Dědovy vzpomínky na jeho dětství

Můj děda se narodil v roce 1945 v Benešově nad Ploučnicí. Když mu byly dva roky, tak se jeho rodina na doporučení lékaře odstěhovala do Františkových lázních za čistějším ovzduším, protože trpěl častými záněty průdušek. Ve Františkových lázních chodil do školy až do páté třídy, než se v roce 1957 odstěhovali do Olomouce, kde žije dodnes.
V době, kdy byl malý, se rodiče tak intenzivně nestarali o své děti a nechali je pobíhat po venku bez dozoru. Jelikož jsou Františkovy lázně poblíž západních hranic, byla zde na konci války značná přítomnost německých vojsk, která se snažila dostat do amerického zajetí. Spousta těchto vojáků zahazovala zbraně a zejména věci, co by je spojovali s jednotkami SS, aby se mohli dostat do zajetí Američanů. Velké množství tohoto materiálu skončilo v nedalekém rybníku Amerika. Ten se pravidelně vypouštěl, a i když byl hlídaný ostrahou, tak se k němu dostal můj děda se svojí partou. Učitelé a rodiče samozřejmě říkali ať tam nechodí, když je vypuštěný, což pro ně byl jen další důvod, proč tam jít. Našli tam munici do ručních a protiletadlových zbraní, samotné zbraně, granáty, nože, vyznamenání, a dokonce i tank. Jelikož se nudili, tak některé tyto věci sbírali, aby si s nimi mohli hrát. Oddělovali kulky od nábojnic a vysypávali z nich střelný prach, předháněli se v tom, kdo prachu nasbírá nejvíc, potom z něho dělali různé obrazce a zapalovali je. Munici, kterou nerozebrali, házeli pro zábavu do ohně. Samozřejmě že v ohni náboje vystřelovaly ven, takže bylo štěstí, že nikdo nebyl postřelen. Různé typy munice měli různé efekty, nejvíce se jim líbily stopové náboje, které svítily, když letěly. Nehleděli moc na nebezpečí, které obzvláště hrozilo, když kolem nich dopadala tříštivá munice, které říkali dum-dum. Překvapivě se jim nikdy nic nestalo. Také je jednou napadlo do toho ohně hodit některé granáty, co našli v krabici, naštěstí si to ale rozmysleli, protože by byl doma výprask, kdyby se to někdo dozvěděl. Střelné zbraně očištěné od bahna si potom nechávali doma pod postelí. Děda tam prý měl rozebraný kulomet, přes kilo střelného prachu a nějaké dýky a bajonety, z nichž některé měly znak SS. Na jejich nálezy rodiče moc neříkali, v té době byl styk se zbraněmi běžnější a lidé si na ně nějak více zvykli. Vyznamenání a emblémy ničili, protože všichni samozřejmě nenáviděli Němce.
Kromě rybníku taky prolézali opuštěné německé byty ve Františkových lázních. Tam ale nic moc zajímavého nebylo.
Možná z těchto zkušeností se mému dědovi začala líbit technika a práce s kovem. V Olomouci totiž po vojně začal pracovat v Moravských železárnách, při čemž se vyučil kovomodelářem na průmyslové střední škole a až později si dodělal maturitu a vysokou školu. Po práci v železárnách se přidal do svazarmu, kde dělal instruktora střelby na Lazecké střelnici, modelářství a radioamatérství. Při tom se ještě věnoval letectví a automobilům.