Deset týdnů v československé armádě

Někdy v letech 1951-52  sovětská vláda nabídla vládě československé, že se naši studenti v SSSR – a bylo jich tenkrát již několik set – mohou zúčastnit i tak zvané vojenské přípravy. Spočívala v tom, že jsme asi na dvě hodiny týdně byli svěřeni do rukou vysloužilých plukovníků či podplukovníků, kteří nám vykládali základy sovětské vojenské doktríny: učili jsme se vojenské řády, vyprávěli nám o důležitých bitvách během druhé světové války, někdy jsme i pochodovali či vzdávali čest na universitním dvoře. Byla to naprostá nuda, stálo to ovšem za to: po skončení university a návratu do Československa jsme nemuseli narukovat na dva roky na vojnu. Pro ruské kamarády to bylo ještě důležitější: tam vojenská služba trvala nejméně dva roky – u některých zbraní snad až tři a dokonce i čtyři roky – a byla podstatně tvrdší, než u nás doma. Také oni se pouze museli zúčastnit jednou či dvakrát jakéhosi vojenského soustředění.
Po více než padesáti letech si přesně nevzpomínám, čemu všemu nás učili. Trochu topografii a umění číst mapy, dokonce jsme snad jednou či dvakrát dostali do rukou nějaké pušky či automaty Kalašnikov, přirozeně bez nábojů a zřejmě zcela nefunkční.
Z celé vojenské výchovy v Leningradě mi v paměti utkvěla pouze jedna epizoda. Plukovník z katedry vojenské přípravy nám vykládal vojenské řády: zmínil se i o vojenském praporu a vysvětlil nám, že to je to nejdůležitější, co armáda má a musí ochraňovat i s nasazením životů všech vojínů, poddůstojníků i důstojníků. Ilustroval to řadou barvotiskových vyprávění z druhé světové války – nechybělo mezi nimi přirozeně ani vztyčení praporu nad berlínským Reichstagem.
Musím říct, že mě vždy zbožnění či absolutizace nějakého symbolu bylo velmi cizí, ba dokonce i odporné.
Vyslovil jsem plukovníkovi své pochybnosti: vlajka či prapor je pouze kus látky. Nejcennější je přece lidský život. Plukovník se mnou rozhodně nesouhlasil – v sovětské armádě je nejcennější věcí zástava jednotky. To mi bylo značně proti mysli – začal jsem tedy vést spor metodou ad absurdum. Zeptal jsem se plukovníka, jak by postupoval v teoretické situaci, kterou jsem barvitě před celou třídou vylíčil:
Je hluboký mír. Velím četě či rotě, která je na letním soustředění. Prapor naší jednotky je v dřevěné budově, ve které začal požár, který zachvátil již větší část budovy. Zachránit vlajku by bylo možné pouze s nasazením – a pravděpodobně i ztrátou – životů řady mých podřízených. Já jako důstojník se musím rychle rozhodnout. Poslat své podřízené mužstvo do hořící budovy, a tím vážně ohrozit jejich životy, nebo nechat prapor (nazval jsem ho kusem látky, jehož cena je pár rublů) shořet.
Plukovník odpověděl bez rozmýšlení: poslat své vojáky do hořící budovy, dát jim rozkaz zachránit prapor, tedy „kus látky, jehož cena je pár rublů“. Odporoval jsem: je slučitelné se socialistickým humanismem (nevěděl jsem sice tenkrát, co to je) ohrozit pro nějaký látkový symbol řadu mladých lidských životů?
Plukovník byl mou argumentací naprosto šokován. Opakoval jako nepříčetný, že zástava, vlajka, prapor je to nejcennější, co musí být zachráněno za každou cenu. Opakoval jsem mu, že jsem vždy chápal komunistickou ideologii tak, že slouží člověku, že za nejcennější tato ideologie považuje – a proto  mě přitahuje – člověka a jeho život. Skončil jsem svou argumentaci tím, že já bych jako velící důstojník nemohl dát svým podřízeným příkaz zachránit kus látky za cenu nasazení mnoha mladých lidských životů.
Náš spor, vlastně hádku, naštěstí ukončil zvonek, oznamující konec hodiny.
Byl jsem cizinec, inostraněc, měl jsem zřejmě jistou imunitu. Nevím, jak by dopadl některý z mých ruských kolegů, kdyby si dovolil říci to, co jsem si dovolil já.
Popsaný konflikt se odehrál asi rok a možná i dva před smrtí Stalina. I když jsem se již dozvídal od dobrých kamarádů a přátel něco málo o hrůzách sovětských koncentráků, teroru NKVD či GPU – považoval jsem ty zprávy zatím pouze jako jakési porušení normy, a ne za propracovaný systém vraždění a vyhlazování… Nejsem si jist, zda bych reagoval tak, jak jsem reagoval tenkrát, na hodině vojenské přípravy, poté co mi sovětský režim byl předveden v celé své hrůzné nahotě.
