Rok 1968 očima Nečechů

Komunismus 1968
Když se ve škole učíme o komunismu, tak se zaměřujeme na dění v České republice a hlavně v Praze. Proto jsem se rozhodla, že si zpestřím trochu znalosti tím, že udělám rozhovor se známým, který v tý době žil v zahraničí, a s babičkou, která žila na Slovensku, se zaměřením na rok 1968.
Část první
Jelikož se budu zabývat obdobím kolem roku 1968, tak bych na úvod ráda shrnula výpověd dotazovanýho, proč byla zvolena komunistická strana.
„Jsem představitelem, řekl bych typickým představitelem generace, která vstoupila do období po ukončení Druhé světové války. Tenkrát mi bylo kolem 10 nebo 11 let, to znamená, že jsem už byl schopen vnímat téměř celý prožitek té hrůzy způsobené Druhou světovou válkou. Můj tatínek pracovával u firmy Baťa ve Zlíně a řada našich příbuzných se dostala z důvodu politických do koncentračních táborů, někteří z nich to nepřežili. Druhá světová válka pro nás, jako pro mladé lidi byla ohromná zkušenost a zatížení, protože v té době, kromě toho, že jsme nic nesměli dělat mimo školu, povinně jsme se učili Německy, rozhlas a zprávy byly jak v češtině, tak v němčině, tak jsme neměli tu šanci se jako madí vyžívat, například Sokol byl zakázán. Proto po roce 1945 všichni prociťovali úlevu a doufalo se, že se mnoho věcí vyřeší jako potraviny, které tenkrát byly na lístky. Věřilo se v zlepšení. Když roku 1947 došlo k volbám, tak jediná věc, kterou si všichni byli jistí, byla ta, že nechtějí, aby se nastávající situace podobala předchozí, ve které existovala bída, nezaměstnanost a přístup do špitálů měli pouze ti bohatí. Lidi toto už nechtěli, a proto se tenkrát volila strana, která slibovala, že už nikdy nedovolí návrat k těmto poměrům. Volila si komunistická strana. Tenkrát nikdo nevěděl, co to komunismus vůbec je, tím se ale nikdo nezabýval, hlavní bylo to, co hlásal.“
Dotázaný v době nástupu Dubčeka k moci pobýval v zahraničí, proto jsem se rozhodla se ho zeptat, jak byl jeho nástup a posléze invaze vnímáná v zahraničí.
„Bavme se o tomhle jako o dvou fázích. První fáze je ta, když začal Dubček prosazovat svou politiku. Prosazoval politiku lidské tváře socialismu. V zahraničí, v části vývhodního bloku, se na toto pohlíželo z více stran. Většina lidí vítala politiku Dubčeka, ale pohlavářům, těm, kterým řídili komunistické strany, se to nelíbilo, jelikož si uvědomili, že to je vir, který může narušit i situaci u nich. Na Západě se to samozřejmě vítalo všeobecně, protože tam byla snaha ty socialistické země nějakou formou ne jenom oslabit, ale přitáhnout k sobě. Když se tedy hovořilo o politice s lidskou tváří, tak nám západ fandil podporoval nás. A v té druhé fázi, když došlo k té přímé intervenci, tak některé komunistické strany toto odsoudili, například silná komunistická strana Itálie, odsoudila to komunistická strana Spojených států, komunistická strana Mexika. Řada komunistických států si řekla: „Nenene, takhle si my nepředstavujeme komunismus, že někdo bude ovlivňovat a zasahovat do vnitřního vývoje země jenom proto, že se mu to nelíbí.“ Takže tím došlo k určitému narušení jednoty komunistických stran a to Rusy velmi poškodilo. Jinak když přicházeli zprávy o vývoji situace v Československu, tak nám celý svět fandil, zobrazovali se v televizi záběry, v novinách se o tom psalo. Tenkrát tady mluvila Čáslavská, která byla v Mexiku straštně známá, Zátopek a další, krátce řečeno celý západní tisk toto velmi podporoval. Bohužel to nebylo k ničemu platné, jelikož v době intervence americká armáda, která stála na hranicích, nezasáhla. Když se žádalo o pomoc, tak si kvůli Československu nikdo nechtěl pálit ruce. Američani nás obětovali, stejně tak jako v Mníchovské dohodě, kde se domnívalo, že se tím zabrání válce.“
Část druhá
„V noci z 20. na 21. augusta r.1968 nám telefonoval známy, aby sme si rýchlo zapli rádio a počúvali, čo sa deje, pokial nepreruší vysielanie, lebo, že naše územie (vtedajšie ešte Československo), obsadili spojenecké vojská. Keď sme to počuli, nechápali sme, prečo sa to deje, veď to mali byť všetko spriatelené krajiny, najbližšia susediace štáty, s ktorými sme nemali žiadne konflikty. Po vojne sa to takto usporiadalo a bežný občan nemal dôvod si myslieť, že ho priateľ napadol. Nakoniec sme vlastne s nimi mali podpísanú zmluvu aj o hospodárskej spolupráci, ktorá sa volala RVHP-Rada vzájomnej hospodárskej pomoci. Preto to nikomu nešlo do hlavy, že sa niečo také mohlo stať a dúfali sme, že je to len poriadna "kačica", ale všetko neskôr v priebehu dňa vychádzalo tak, že nikto by si takýto krutý žart nedovolil urobiť a začalo to vyzerať na skutočný ozbrojený koflik-teda na vojnu. Ľudí, ktorí sa ešte pamätali druhú svetovú vojnu rozosievali strach, preto, že si tú hrôzu ešte pamätali. A tí, ktorí ešte tajne dúfali, že to nie je pravda, sa v priebehu dňa presvedčili na vlastné oči. V odpoludňajších hodinách som z balkóna zazrela obrnený transportér-teda jednoznačne vojenské vozidlo, na ktorom stáli chlapi so samopalmi a pomaličky prechádzal ulicami sídliska. Niektorí mali čosi, čo pripomínalo uniformu, ale iní-na počudovanie boli v "civile" - čo sa neskôr vysvetlilo.
