Bůh v mém životě - Vesnická kaplička

K ní vedly moje první dětské kroky - nejdříve s babičkou. Učila mě úctě k Bohu právě na tomto vyvýšeném místě Drahanské vrchoviny.
"Vžde hodělé zbožně kříž a pomodle se Zdrávas Maria..." říkala mi svým krásným horáckým nářečím.
U kapličky byl vložen za sklem obraz Panny Marie, kam jsem často nosila čerstvou kytičku. A ta úcta ke krajině, Božím mukám v polích, chrámům a katedrálám se mi vštípila do podvědomí už v tom nejútlejším věku a to i proto, že bratr dědečka byl katolickým knězem.
Před námi na vyvýšeném místě se rozkládal hezký kopcovitý reliéf krajiny s vískami, kostely, lesy, poli a lukami.
"Podivé se, jak je to krásné Boží svět ..."
S babičkou jsem poznala i životopisy svatých, které mi s oblibou předčítala. Viděla v nich vzor pokory, citu a lásky vůči bližnímu a Bohu. Ona sama měla pro každého milé slovo nebo pomoc a neodepřela ani podporu v nemoci - konala skutky milosrdenství. Žila skromný, prostý a přesto plný život, který mi byl příkladem...
V dětství i v mladosti je všechno krásné. Než jsem se vdala, zase jsem občas chodívala ke kapličce - tentokrát i s maminkou. A ta mi říkávala: "Podivé se, jak je krásné Boži svět, podive se, jaké je v něm sólad a sózvuk. Kéž bes te take celé svůj ževot žela právě tak ..."
Když jsem se provdala a později odstěhovala - tak jsem se naposledy rozběhla k naší kapličce. Chtěla jsem se rozloučit s překrásnou krajinou dětství a mladosti. Na Boží svět hleděly oči jiskrné, veselé, plné optimismu.
V krátké době se mi narodily tři děti. Opustila jsem zajímavé zaměstnání a zůstala s nimi delší čas doma. Ale život je "nekonečná cesta".
Byla jsem chvíli štastná, ale jen krátce. Přišla zlá nemoc. Lékaři pro ni mají jediný název - sizofrenie. Dvakrát pobyt na psychiatrické léčebně, spousta elektrických šoků. Ze šťastné ženy se stala troska. Moje rodina mě potřebovala, ale já po propuštění z nemocnice ani mnohé nepoznávala. Moje malé děti chodily se mnou a pomáhaly mi do života - protože jsem téměř všechno zapomněla. Nespavost, kruté bolesti, tma v hlavě, neustálé myšlenka na smrt a němá výčitka: "Proč, proč právě já jsem tak dopadla? Pane Bože, proč ?
Okolní svět jsem měla uzavřený a začala jsem se moc bát lidí.
Moje oči nebyly plné světla, ale tmy. Tak i ten okolní svět, lidi - všechno jsem viděla ve tmě.
A nejhorší bylo, že jsem přestávala věřit v Boha. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč jsem já byla tak postižena. Právě já, která vlastně v životě neudělala nic zlého. V přírodě jsem neviděla Boží rovnováhu a všemohoucnost. Tak jako bylo rozervané moje nitro, tak se mi jevilo i moje okolí. Všechny ty nádherné vlastnosti, které ve mně zapustily kořeny v dětství - vystřídaly zcela opačně. Ale přece jen ve mně víra vítězila - ovšem jen občas.
Po deseti letech těžké nemoci a živoření, přesně na Štědrý den jsem se rozhodla vzít si život. Přistoupila jsem ke svátosti smíření - v duchu se přiblížila a odpustila i těm, kteří mi ublížili. Chtěla jsem před Boha předstoupit sice předčasně ukončeným životem, ale alespoň s čistým svědomím uplynulých let. Byla to naplánovaná sebevražda, dnes mohu říct - Díky Bohu se nezdařila dokonale.
Ležela jsem dlouho na ARU vedle 90letého dědečka, kterému se moc chtělo žít. A já až zde pochopila, proč mě Bůh tak chránil. Vždyť i přes mou zlou nemoc jsem mohla být doma s dětmi a podle svých sil a možností je vychovávat. Po opuštění nemocnice jsem si vytvořila "mrtvou schránku" - do které jsem léta psala všechno to, co bylo ve mně na dlouhou dobu uzavřeno a nemohlo ven. Myšlenky ze mě nejdřív vycházely neuspořádaně - uspěchaně a v nich všechno - láska i nenávist, něha i zloba, přítulnosti i zášť - všechno kladné i záporné ?
Jednoho dne jsem pocítila, že moje myšlení je celkem dobré, že už nepotřebuji "mrtvou schránku".
Po delší době, když mi už bylo trochu lépe jsem přijela do své rodné vesničky. Moje první kroky vedly znovu ke kapličce. Chtěla jsem se přesvědčit, zda jsem už doopravdy "zdravá".
Stojím na vyvýšeném místě. Moje oči se prohloubily, zůstal v nich zjevný, příliš hluboký smutek z prožitého utrpení. Už tady nestojí bezstarostná, šťastná a veselá dívka - ale obyčejná žena.
Znovu hledím na Boží svět, dokonale ho vnímám a za toto pokorně děkuji Bohu. V mládí se mi zdál krásným. Ale dnes vidím, že v té Boží přírodě je nejen krása, ale i bolest. V nádherně uspořádaném reliéfu krajiny se skrývá utrpení. Kolik denodenně potkávám lidí s tělesným nebo duševním trápením, kolik se zjevnou vadou a kolik z nich nese na zádech ostré kameny - sice neviditelné, ale o to víc cítí jejich hrany při každém kroku.
Sama jsem to zakusila.
Ale s nezištnou pomocí druhých se mi ty ostré kameny přeměnily v oblázky - a s takovou zátěží se už dá žít ♥ ♥ ♥