Vzpomínky na dětství mé babičky Marušky

Když jsem babičce řekla, ať si připraví nějaký příběh nebo období svého života na které ráda vzpomíná, řekla mi, že nejradši vzpomíná na své prázdniny, které trávila u svých příbuzných.

Moje babička se narodila 24.11 1944 v Brně. Když bylo babičce deset let, tak jí bohužel umřela maminka. Původně bydleli v Komárově. Po smrti své matky se se svým otcem a bratrem přestěhovali na Nové sady do bytu v pavlačovém domě. Bydleli tam společně s novou přítelkyní tatínka, její matkou a dcerou.

Babi, jaké to bylo bydlet v šesti lidech?

Byl to pavlačový dům, který měl uvnitř dvůr a končil zahradou. Bylo fajn, že jsme si mohli chodit hrát do zahrady. Doma to bylo ale takové „ušněrované“. Bydleli jsme v jedné veliké místnosti, kde nás bylo šest. Dovedeš si představit, jak to asi vypadalo - neměla jsem tam ani kousíček soukromí. Proto ráda vzpomínám na prázdniny, kde jsem měla konečně soukromí a čas pro sebe.

Kam jsi teda jezdila na prázdniny?

O prázdninách jsem každý měsíc jezdila někam jinam. První měsíc jsem trávila u strýčka v Krhově. Se sestřenicí a bratrem jsme celé dny jen běhali po vesnici, hráli hry a dělali lumpárny. Vždycky jsme se tam scházeli s ostatními dětmi, protože když nás bylo víc, tak to byla větší legrace. Měla jsem tady spoustu kamarádů. Často jsme chodili k zámku. Na zámecké zahradě rostly rudé moruše, které jsem tam ochutnala poprvé v životě.

Co jsi dělala druhý měsíc prázdnin?

Druhý měsíc prázdnin jsme s bratrem trávili ve Slavěticích kousek od Dukovan u tety s naší druhou sestřenicí. Odtud mám více vzpomínek. Vybavuji si vůni chleba, protože sousedi byli pekaři. Občas jsme jim pomáhali vozit chleby a jiné pečivo dolů do vsi do místního obchodu. Za odměnu jsme si mohli posbírat kusy, které odpadly při pečení. Odměna pro nás ale nebyla důležitá, protože jsme to dělali rádi a vždycky jsme se u toho hodně nasmáli.

Měla jsi možnost si tam užít i trochu soukromí, které ti doma chybělo?

Ano, častokrát jsem ráno ani nevstala z postele, když jsem doma občas zůstala sama. Jen jsem ležela a poslouchala, jak ten život kolem mě cvrliká. Okolní zvuky zvířat, přírody a strýčkových starých hodin ve mně vyvolávaly takový pocit klidu. Ze všeho nejradši jsem ale chodila do lesa. Milovala jsem jeho vůni a šumění stromů. S tetičkou jsme chodily sbírat jahody, ze kterých nám pak dělala výborné tvarohové knedlíky. Doteď si pamatuji vůni těch lesních jahod, které byly mnohem lepší, než ty, co nám rostly na zahradě.

Dříve jsi mi vyprávěla o nějakém nářečí, pamatuješ si z něj něco?

Ano, nářečím se mluvilo právě v těch Slavěticích. Moc už si toho nepamatuji, přece jen je to dávno a v dnešní době lidé běžně nářečí nepoužívají. Pár věcí mi ale i přesto zůstalo v paměti. Například „ jdu na řepole“ to znamená jít na pole sklidit řepu. Nejvíce s tímto nářečím mám spojenou tuto příhodu:
Když jsem vzala svého staršího syna na návštěvu do Slavětic, pamatuji si, že tehdy tetička řekla „jdu potratit kravo“. Můj syn se nesmírně vyděsil, že ji chce teta zabít. Musela jsem mu vysvětlit, že „potratit kravo“ neznamená krávu zabít, ale nakrmit. Syn mi ale nevěřil, a dokud se nepřesvědčil na vlastní oči, že teta krávu opravdu jen krmí nepřestal plakat.