Bola som s malou Monikou, sa staršší sestrou tvojej mamičky, čosi vyše trojročnou sama doma na PN, lebo som bola na rizikovom tehotenstve s tvojou maminkou. Keď som si predstavila, že to má byť začínajúca vojna, som sa len bála, že potratím a niečo sa stane dedkovi, ktorý bol v práci a čo bude s Monikou, proste som bola odtavená od bližších informácií, ktoré si ľudia na pracovisku už ústne odovzdávali.
Niekto šikovný, kto pochopil situáciu veľmi skoro, alebo mal z niekade bližšie informácie, chytro zmobilizoval ľudí v rozhlase, aby chytro zbalili prenosovú techniku ​​a z budovy rozhlasu unáhlene zmizli, preto, že masovokomunikačné prostriedky boli veľmi dôležité aj pre "nepovolenú návštevu", preto, že cez médiá sa dali ovplyvňovať obrovské masy ľudí. Samozrejme podľa predpokladu, rozhlas obsadili vojenské hliadky, tiež pošty, letisko Sliač, proste strategické miesta. Začala haprovať aj mestská doprava, preto, že po uliciach premávali obrnené vozidlá a aj tanky, samozrejme s ozbrojencami.
Keď ľudia začali chápať, čo sa deje, vznikla panika a nájazdy na obchody s potravinami, či lekárňami (pre voľnopredajné lieky), zo strachu, že ak sa zomelie niečo krvavé lieky budú hodnotené nad zlato.
Ja som doma nemala nejaké potravinové zádoby. Boli sme mladá domácnosť a kupovali sme do nej veci a potraviny priebežne, preto že v tom byte sme nemali špajzu, len akúsi vetraciu skriňu. Monika sa ma vypytovala, prečo stojím stále pri okne a prečo sa bojím.
Mobily boli len hudbou budúcnosti a ja som nemala dať ako vedieť tvojmu dedkovi, aby niečo skúsil v meste kúpiť, lebo na sídlisku bol obchod vybrakovaný a ľudia dobre, že sa nepobili, vznikali medzi nimi konflikty za maličkosť. Proste panoval strach a neistota a vtedy sú ľudia schopní sa správať neľudsky. Každý sa snažil zabezpečiť svoju rodinu. Tvoj dedko prišiel z roboty skôr, teda odišiel, aj iní sa vykašlali na pracovnú dobu, snažili sa zachraňovať rodiny. Rodiny sa báli o svojich  príslušníkov. Nakoniec som v ten konkrétny deň zažila aj trochu radosti, lebo dedko niekde v meste "ukoristil" jeden celý chlieb a jednu plastovú nádobku, teda kelímok, slivkového lekváru. Keďže som bola na PN, na kontroly som chodiť musela, s obrovským strachom som sa vybrala do centra mesta, kde som mala ošetrujúceho lekára. Teda jeho ambulanciu. A tam som na vlastné oči videla to, čo iný rozprávali. V centre stáli obrněné vozdila strategicky rozmiestnené, aby vedeli zvládnuť prípadný nejaký hromadný odpor a kdesi tam stál aj tank. Všetci chlapi držali zbrane v rukách, asi dostali povel ich neodkladať ani na minútu. Pri tom pohľade ma prepadla hrôza, že ako im niekto hodí tým smerom kameň, alebo čo ja viem čo a vyprovukuje ich, budú strieľať (lebo také mali pokyny). Moniku sme si v miestnej doprave posadila na druhú stranu od možnej streľby s tým, že budem skôr na rane ja a že ju ešte budem stíhať strčiť na zem do "uličky", kde je malý predpoklad, že ju zastrelia. Bol to nepredstaviteľný strach. V rozhlase vysielali len takú trúchlivú vážnu hudbu a prenosové vozy, s technikmi a moderátorom, priebežne vysielali, čo sa dozvedeli-a nebolo to nič povzbudivé. Všetko to bolo hlásené takým akýmsi "pohrebným" hlasom, z čoho človeka striasalo. Vlastně- byl to pohřeb dobrých přátelských vztahů doby spřátelených krajin. Obyčejný lidé zazlievali těm nahoře na těch obrnených vozidlách, že sa dali naverbovat na takové "svinstvo".Nadávali jim, pluli na nich a uráželi je, jako jen nejvíc věděli. To trvalo několik dnů- nevím kolik stáli na těch strategických místech, lebo jak jsem zpomínala, jsem po městě chodila málo a po sídlišti přešli tak z času na čas, jestli se něco proti nim nechystá. Vůbec nevím, jak se stravovali a vykonávali hygienu, ale vtedy to  málokoho zajímalo. Byli však lidé, zejména staré ženy, které si ještě pamatovali údalosti druhé světové války a věděli, že i ně všechny Němci chteli bojovat a neraz im dali aj stravu, anebo je ošetřili. A také se těmto "sochám", které tam nahoře stáli na těch vozidlech, prihovárali a chceli od nich nejaké informace.
