Přesně před čtyřiceti lety…

Přesně před čtyřiceti lety…
26.12.1973, tedy přesně před 40 lety, zazvonil náš budík velice brzo ráno. Rychle jsme se umyli, narychlo posnídali a odnosili četná zavazadla do našeho auta, červeného polského Fiata 125p, státní poznávací značka  ABO 80 85[1].    Potom jsme naposled prošli náš byt a sentimentálně se s ním rozloučili. Byl již značně vyprázdněný. Před týdnem v něm byla stěhovací firma Čechofracht a mnohé věci, včetně většiny našich obrazů a části knih, byly odeslány do Kodaně, c/o Niels Bohr Institute.
Jednou z mála knih, kterou jsme měli s sebou v autě, bylo staré české vydání knížky „O tao a ctnosti“, kterou mi těsně před odjezdem přinesl můj přítel s následujícím věnováním:
Drahému příteli Františku Janouchovi
na počátek dlouhé cesty – z Prahy do Prahy.
František  Kriegel
Vánoce 1973
 
Poznamenám, že „naše“ dlouhá cesta z Prahy do Prahy trvala skoro 16 let, tedy o šest let déle, než podobná cesta z Prahy do Prahy trvala příteli Františku Krieglovi: odjel v prosinci 1935 do Španělska, vrátil se na podzim 1945 z Indie.
Popsal jsem náš odjezd do zahraničí ve své knize Ne, nestěžuji si, která vyšla v řadě vydání švédsky, česky i rusky. Stálo v ní:
Žert
K našemu odjezdu do zahraničí bylo všechno připraveno: bedny odeslány, zavazadla spakována. Loučili jsme se s přáteli a známými. I méně známí přicházeli popřát štěstí a stisknout ruce. Bylo to smutné loučení – nikdo nemohl říct, kdy a zda vůbec se vrátíme a znovu uvidíme.
Na smutek zbývalo naštěstí málo času. Příliš věcí bylo ještě zapotřebí zařídit a udělat. Také stanovit datum odjezdu a místo přejezdu hranic. Rozhodli jsme se pro Rozvadov, 28. prosince 1973. Oznamovali jsme to všem telefonicky. A s několika nejbližšími přáteli jsme si dali ještě poslední schůzku: 27. prosince večer u nás doma (ústně jsme jim řekli oč jde). A šlo o to: přesvědčit se naposled, jak dobře máme odposlouchávaný telefon.
Druhý den vánočních svátků, 26. prosince 1973, když i referenti z Federálního ministerstva lásky měli svůj klid a odpočívali po své namáhavé práci (a zažívali vánoční přejedení), jsme časně ráno nasedli do auta a odjeli do Železné Rudy.
Města a vesnice byly prázdné, jako vymřelé. I pohraniční přechod, kam jsme dorazili kolem jedenácté, byl prázdný. Nečekali nás. S napakovaným autem, ženou a dvěma dětmi jsme vzbudili pozornost. Zavolali náčelníka pohraničního přechodu. Ten začal se zkoumáním pasů a důkladnou prohlídkou všeho, zvláště papírů. Potom jsme čekali. Hodinu, dvě. Na mé opakované dotazy, proč, náčelník neodpovídal.
Čekal na telefon. Asi zdaleka, musel do něho moc křičet, takže jsem úryvky z rozhovoru slyšel i za dveřmi. Vrátil se, že udělá novou prohlídku. O jejím výsledku chodil průběžně referovat k telefonu. A dostával instrukce. Nebylo těžké se dovtípit, kdo byl na druhé straně drátu. Jeden z mých referentů z ministerstva federální lásky. Buď podplukovník Vojtěch, nebo Pavlovský. (Vlastně za šarže neodpovídám. Ani za jména. Všechno je u nich jinak, i jejich auta jezdí s falešnými čísly.)
Potom začala třetí prohlídka. Náčelník pohraničního přechodu se dokonce trochu omlouval: má své rozkazy. A celník, který vypomáhal, ke konci dával najevo svou nelibost.
Tahle komedie trvala skoro do pěti hodin. Žena a děti byly bez oběda a bez teplého nápoje.
Kapitán mi zabavil pár dokumentů – výpověď z práce, fotokopii dokumentu o uvěznění mého otce v Osvětimi a Mauthausenu a několik pracovních charakteristik. Že mi na ně dá potvrzení. Potom se šel poradit do telefonu: abych prominul, žádné potvrzení mi dát nesmí.
„Takže je to loupež,“ konstatoval jsem s poukazem na příslušné paragrafy našich zákonů. Pokrčil rameny: má příkazy nadřízeného. „Jsou-li ty příkazy nezákonné?“ zeptal jsem se.
Pokrčil rameny: „Je to rozkaz!“
Zeptal jsem se ho, zda někdy slyšel o Norimberském procesu? Nebo o padesátých letech? A neměl-li by si pro jistotu nechat ten příkaz dát písemně?
