Nedávno jsem se setkal s kamarádkou z útlého dětství Blankou. Nesetkali jsme se snad 60 let, a možná, že i více. Přinesla několik fotografií. Byla na nich židovská rodina, s jejichž dětmi jsme si společně hrávali. Pamatuji si zvláště dobře Evičku Günzburgovou, která byla o pár let mladší než já. Své příjmení neuměla pořádně vyslovit – dobromyslně jsme ji nazývali Kubukou. Celá rodina šla přes Terezín do plynu, pravděpodobně v Auschwitzu.
Na levém snímku je Kubuka (vlevo) s mou sestrou Evou, na pravém snímek rodiny Günzburgů.
Doby, o které vypráví další snímky, se ani malá Kubuka, ani celá rodina Günzburgů, nedočkala.
4-5. května 1945 projížděly Prahou transporty vězňů z koncentračních táborů. Viděl jsem pár vlaků naplněných zuboženými lidskými bytostmi na Vršovickém nádraží – marně jsem se ptal, zda neslyšeli něco o mém otci, zda je naživu. Již pár měsíců jsme o něm totiž neměli žádné zprávy.
Na ulicích lidé začínali strhávat německé nápisy a objevovaly se československé prapory – kdo ví odkud je lidé vytáhli.
Bydleli jsme na rohu Kodaňské a Norské. Kousek od nás byla kasárna, plná po zuby ozbrojených esesáků, bylo nebezpečí, že kasárna opustí a začnou bezhlavě střílet po neozbrojených Pražanech.
Začali tedy jsme stavět barikády. Na jednom snímku je stavba barikády přímo před vchodem do našeho domu v Norské, na druhém stojím a vyhlížím jakýmsi divadelním kukátkem nepřítele.
Stavba barikády v Norské ulici.
Vyhlížím nepřítele na barikádě na Kodaňské, v pozadí vidět budova vršovického gymnázia na Kodaňské ulici. Pod barikádou zleva doprava má sestra Eva, neznámá a má kamarádka Blanka.