Pokud si vzpomínám, plukovník, se kterým jsem se tak hádal, se na naší vojenské přípravě již nikdy neobjevil. Zda to byla náhoda či úmysl nevím.
Zápočet z vojenské přípravy v Leningradské universitě mě však zbavil nutnosti narukovat – za nějakou dobu jsem byl registrován na obvodní vojenské správě jako podporučík a dostal vojenskou knížku, kterou jsem musel vždy, před odjezdem do zahraničí, na tomto úřadě odevzdávat do úschovy. Proč, to mi nikdy nikdo nebyl schopen vysvětlit, i když jsem se párkrát při odevzdávání vojenské knížky do úschovy ptal. Dokonce jsem dělal i zlepšovací návrh: ponechat knížku v úschově trvale a vyzvedávat si ji pouze v případě, když ji budu potřebovat. Můj zlepšovák přirozeně nebyl přijat.
 
Jako důstojník v záloze jsem byl dvakrát povolán na pět týdnů na vojenské cvičení. První se odehrálo zřejmě počátkem šedesátých let, někdy na podzim, v Klatovech.[1]
Byl jsem přidělen k jakési dělostřelecké části. Z celého pětitýdenního cvičení mi zůstala v paměti pouze jedna epizoda. Někdy koncem listopadu jsme byli vzbuzeni ve tři ráno – měli jsme odjet někam do vojenského pásma a procvičit  ostrou střelbu s bezzákluzovými děly. Ani typ děla, ani ráži naší munice si nepamatuji.
Problémy začaly při startování. Byla mrazivá noc, více než polovina z nákladních vozů, které za sebou vezly děla, nechtěla nastartovat. Trvalo nekonečně dlouho, než se podařilo nastartovat asi tucet aut, na kterých jsme se nakonec namačkaní dopravili na místo určení. Zaujali jsme bojová postavení a na povel jsme měli odpálit náboje na určený cíl. Asi polovina děl, v paměti mi utkvělo, že šlo o děla bezzákluzová, nefungovala. Přiznám, necítil jsem vedle děla s nábojem, který nebyl odpálen, příliš v bezpečí. Co když se roztrhne přímo v hlavni?
Po pár hodinách jsme, celí vymrzlí, dostali horké kafe (polní kuchyně byla zřejmě jediné, co v armádě více méně bez problémově fungovalo).
Vrátil jsem se z vojenského cvičení dosti otrávený. Armáda nás stojí zřejmě hodně peněz. Krátký pohled za kulisy mě přesvědčil, že jsou to peníze z velké části vyhozené.
Napsal jsem tenkrát dopis vedoucímu branně-bezpečnostního oddělení ÚV KSČ, ve kterém jsem rozebral své zkušenosti a kladl, přirozeně rétorickou, otázku, zda si takovéto plýtvání prostředky můžeme dovolit. (Píši tyhle řádky koncem roku 2010. Miliardové skandály, o kterých dnes a denně píše náš zcela svobodný(?) tisk mě nutí položit si nepříjemnou otázku: vyhazovalo se peněz tenkrát víc, než dnes? Odpověď neznám. Myslím ale, že mohu s klidným svědomím prohlásit, že tenkrát dávno se peníze prostě vyhazovaly a zbytečně utrácely. Jsem si skoro jistý, že desítky miliónů a miliardy nešly do kapes vynalézavých podnikatelů a zlodějů. Pokud byla tenkrát v armádě nějaká korupce, byla zřejmě o mnoho řádů menší, než je dnes. Dala se měřit flaškami vodky a stovkami, maximálně tisícovkami.
Psal jsem ve svém dopise, že takhle neúčinná armáda nemá smysl, je to vyhazování státních peněz oknem.  Zakončil jsem svůj dopis ještě jednou otázkou, která mě znepokojovala: budoucí válka, pokud by se nedej Bůh někdy začala, by byla nepochybně válkou jadernou. Byl jsem jedním z prvních Čechoslováků, kteří v SSSR vystudovali jadernou fyziku. Neměl bych být spíše než k dělostřelectvu, zařazen k nějakým jednotkám dozimetrickým? Nenašla by má specializace spíše uplatnění v této oblasti?
Po odeslání mého dopisu bylo asi měsíc či dva ticho po pěšině. Potom jsem byl pozván na ÚV KSČ, kde mi bylo poděkováno za můj příkladný postoj. Soudruzi prověřili fakta z mého dopisu, která se ukázala v zásadě správná. Byly z nich vyvozeny závěry. Co se týče mého upozornění na nesprávné zacházení s odborníky, budou mě kontaktovat příslušné vojenské úřady.
Za pár měsíců jsem byl předvolán na Obvodní vojenskou správu, kde mi bylo sděleno, že na základě pokynů MNO jsem přeřazen do jednotek dozimetrických. Přestal jsem tedy být dělostřelcem, aniž bych odpálil jeden jediný náboj z armádního děla.
