Dovolená na Baltu

Balt Malebné rybářské vesničky, do daleka se táhnoucí písečné duny, oddělující nevelké borové háje od nekonečného moře. Tak nás přivítalo před zhruba třiceti lety východoněmecké Meklenbursko a v něm, v té době nevelká rybářská osada Dierhagen. Když jsem tehdy poprvé stál na břehu Baltu, měl jsem pocit objevitele neznámých světů. Nevysoké vlny s bílou čepicí pěny zalévaly písečný břeh a do borového lesíku na písečných dunách vanul chladný vítr. Působivou kulisu ještě dotvářely trajekty, kotvící na obzoru a nezbytní naturisté, spokojeně si hovící v šestnáctistupňovém klimatu na studeném písku, obklopeni ohrádkou proti větru. Ale především zde bylo moře. Kdo vlastně ví, co se všechno skrývá ve slově - moře. Ví to asi jenom děti. Děti a dobrodruzi. Věděl to i Jules Verne, který moře miloval. Verne, který si na sklonku svého života koupil výletní jachtu a s ní se plavil vysněnými krajinami svých knih. A starý pán byl také na vrcholu blaha, když jeho jachtu u jednoho středomořského ostrova poblíž Afriky jednou přepadli piráti. Konečně prožil to, o čem celý život psal. Moře se stalo neodmyslitelnou kulisou skoro všech jeho knih. A já jsem první verneovku dostal už v první třídě. Školní atlas a verneovky se od té doby staly mým průvodcem životem. A jedním z pramenů poznání. Na světě je mnoho krásných míst. Člověk má ale v drtivé většině tu smůlu, že o nich neví. A když i ví, kde všude ta krásná místa jsou, tak se tam stejně většinou nedostane. Je to pro něj „terra incognita“. Jak Modrý květ romantiků. Těžko splnitelná touha po pozemském štěstí. Když stojím na břehu a dívám se na moře, mám silný pocit poznání. Je to krásný pocit. A asi nikdy nevymizí. Škoda, že jsem se nenarodil někde u moře. Některá vyznání se říkají lehce, u některých stačí mlčet. Moře je všeobjímající fenomén. Mlčme tedy a dívejme se. Jako ti dva milenci dnes večer na pobřeží. Ti nepotřebují vůbec nic. Slunce právě zapadlo a lahev vedle nich na zídce je už skoro dopitá.