Babiččiny vzpomínky na kolektivizaci

Jak to začalo

Moje vzpomínky na rané dětství jsou nejvíce spojeny s poli a loukami na Vratkově. Moje matka se tehdy živila prací na polích u sedláka, a protože nebyla školka a neměl mě kdo hlídat, brala mě s sebou. Dny jsem trávila hraním na mezích nebo jsem na poli okukovala, co lidé dělají a co si povídají.

Bylo vidět, že hospodář, u kterého matka pracovala, má čím dál větší starosti. Byl začátek padesátých let a komunistický režim začal prosazovat zakládání zemědělských družstev a likvidaci soukromého zemědělství, takzavnou kolektivizaci.

Velká část zemědělců ale nestála o to odvést dobytek do společného kravína a přestat rozhodovat, jak naloží se svými pozemky. Zvlášť ti, kterým se hospodaření dařilo, se družstvům bránili. Ani sedlák, u kterého matka pracovala, o kolektivizaci nestál. Ale komunistický režim si našel způsob, jak na takové lidi tlačit. Často jsem v té době slyšela mluvit o kontingentech. Za tímhle slovem se skrývaly povinné dodávky zemědělských produktů, které musel zemědělec odevzdat státu za nízké ceny, které si stát určil. Teprve se zbytkem produkce si mohl nakládat volně. Zemědělcům, kteří nechtěli do družstva, předepsali tak vysoký kontingent, že ho měli problém splnit a už jim prakticky nic nezbylo na volný prodej za vyšší ceny. To postihlo i sedláka, u kterého matka pracovala. Měl problém zaplatit matce za práci, a samozřejmě nejen jí. Matka odešla pracovat do továrny, odešli i druzí a rodina sedláka sama práci nezvládla. A tak to nakonec vzdali a do družstva vstoupili.

Nebyl to jediný způsob, jak tlačit na odpůrce kolektivizace. Začátkem padesátých let ještě platil přídělový systém na potraviny. Ještě pamatuji, jak lidé fasovali potravinové lístky, protože u nás ve vsi měl jejich vydávání na starost můj strýc. Za potraviny se normálně platilo, ale bez lístku je prodavač nevydal. A režim trestal neposlušné zemědělce i tím, že jim odepřel některé potravinové lístky. Měla jsem spolužačku, jejíž rodiče taky nechtěli do JZD/jednotné zemědělské družstvo. Ti za trest nedostávali lístky na cukr.

Jak to dopadlo

Když družstva vznikla, začalo to jít se zemědělstvím s kopce. Družstva tehdy nebyla tak velká, to až později se slučovala, ale i tak se málokde našel někdo, kdo dokázal organizovat práci ve velkém. Zkušení hospodáři se do vedení družstva většinou nedostali, zato často neumětelové, kteří to dostali jako politický úkol. Ani družstvo, které zahrnovalo i naši ves, nebylo jiné. Tu se včas nezaselo, tu se včas nesklidilo, krávy řvaly hlady, protože nebylo krmení, a mnoho podobného. Podle toho taky vypadala finanční situace družstva a platy.

Na střední škole jsem chodila do družsva na brigádu, protože jiná příležitost nebyla. Vetšina práce se tehdy ještě dělala ručně. Spolu s družstevnicemi jsem se plazila po kolenou v řádcích řepy při jednocení, vytrhávala rukama ze země len i s kořeny, v horku jsme obracely seno a stavěly panáky z obilí. A za tuhle práci jsem si za měsíc vydělala necelé dvě stovky. Družstevnice si nevydělaly víc.

Družstevnice, se kterými jsem dělala, byly ženy před důchodem, žádné mladší ženy na poli nepracovaly. Ani mezi ostatními družstevníky se moc mladších lidí nenašlo, semtam nějaký traktorista.

Nedostatek mladých lidí v družstvech řešili komunisté po svém. Protože ani děti družstevníků se do družstev nehrnuly, zařídili jednoduchým způsobem, aby aspoň jedno z dětí v družstvu zůstalo, většinou to odneslo to nejmladší. Prostě se po škole nemělo šanci dostat jinam, než na zemědělskou školu nebo zemědělské učiliště. Vlastně chlapci ještě jednu šanci měli, tu využil můj spolužák-přihlásil se na hornické učiliště.

Byl ještě jeden způsob, jak doplnit chybějící pracovníky, hlavně v době sklizně - brigády. Pořádaly se i brigády z průmyslových závodů, ale hlavním zdrojem pracovní síly se stali žáci 2.stupně základních škol a středních škol. Já sama jsem od 6.třídy ZŠ až do konce střední školy každý podzim aspoň 14 dní místo školní výuky spolu se spolužáky strávila sbíráním brambor na družstevních polích. Byli jsme levná pracovní síla, kromě svačiny a oběda jsme za svou práci nedostali nic.

Různé problémy v zemědělství přetrvávaly i v 60. letech. V roce1967 kolovala anekdota o babičce, která na nádraží žádá jízdenku do Brzka, protože pan prezident Novotný řekl,že "v brzku bude maso". Po sovětské okupaci v r. 1968, kdy ve společnosti panovala velmi špatná nálada a frustrace, báli se komunisté, že by nedostatek potravin naštvanost ještě zhoršil, a začali zemědělství dotovat.