Vzpomínka na Nezvala a na dvě třebíčská děvčata

Třebíč, Nezvalovy oslavy Ticho až velebné se rozkládá na tomto kousku lesa, kterým procházím. Jen zurčení jakéhosi potůčku a sem tam nějaký ten pták ruší dnešní sváteční idylu. Uschlé jehličí na lesní cestě se prohýbá pod kroky a mé pocity jsou v této chvíli přímo povznášející. Tato procházka je přímo balzámem na duši. Na pár dní jsem unikl začouzené Praze i jednotvárné práci v rámárně vysočanské Pragovky. A tak zde trávím velmi příjemné chvíle při několikadenních oslavách narození mého oblíbeného básníka Nezvala. Vše začalo ale již včera v malé kavárně na náměstí. Zapálil jsem si orientku a u kávy jsem si srovnával v hlavě právě nabyté dojmy. Upřímně řečeno jsem se nudil. Program Nezvalových oslav začínal až druhý den a tak si v hlavě probírám své nevelké šance v básnické soutěži. Obeslal jsem ji několika básněmi, ale nedávám si žádné veliké šance. Opakuji si v duchu ten již stařičký slogan, že není nutné vyhrát, ale zúčastnit se. To jsem ještě nevěděl, že v životě je daleko potřebnější vyhrát, nikoli se jen zúčastnit. Omluvou budiž mých tehdy necelých osmnáct let. Zaplatil jsem a vyšel opět ven na náměstí. Moji pozornost upoutala dvě hezká děvčátka, korzující po náměstí. Chodím chvíli za nimi, ony se občas na mne otočí a usmějeme se na sebe navzájem. Jestlipak se odvážím je oslovit? Třeba se zeptat jen na nějakou hloupost. Dívky si ale stále udržují přede mnou malý náskok. Přidal jsem tedy do kroku. Je jedno takové hezké přísloví, které říká, že kdo zaváhá, tak nežere. Dodnes se divím sám sobě. Zaváhal jsem totiž jen úplně malou chvíli. Vyšlo z toho jedno rendez-vous za městem, v krásném, romantickém údolí. Snášela se už noc a jakýsi kvetoucí keř tam neskutečně voněl. Sedíme na lavičce, tulíme se k sobě a hluboko pod námi teče Jihlávka. Okamžik štěstí, který se jen těžko popisuje. Naše skoro noční siesta byla však až brutálně přerušena velkým rojem komárů, kteří se na nás krvežíznivě vrhli. Utíkáme oba se smíchem z lesa ven. Druhý den ráno zastavil na náměstí autobus. To bude určitě on, říkám si v duchu a dívám se do programu oslav. Má to být taková malá pouť po místech Nezvalova působení v kraji. Velkoryse jsem přehlédl fakt, že tenhle výlet je jen pro vybrané hosty oslav a drze jsem vlezl dovnitř a usadil se úplně vzadu. Cestou mi konečně došlo, do jaké společnosti jsem se to vlastně dostal. A to díky průvodci, který vítal přítomné. Už při prvním jménu jsem se začal krčit do sedadla. Švédský básník Erik Axel Blomberg, znalec česko-slovenské poezie, paní Františka Nezvalová, vdova po básníku, národní umělci Karel Nový, Vilém Závada a další a další. Co jméno, to pojem v české kultuře. Snad tenhle výlet přežiji ve zdraví. Výlet byl nakonec skvělý. Při obědě jsem seděl proti paní Nezvalové a básníku Blombergovi, které zřejmě zaujal můj věk. V celém autobuse jsem byl totiž beznadějně nejmladší. Byl jsem trochu vyjukaný, když mně Alex Blomberg oslovil. V tu chvíli jsem si nevzpomněl ani na anglický pozdrav. Ještě, že seděl vedle něj tlumočník. Při povídání o poezii jsem byl ve srovnání s renomovaným švédským