V červnu roku 1964, když naší malé Kátě bylo necelých půl roku, jsem byl povolán na druhé, dnes již vím, že poslední, vojenské cvičení v mém životě, do Jaroměře. Ohlásil jsem se v kasárnách, byl jsem odvelen do dozimetrické jednotky či jak se onen útvar v rámci chemického vojska jmenoval. Velitel mě uvítal v laboratoři, dostal jsem přidělen jakýsi stůl. O tom, co budu dělat se prý budeme bavit za den či za dva. Za dva dny velitel dozimetrické jednotky zmizel na nějaké cvičení. Zůstala mi laboratoř, klíč od ní, psací stůl a spousta času. Stalo se tak necelý rok po mé první výpravě na Pamír. Měl jsem plnou hlavu dojmů a rozhodl jsem se dát je na papír a napsat knížku. Za týden jsem si přivezl psací stroj a začal psát. Postupně jsem se v laboratoři zabydloval. Ráno jsem se zúčastnil nástupu, posnídal a potom odešel psát. V poledne jsem laboratoř uzamkl, vyfasoval oběd, potom psal až do večeře. Po večeři jsem se obyčejně šel projít do města. S obavami jsem čekal návrat svého náčelníka – stalo se tak však naštěstí až těsně před ukončením mé vojenské služby, kniha byla skoro napsaná, zakončil jsem ji během letní dovolené, kterou jsem s Adou a malou Káťou trávil v Kamenném Újezdě. Chtěl jsem svou první knihu, kterou jsem nazval „S občanským průkazem na střechu světa“, věnovat vojenské posádce v Jaroměři, která vytvořila tak fantastické podmínky k jejímu vzniku. Nakladatel ale pro to neměl pochopení. Kniha nakonec byla věnována památce mého otce, který ještě před jejím vydáním tragicky zahynul v autonehodě.
Po úspěšném absolvování vojenského cvičení v Jaroměři jsem byl povýšen na poručíka v záloze, o pár let později dokonce na nadporučíka.
Potom ovšem přišel rok 1968, který mou úspěšnou vojenskou (bohužel, nejen vojenskou) kariéru překazil. Po vyloučení z KSČ a po vyhození z práce, jsem byl nečekaně pozván k úřednímu jednání na vojenskou správu. Dostavil jsem se tam 20. dubna 1973 a byl jsem poněkud rozpačitým důstojníkem seznámen s návrhem na mou vojenskou degradaci. S návrhem jsem nesouhlasil, považoval jsem jej za neodůvodněný a protizákonný. Neučinil jsem totiž nikdy nic, co by ve smyslu platných zákonů mohlo mou vojenskou degradaci odůvodnit; nebyl jsem ani soudním výrokem zbaven občanských práv, ke kterým (článek 37. Ústavy ČSSR) patří i povinnosti a právo na obranu své země. Na svou obhajobu jsem napsal dopis, ve kterém m.j. stálo:
V třířádkovém odůvodnění, které mi bylo předloženo, není uveden ani jeden konkrétní čin, který by mohl tak vážný krok, jako je vojenská degradace, odůvodnit. Odkaz na článek z Rudého práva (Vrána k vráně sedá) je zcela nemístný: článek je plný polopravd, rozporů i přímých lží. Mohl bych předložit plno podobných článků např. o Vlado Clementisovi, jehož portrét je na známce, kterou jsem ofrankoval tento dopis, či o dr. G. Husákovi – stačí prolistovat Rudé právo z padesátých let. Považuji akci vojenských soudů – degradaci záložních důstojníků, vyloučených z KSČ, za protiústavní a krajně škodlivou, neboť poškozuje zájmy naší republiky a ohrožuje její obranyschopnost. Připomenu, že podobná akce – likvidace důstojnických a odborných kádrů v Rudé armádě v letech 1937–39 měla své tragické důsledky v roce 1941 a vedla k milionům zbytečných lidských obětí (...) Naše armáda by tuto zkušenost neměla, zvláště ve věku jaderných zbraní, přezírat (...)
 
Na vyřízení svého protestu jsem marně čekal až do svého odjezdu. Prý přišlo až po něm. Jak dopadlo, nevím, dopis nechtěli osobě, která měla plnou moc k přebírání mé korespondence, předat. Do Prahy jsem kvůli tomu přijet nehodlal. Stejně by mě tam ani nepustili.
Po návratu po Prahy listopadu 1989 se můj věk blížil k šedesátce a vojenské povinnosti jsem zřejmě již nepodléhal. ČSLA se neozvala, a tak až dodnes žiji v nejistotě, zda jsem degradovaný důstojník, či pouhé ucho v záloze.
Ale abych pravdu řekl, ani mě to moc nezajímá.