stanice s jídlem), vyměnily české koruny za šilinky, což byla měna, kterou se tehdy platilo ve Vídni (nyní se platí se v Rakousku platí eury) a vydali se na dlouhou cestu. Cesta autem trvala okolo šesti hodin (dnes je to ze Staré Bělé do Vídně autem necelé dvě a půl hodiny), protože v té době ještě v Československu nebyly žádné dálnice. Cesta po silnicích nebyla nijak o sobě moc zajímavá, kromě sněhu, který padal po celou dobu.

Když dorazili do Vídně, šli se rozhlédnout po městě. Chvíli chodili po městě a poté se rozhodli si každý koupit nějaký suvenýr, který by jim jejich první výlet do zahraničí na nějakou dobu připomínal. Po necelém dni stráveném procházením ve Vídni, si zpět do Staré Bělé každý odvážel jiný suvenýr. Můj táta si koupil joystick, což je pákový ovladač používaný k interakci s počítačem (když však přišel domů zjistil, že nebylo možné ho zapojit do jeho počítače),

a spoustu reklamních igelitových tašek, do kterých se ve Vídní dávaly nákupy. Moje teta si koupila deodorant fa, protože neměli více šilinků. V této době nic takového u táty doma neměli, takže to pro ně bylo něco nového. ,,Pro nás to byl úplně nový svět, takový válet do exotiky‘‘, mi vždy říká.