Babiččino vyprávění

V údolí Poloninských vrchů, 50 kilometrů východně od Prešova na východě Slovenska, leží město Snina. Zde se narodila moje babička, která zde žila celý svůj život. Narodila se v roce 1948 a měla čtyři sourozence. Její otec byl Ján Vorek a matka Jarmila Voreková. Vyrostla v krásném domě vedle cihelny se svými rodiči a sourozenci.

Babička má mnoho zajímavých vzpomínek z dětství. „Byli jsme první rodina v ulici, která měla televizi, takže každý večer se k nám chodila dívat celá ulice. Byli jsme také jediní, kdo měl koupelnu, takže kdokoli, kdo přinesl dřevo na ohřátí vody, se u nás mohl vykoupat,“ vzpomínala.

Její rodina vlastnila velkou cihelnu, která byla pro město velmi důležitá. Továrnu založil její dědeček Ján Nemčanovský a jeho manželka Jarmila. Byla to významná součást rodinného dědictví. Když ale přišel komunistický režim, všechno se změnilo. Továrna byla znárodněna. „Pomalu tu továrnu ničili, zatímco se celý průmysl modernizoval, u nás byla zachována ruční výroba a na ředitele jmenovali tak neschopného muže, že ho táta musel zaučovat protože se na to nedokázal dívat. Pro továrnu neudělali absolutně nic, a tak byla logicky uzavřena a po nějaké době zbourána. Pro naši rodinu bylo těžké sledovat, jak naše práce přichází vniveč. To mého otce, Jána Voreka, velmi rozčílilo. Byl rozzlobený na všechny nespravedlnosti, které režim páchal.“

Jednoho dne se její otec opil, vzal Stalinovy spisy a odhodil je na ulici. Jeho přátelé (mnozí z nich spolupracovali s režimem) se ho snažili zastavit, ale neposlouchal. Když přišel domů, byl unavený a smutný. První, co řekl, bylo: „Jarmilo, dnes si pro mě přijdou.“ A měl pravdu – opravdu přišli. Víme, kdo ho udal: byl to náš soused.

Její otec byl nejprve poslán pracovat do uranových dolů v Jáchymově, ale později byl přesunut do Pankráce, protože byl talentovaný malíř. Tam maloval propagandistické plakáty. Po roce se konečně vrátil domů.

Než se vrátíme k tomu, jak se život mé babičky po těchto událostech změnil, zaměříme se na Jána Voreka. Byl to velmi talentovaný malíř. Vytvořil mnoho olejomaleb, z nichž většina je dodnes v dobrém stavu v domech jeho dětí. Ján často maloval svůj dům, továrnu, na kterou byl velmi hrdý, nebo panoramatický výhled na Sninu.

A teď zpět k babiččině dětství: „Nemohli jsme jít na vysokou školu ani cestovat; byli jsme pro režim nebezpeční. Po dokončení střední školy jsem pracovala ve školce. Práce s dětmi byla dobrá, ale měla jsem i pár děsivých a nepříjemných zážitků. Například jedno dítě uteklo ze školky a odešlo k babičce. Jindy si pro jedno dítě nikdo nepřišel, protože otec se opil a matka byla v práci. Musela jsem ho vzít domů a nakrmit.

Později jsem se stala sekretářkou, a to bylo strašné. Nerozuměla jsem moderním systémům a práce byla nudná. Musela jsem zpracovávat stovky dokumentů pro nějakou skladovací firmu. Dokonce jsem jela na kurz do Bratislavy, abych se naučila pracovat s počítači, ale moc mi to nepomohlo – všechno bylo vysvětleno složitě. Naštěstí jsem nebyla jediná z východního Slovenska, kdo nic nechápal, takže jsme učiteli vysvětlili, že nerozumíme. Ale moc s tím nemohl udělat.“
Pro více info kdyby vás tohle téma zajímalo doporučuji si přečíst dobře zpracovanou knihu Z historie tehelní v Snine a jej okolí od nakladatelství Retrospektiva, na kterém spolupracovala moje rodina, případně jejich článek který máte zde: https://retrospektiva.eu/z-historie-tehelni-v-snine-a-v-jej-okoli/