Samozřejmě, že to nebyly žiadny důstojníci a vysvitlo, že oni sami nevěděli, čo a prečo sa to stalo, lebo to byli chlapi, ktorých brali do nákladných aut, přímo z pracovísk, bez toho, aby věděli kde a proč jdou- ani kam jdou a nemohli to oznámit ani svým rodinám a nevěděli ani, kdy se vrátí domu. Těžce se s nimi komunikovalo, jelikož v Bystrici byli tuším Bulhraři, ale přece jen některý mluvili i po rusky, preto, že se v těchto krajinách se všude vtedy ruština vyučovala. Nebylo to celkem ono, ale přece jen to bylo bližší ke slovenštině. Některé babky se slitovali nad nimi, donesli jim aspoň vodu (vždyt byl srpen a oni tam stáli v tom teple) a sem tam nějaké to jídlo. Samozřejmě, že to zase vyvolalo nevůli lidí, kteří byli právem naštvané a nadávali i těm, co tuto pomoc poskytli. Každou chvíli se mohla strhnout "kuca-paca", která mohla zle skončit ( a aj v některých městech se zomlela a několik lidí zastřelili). Po předcházející zkušenosti a informací jsme pochopila, proč byli v civile mnohí,  špinaví, zarastení, zachmúrení a zjevně strašně  unavení. Jelikož šli bez přestávek.
Tie úplne prvé informácie sa šírili rýchlosťou blesku Preto, že ľudia, žijúci v pohraničných oblastiach, zistili, že sú to nie manévre alebo nejaké vojenské cvičenie, preto, že je vzbudil ohromný hluk veľkých vozidiel a veľké množstvo. Kto mal telefón, chytro telefonoval známym a rodine, ktorí trebars žili tak povediac vo vnútrozemí a tí zase svojim známym a rodinám.mPonáhľali sa s takouto informáciou preto, aby im dopriali čas, nejako sa zabezpečiť, okrem toho mali obavy, že telefonické spojenie prerušia. Veď si predstav tie krajiny, hrnuli sa k nám zo všetkých strán-a to v noci. Jednoducho, nebolo sa ako pripraviť. A ako by sa obyčajný občan aj mohol? Ozbrojiť? Veď vtedy zbrane neboli tak dostupné, ako teraz. Okrem toho, tí rozumnejší výzývali ľudí, aby sa radšej vyhýbali konfliktným situáciám, lebo, že majú informacie, že agresori mali pokyn prinajmenšom konflikte strieľať. Nie vždy to tak urobili a znášali aj hnev ľudí, preto, že tam bolo veľa takých, ktorí nie len že nevedeli, čo sa deje tiež a báli sa o svoje rodiny, predstava že pri malom konflikte, by mal niekto strieľať na jeho rodinných príslušníkov , brzdila dostatočne silno. Okrem toho boli unavení a vyhladnutí, teda mnohí apatický a zdalo sa, že im je všetko jedno. Nie všetci boli takétoho "razenia". Nepamätám si ako dlho panoval tento prvotný a obrovský strach a chaos a kedy sme upadli do nejakej apatie. Asi sme zjsitili, že je to zbytočné a nezmôžeme nic a bolo nám vtĺkané do hláv, že nám vlastne prišli pomôcť. No a tipujem, že toto všetko, nespokojnosť a strach ľudí vyústili na jar a v Prahe sa to zomlelo.“