Poztrácel jsem bažanty.

"Honzíku, neudělej mi ve světě ostudu," kladla mi na srdce maminka když mě pouštěla z domova. "Neboj se mami, já se ve světě nestratím," holedbal jsem se. Bylo mi patnáct, měřil jsem metr třicet a moře mi bylo po kolena. Nastoupil jsem jako plavčík na parník a začala mi vojna. Od rána do večera pořád něco umývat, mosaz leštit, a že jí na parníku bylo, rez škrábat a oškrábané natírat, mezitím i topičům z bunkrů do kotelny uhlí přihazovat, a k tomu všemu si i uvařit a pořádně se nadlábnout, aby síly neubývalo. Lodníci mi šli příkladem, však jsem s nimi spal v jedné kajutě a kormidelníci dohlíželi, abych řádně vnikl do tajů lodnického řemesla. Na všechno dohlížel kapitán, v té době opravdu první po bohu. Po třech letech už jako lodník jsem měřil metr sedmdesát a jako druhý kormidelník jsem na vojnu nastupoval, kluk jako jedle, tvrdou prací vycepovaný metr osmdesát vysoký.
Nastoupil jsem k Pohraniční stráži na devátou Planskou brigádu. Ničeho a nikoho jsem se nebál, nechápal jsem kluky, kteří první týden brečeli pod dekou steskem po domově. Tak se stalo, že si mne velení všimlo a já pak prožil celou vojnu v poklusu. Nejdříve tříměsíční výcvik, potom devítiměsíční poddůstojnická škola, a když už jsem doufal: "Teď nastane pohoda," bác ho vybrali mně jako zástupce velitele čety do dalšího ročníku poddůstojnické školy. Teď přišla doba moji příhody.
Do poddůstojnické školy v Bratislavě se sjeli nováčci, ze všech brigád Pohraniční stráže. Byl leden, mrzlo, ale mráz nedosahoval desíti stupňů. Nástup na ranní rozcvičku bez košil.
Špatně jsem odhadl zdatnost svých nováčků. Vyrazil jsem s nimi na ranní běh z kasáren do ulic staré Bratislavy. Jak jsme tak kličkovali uličkami starého města, kluci postupně odpadávali. Běžel jsem ve předu a teprve při návratu do kasáren jsem zjistil, že se se mnou vrátila jen polovina mužstva.
Kluci byli v Bratislavě první den a teď po ní pobíhali v mrazu, bez košil, někteří ani ještě nevěděli, do kterých kasáren patří, no bylo z toho v Bratislavě pozdvižení. Poslední dva naháče přivezl do kasáren poštovní vůz tažený párem koní, které ještě tehdy po Bratislavě jezdili. Bratislavský deník psal o kruťasovi veliteli, kterého by bylo třeba klepnout přes prsty. Kupodivu nikdo neonemocněl, všechno prošlo bez následků a i ti opozdilci na to později rádi a se smíchem vzpomínali.