Vnuk na Aljašce

Jsem 80letou babičkou vnuka Luďka a mám i vnučku Martičku. Jsme rození Kuželovjané, dnes už žijí vnuci v Praze.

Moje vzpomínka se týká Luďka, který před ukončením čtvrtého ročníku studií v Praze přišel domů s hláškou, že on pojede přes prázdniny na Aljašku.  Snažil se, aby zkoušky měl co nejdříve hotové a aby mohl hned začátkem června vycestovat. To se psal rok 2010. Ani jeho rodiče, ani já jsme z toho nebyli nadšeni, ale když chceš - co s tebou?
Začátek června tu byl velice rychle a u různých loučení - kdybych tak nemusela být. Přežije se všecko. Vstávaje, lehaje jsem na Luďka modlitbou vzpomínala.

Přišel 9. srpen - den mojich narozenin a já jsem dostala z Aljašky od Luďka pohlednici. Byla to skvělá trefa na ty mé narozeniny. Neumím to vůbec popsat, jakou mi to udělalo radost. Ale co jsem měla s tou radostí dělati. Napadlo mně taky mu napsat - ale kde vzít adresu? A co mu poslat? Co mám doma k dispozici? K děkování jsem do dopisu vložila pohlednici Kuželova, na které je zachycen oltářní obraz Nejsvětější Trojice z Kuželovského kostela, pak je tam Kuželovský větrný mlýn, dále ještě celkový pohled na Kuželov i na náš dům a ještě chlapec a dívka v kroji, sedící v rozkvetlé trávě. Jak jsem to takhle vybavila, řekla jsem si, když ještě připojím „Velkou víru“ k tomu, není snad možné, aby tento nepatrný dopis toho chlapce ve světě nenašel. Ale co ta adresa, kterou si musím nějak vymyslet? Napsala jsem: jeho jméno, Aljaška - Kordova, Fabrika - ryby. A doplnila jakýmisi čísly špatně čitelnými ze známky toho jeho pohledu - nic přesného. Obratem pošty jsem to odesílala a stála u přepážky jako suverén, abych to mohla zaplatiti. Paní poštmistrová se na to nějak divně tvářila, neříkala nic, já taky nic, dopis odešel, neřekla jsem to ani doma a čekala jsem, jak to dopadne. Byl klid.

Přiblížil se říjen, vnukův návrat z Aljašky.  Rodiče ho v Praze očekávali. On po příletu zatelefonoval: „Ahoj babi - zdraví tě fabrika ryby“. Znovu jsem prožívala nevyčíslitelnou radost. Doma při uvítání nám hned ohlásil“ „Našel jsem si tam i galánku“.

Za zmínku stojí, že toto manželství požehnal P. otec Josef Stuchlý z Prahy, loni v září v Rajhladě. Galánka byla totiž ze Žabčic.
 
Vzpomínka od Marie Kostelanské z Kuželova, č. p. 2, 696 73 Hrubá Vrbka