Dopis vnoučeti

Vždy, když jsem s vámi a pozoruji vás, vnímám vaši bezpodmínečnou lásku, kterou nám dospělým dáváte. Vnímám bezprostřední a čisté emoce vaší dětské duše. I my vás milujeme. Každý moment s vámi je pro nás nový, vzrušující a obohacující.

Když jsme byli my malí, vaše babička a děda, neměli jsme tolik hraček jako vy dnes a nebyli jsme obklopeni tím vším, čím jste dnes obklopeni vy. Měli jsme hraček jen pár, třeba jen jednu panenku. Byla jsem šťastná, když mi na ni maminka něco ušila nebo upletla, táta vyrobil ze dřeva postýlku. Děda zase byl nejšťastnější, když se svým tátou vyráběli motokáru. Doma jsme museli hodně pomáhat s úklidem, s nákupy, na zahradě okopávat, děda musel uklízet králíkům v kotcích bobky a chodit pro ně na májičky – pampeliškové listy. U babičky o prázdninách se hodně pomáhalo sklízet seno a ovoce, chodit na trávu králíkům, vařit marmeládu, zavařovat ovoce a zeleninu na zimu a pak teprve jsme si mohli hrát, jít k řece plavat nebo jezdit na starém kole. Už si nepamatuji, zda nás vždycky všechno bavilo a zajímalo, ale byli jsme vedeni k práci a měli jsme radost z takové společné práce. Zní to tak budovatelsky, ale je to pravda.

Večer pak, nám bylo moc příjemně a milo, když bylo uklizeno, zatopeno a všude teplo, hlavně pod tlustou peřinou. Maminka nebo babička nám vyprávěla, jak to bylo dříve nebo se četly pohádky. Hladívala jsem babičku po upracovaných pažích a vrásčité tváři. Uvědomuji si, jak moc se vše v naší rodině opakuje. Dnes si s vámi hrají máma s tátou nebo my babičky a dědové, pomáháte nám na zahradě, čteme si a nejraději máte naše vyprávění, jak to bylo dříve.

Když jsme byli malí, byli jsme skoro pořád venku. Běhali jsme s ostatními dětmi, hráli si na hřišti, v lese, u řeky, na zahradě, mnohdy bez přítomnosti rodičů. Pracovali ještě i v sobotu a měli jen krátkou dovolenou. Rodiče s námi hodně chodili a jezdili v neděli na výlety. Nachodili jsme spoustu kilometrů, poznávali okolí, sbírali houby, maliny nebo třešně v alejích u silnic. Nebáli jsme se infikovaných klíšťat a komárů, znečištěných plodů na stromech, dýchali čerstvý vzduch, pili čistou vodu.

Co se to stalo za těch 50 a více let s přírodou od našeho dětství? Je méně lásky a více chamtivosti, závisti, netolerance či zloby? Je třeba mít stále něčeho více a více? Jsme jako lidstvo nemocní? Je nemocná naše planeta, Vesmír? Nevlastnili jsme tolik věcí, neměli možná tolik podnětů a možností jako máte dnes vy, moje vnoučata, ale i my dospělí. Více jsme si užívali sebe navzájem a přemýšleli o životě? Stále si kladu otázky. Někde jsme udělali chybu, že je dnes naše Země tolik churavá.

Dívám se na vás jako na naše pokračování, a myslím si, že život má a dává smysl. I vám se rodiče věnují, vyprávějí příběhy, čtou pohádky a snaží se vysvětlit každou situaci. A jak vám předávají podobně, jako jsme se snažili předat my vašim rodičům a nám vašim babičkám a dědům zase naši rodiče a prarodiče. Má smysl předávat zkušenosti další generaci, dětem, které přijdou. Nejvíce však má smysl pěstování dobrých vztahů mezi sebou. Učit se lásce mezi sourozenci, bratranci, rodiči a dětmi. Pěstovat ji mezi manželi, mezi ženami a muži. Ale také pěstovat vztah mezi půdou a člověkem, mezi člověkem a planetou zemí. Dá to někdy hodně práce, to pěstování vzájemných vztahů a učení se lásce. Někdy to i trochu bolí, ale vždy to za trochu úsilí stojí.
Svým milovaným vnoučatům přeji, aby se lidstvo a planeta uzdravily. Nepotřebujeme k životu mnoho. Vzájemnou úctu, respekt a pravdu. Přeji vám, aby byly v lese zdravé stromy, byl dostatek čisté vody, dýchali jste čistý vzduch a na zvířata jste se nemuseli chodit dívat jen do ZOO. Mrzí mě, že vám zanecháváme Zemi v tomto stavu. Jsem však přesvědčena, že jste zdravou generací. Jste dětmi, které dostávají hojně lásky a pochopení a dokážete změnit svět, aby byl zase v pořádku pro vás i vaše děti.

S láskou a úctou k vám vaše babička Marie.