Jsem už hodně starý a tak víc přemýšlím o životě, co je důležité. Život je pohyb. Pohyb a růst a zrání.
Pro život máme tělo a patřím k těm, kteří zastávají názor, že se tělo nesmí rozmazlovat. Ty víš, že jsem voják a že se jen tak nedám. Někdy mě opravdu zlobí, když vidím mladé lidi dřepět s nadbytečnými kily na lavičkách s mobilem v ruce.
Mám chuť zavelet jako Bob z večerníčka o králících z klobouku: „Vstávat a cvičit.“
Prosím Tě, Jarmilko, neodpovídej na to, co život přináší jako Bobek: „Jenže mně se nechce.“ Spíš se ráno rozhlédni a řekni: „Co dneska podnikneme.“
Já vím, že se možná budu zdát směšný, ale ona taková rozcvička, studená sprcha, vyvětraná místnost a zdravá snídaně, opravdu dají každému dni správný směr. A když má den správný směr, má i život správný směr.
A usmívej se. Úsměv je to nejlepší, co může člověk člověku dát. Nic to nestojí, nepřekáží to, neusazuje se na tom prach. Když se někomu daruje úsměv, jen málokterý škarohlíd se taky neusměje a tak se ty úsměvy množí a já bych si moc přál, abych jich na světě, bylo co nejvíce. Mám na mysli upřímný úsměv, nemyslím žádné vypočítavé nebo škodolibé šklebení.
Přece lidé, kteří se usmívají, nemohou být bezohlední, škodolibí. Mám rád lidi taktní a ohleduplné. Ohleduplnost není jen k lidem, ale i k naší planetě. Bez ohleduplnosti neuchováme dobré podmínky k životu, čistý vzduch, dostatek vody a radost z ptačího zpěvu.
Jarmilko, prosím, pamatuj na to, a jestli můžeš, pomáhej i druhým, aby se této cesty drželi. Já teď podniknu svou ranní procházku a budu na Tebe vzpomínat.
Přeji Ti krásný život a posílám Ti úsměv. Tvůj dědeček.