básníkem pochopitelně v hluboké defenzivě. Ale popovídal jsem si i s paní Nezvalovou. I s její starou tetičkou. Předpokládám tedy, že to byla tetička. Ostatně je to jedno. Byl to někdo z příbuzenstva. Bylo to docela fajn. Rodný dům v Biskoupkách, stará škola, kam malý Nezval chodil, otevírání Nezvalovy stezky, všude proslovy a vítání, div, že ne chlebem a solí. No, přežil jsem to ve zdraví. Když mne autobus vysadil opět na třebíčském náměstí, oddechl jsem si a zamířil na kafe do mé, mohu už klidně říci, mateřské kavárny. Sotva jsem se usadil, zapálil orientku a vyndal blok na psaní, otevřely se dveře kavárny a dovnitř vešla tetička paní Nezvalové s jakýmsi člověkem, kterého jsem neznal. Přikrčil jsem se v sedadle, ale stará dáma, když spatřila známou jí tvář, neomylně zamířila přímo ke mně. "Spisujete dojmy, mladíku," zeptala se s úsměvem. "Ano, trochu", zakoktal jsem nesměle. "Máte něco v soutěži?", pokračovala. "Ano, jen pár básní." "Tak vám přeji hodně štěstí". "Děkuji". A bylo po rozhovoru. Tetička zamířila na druhý konec kavárny a já si oddechl. Měl jsem ale zbytečnou trému. Ta stará dáma byla nakonec docela milá. Pozdní odpoledne zastihlo mne a mou novou známost v lese. Vzal jsem ji za ruku a dodnes nevím, kam jsme to vlastně šli. A mně se v tu chvíli zdálo, že zvony dole ve městě zvoní a ptáci tady v lese zpívají jen a jen pro nás. Obloha se zatahuje a oba s obavami pohlížíme vzhůru. „Pojď, schováme se tady u krmítka“, říká Líba, když spadly první kapky. Tiskneme se k sobě pod malou stříškou krmítka a já jsem pořád neměl odvahu jí políbit. Přestalo pršet a vzduch je najednou nádherně svěží. Ještě máme hodinu času. Chodíme, ruku v ruce, bez cíle lesem. A Líba pořád něco povídá. Mám rád děvčata, která jsou upovídaná. Zbavuje mne to totiž povinnosti udržovat konverzaci, která mi dělá neustálé potíže. Večer jsme se na chvíli rozešli. Ale jen na malou chvíli. Hodil jsem do sebe v hotelu Sport večeři a spěchal urychleně k Domu osvěty. Za chvíli přišla i Líba. Uvnitř sálu je už plno. Sedáme si až dozadu. Na podiu se střídají básníci a přednášejí své verše. Vystřídalo se jich tam skutečně hodně. K mému překvapení vystoupil i můj oblíbený Jan Skácel, jehož útlou knížku drobných próz chovám v knihovně jako vzácnou relikvii. Mnoho nám toho ale neřekl. Jeho silně ochraptělý hlas, poničený množstvím vykouřených cigaret, mu byl při přednesu básně spíš na obtíž. Ale byl jsem rád, že jsem ho viděl. Vyprovodil jsem Líbu domů a dole u jejich dveří jsem si dodal odvahu a poprvé ji políbil. Štěstí je však vrtkavé. Jeden den sedne na toho, druhý den si vyhlédne zas někoho jiného. Pár dalších návštěv Třebíče a bylo po známosti. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, řekl klasik. Jak jednoduchá je to pravda! A tak voda odtekla a my jsme se dostali zas o kus dál. Pomíjejícnosti života se člověk nevyhne. Proto je třeba vystihnout vždy ten pravý okamžik. A zmocnit se té jeho prchavé hodnoty, která je stálá asi tak, jak let motýla. V tom spočívá jeho hodnota a kouzlo. Kouzlo té hodnoty, kterou by si mohl člověk natrvalo uložit do své kroniky vědomí. Třebíč, květen 1962