Jak probíhal 17.listopad, díváme-li se pohledem pracujících v nemocnici...
Rok 1989, pro všechny známé téma Sametové revoluce. Každý víme, co se tehdy na Národní třídě odehrálo. Mnoho příběhů vypráví o průběhu demonstrace, zásahu policie, masakru i hrůzných okamžicích, avšak ne každý si dovede představit, jak se museli cítit lidé, kteří se vše dozvěděli téměř jako poslední a přitom měli tu největší zásluhu na mnohých lidských životech. Ano, ráda bych teď převyprávěla příběh své maminky, která právě roku 1989 ukončila střední zdravotnickou školu a začala pracovat jakožto zdravotní sestra na chirurgii v Thomayerově nemocnici.
Nikdo nečekal, že by se něco takového mohlo stát, byla to má první noční směna, proto jsme se byly s kolegyní ráno projít ve městě, kde jsme zůstaly až do odpoledně, všude panoval relativní klid. Odpoledne se sice policisté začali seskupovat na Národní třídě, ale nepřipadalo nám to jako nic neobvyklého. V tu chvíli nás ani nenapadlo, co všechno by se z toho mohlo vyvinout.
Večer jsme na čas dorazily do práce, zprvu bylo vše klidné a my si říkaly, co budeme celou noc dělat, vždyť večer, natož v noci se přeci nic zásadního dít nemůže… Naneštěstí jsme právě tuto noc měli práce až nad hlavu. Když nám pacienti říkali, ať se jdeme podívat na televizní zprávy, nevěřily jsme vlastním očím. Ukazovali policejní zásah proti studentům na Národní třídě. Během celé služby jsme hospitalizovali mnoho lidí s otřesy mozku a jinými zraněními, po střetu s policií. Touto páteční nocí to ale neskončilo, v průběhu víkendu stále docházeli lidé, kteří se k tomuto zásahu také připletli. Ačkoliv jsme všichni v televizi viděli, co se na Národní třídě ten večer odehrávalo, nikdo z hospitalizovaných nám nechtěl přiznat, že za jejich zranění je zodpovědná policie. Díky bohu nám na oddělení nedorazili úplně zrasovaní lidé, jelikož ti byli za doprovodu policie odváženi přímo do Vojenské nemocnice, aby se vše co nejlépe zametlo pod kobereček… Nikomu se nesmělo na nic odpovídat, vše muselo zůstat v utajení, ani příbuzným, jsme nemohli říci, kdo je u nás hospitalizován…
Už jen když tento příběh slyším, zanechává ve mně zvláštní pocit lítosti, smutku a beznaděje. Nedokázala bych si ani představit, že bych byla na jejím místě… Sama přiznává, že tato událost v ní zanechala silné vzpomínky, na které by všichni rádi zapoměli. Ale na druhou stranu je to zkušenost, která člověku dodá mnoho sil a díky které ví, že i když je nejhůř, vždycky se vše nějakým způsobem dá vyřešit…