Potom jsem mávl rukou a pomyslel si: stejně mám všechny dokumenty, co mně hodlal zabavit, v kopiích již v bezpečí.
Proč mě nezastavili? Neposlali od hranic zpátky? Zřejmě proto, že rozhodnutí dovolit mi odjezd do zahraničí bylo přijato na nejvyšší úrovni. Kdybych byl vrácen z hranice, psal by o tom zahraniční tisk. V monitorech by se to dostalo na stůl panu generálnímu tajemníkovi a panu ministru vnitra. A můj pan referent by musel vysvětlovat, proč nebyl na hranicích, aby osobně provedl prohlídku a poslední pohovor. Či varování.
Můj referent by musel přiznat, že naletěl. Že se stal obětí žertu. Že telefon, který mu léta pomáhal mě hlídat a kontrolovat a sloužil jako spolehlivý nástroj pro získávání informací, ho najednou zklamal. Příliš mu věřil…
Stmívalo se již, když jsme usedali do auta...
 *  *  *
V první bavorské hospodě jsme zastavili. Děti dostali Coca-Colu, my s manželkou jsme si dali kafe, které jsme velice potřebovali. Potom jsem zatelefonoval profesorovi Boppovi z Mnichovské university a poprosil ho, aby nám v Mnichově objednal hotel. Přidělené československými úřady tvrdé valuty nám stačily ještě na telefon Jiřímu Pelikánovi do Říma…“
Za pár hodin jsme již byli ubytováni v Mnichově a večeřeli v rodině profesora Fritze Boppa.
Dodám, že jsem se s konfiskací mých dokumentů na hranici bez potvrzení, tedy krádeží, nikdy nesmířil a protestoval jsem, kde jsem mohl. Ministerstvo vnitra a později i Generální prokuratury se pokoušely celý incident zlehčovat;  nakonec, někdy v roce 1975, rozhodly, že se vše dělo podle práva a na další mé protesty přestaly reagovat.
Musel jsem tedy počkat až na sametovou revoluci. Ale ani po ní to nebyl lehký oříšek a trvalo  dalších 13 let, tedy až do roku 2002, než jsem dostal definitivní stanovisko Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu, z něhož jsem se dozvěděl, že „... ačkoliv byl skutečně orgány pohraniční služby spáchán trestní čin, má stížnost byla odložena, protože spáchaný trestný čin byl již promlčen…„ Současně jsem se však dozvěděl řadu zajímavých podrobností. Na pohraničním přechodu v Železné Rudě měl 26.12.1973  službu Miloslav Houška, který si po více než třiceti letech případ dobře pamatoval. Podle jeho výpovědi jsem přijel na pohraniční přechod až v 11.20 (podle mých vzpomínek někdy před 11 hodinou), a protože jsem byl uveden v „blokaci“ s poznámkou důkladně prověřit, šel se radit s nadřízenými. Byl druhý vánoční sváteční den a jeho nadřízení zajisté nebyli ve službě. Přesto se mu podařilo spojit se s „mým“ referentem Vlastislavem Švadlenkou, který považoval věc za natolik důležitou, že se ihned vydal autem do Železné Rudy. Oba pánové se přiznali, že slib, který mi dali, totiž že pošlou zabavené dokumenty na adresu mé matky, nesplnili. Dokumenty od důstojníka Houšky převzal „můj referent“ Vlastimil Švadlenka, který je odvezl do Prahy a předal později důstojníkovi J. Zemanovi, který měl na starost mé operativní svazky. Důstojník Zeman si pamatuje, že můj archiv byl značně rozsáhlý, byl uložen asi „v deseti šanonech a měl celkem cca. 30 svazků a podsvazků“ a obsahoval zřejmě tisíce, pokud ne desítky tisíc stran. Krátce po listopadových událostech byla celá má složka předána ke skartaci. O této skartaci jsem se dozvěděl i z jiných zdrojů, takže se bohužel asi nikdy nedozvím, s jednou či dvěma výjimkami, kdo z mých přátel, spolupracovníků či jiných občanů „mě pomáhal odhalovat“. Tedy byl tajným spolupracovníkem StB neboli práskačem…
Stmívalo se již, když se otevřela pohraniční závora a naše rodina na celých šestnáct let opustila území naší republiky.
Ubytovali jsme se v hotelu, který pro nás objednal profesor Bopp, u něhož jsme i první den v emigraci povečeřeli.
Od něho jsme zavolali Luďkovi Pachmanovi, který nás hned pozval, abychom u něho byli na Sylvestra. Druhý den přiletěl do Mnichova Jiří Pelikán a dal nám trochu peněz pro začátek.
Tolik několik vzpomínek na náš odjezd z Československa, který se uskutečnil přesně před čtyřiceti lety,  tedy 26.12. 1973.
Přejeme všem hezké svátky a šťastný a veselý nový rok 2014!
Ada a Franta,
Děti Káťa a Erik
Vnuci Ludvig, Jacob, David, Daniel a Ingrid
Stockholm, 26.12.2013